Článek
Pro pochytání a odsouzení válečných zločinců samotné objevení masového hrobu nestačí. „Nemůžete soudit někoho za válečný zločin, aniž byste měli těla. Potřebujete najít těla těch zabitých, musíte zjistit, jakým způsobem zemřeli a jestli to byly skutečně oběti poškozené válečným konfliktem,“ říká o své bývalé práci Vladimír Dzuro, Čech, který v letech 1995 až 2004 byl vyšetřovatelem Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu.
Zlomovým momentem se pro bývalého kriminalistu z Prahy 10 stala událost, kterou zažil v Sarajevu v roce 1995 během práce pro OSN. Před hotelem, kde bydlel, potkával malého chlapce, který tam každé ráno žebral o baterky do walkmana. Jednoho dne se Dzuro vracel do hotelu a viděl shluk lidí: „Ten kluk tam ležel s prostřelenou hlavou. Snajpr ho zastřelil. Malého kluka. To byl můj první dotek války, rozhodl jsem se, že se chci podílet na chytání pachatelů,“ vzpomíná Dzuro na počátky své práce.
Vyšetřovatelé masakrů podle Dzura například nemohou přijít k masovému hrobu a jen tak usoudit, že jsou to oběti válečných zločinů. „Tělo samo o sobě nic neznamená. Musíte k tomu dát ten příběh. Musíte zjistit, kde se ten člověk nacházel v době toho konfliktu, jakým způsobem byl zabit a kdo jsou ti, co to způsobili,“ říká.
A připomíná masakr na farmě Ovčara, na jehož vyšetřování se podílel: 19. listopadu 1991 měla proběhnout evakuace chorvatských civilistů z Vukovaru, který téměř tři měsíce obléhala Jugoslávská lidová armáda.
Pracovníci Červeného kříže a zástupci Evropského společenství, kteří měli dohlížet na bezpečný transport civilistů, se na místo nedostali včas. „Důstojník zpravodajské služby jugoslávské armády je zastavil na mostě přes řeku Vuka s tím, že ještě není bezpečno, aby tam jeli. Mezitím přibližně 300 lidí, většinou mužů, naložili do autobusů a odvezli je nejdříve do kasáren jugoslávské armády a potom na prasečí farmu, asi 10 kilometrů od Vukovaru, kde je celé odpoledne bili,“ vzpomíná Dzuro.
Večer se jugoslávská armáda z farmy stáhla a předala civilisty paravojenské jednotce, která je přes noc povraždila a naházela do masového hrobu. Ten byl později objeven díky svědectví jediného přeživšího, který během převozu seskočil z náklaďáku a utekl. „Byl to Zdenko Novak, Chorvat s českými kořeny, který věděl, kde by se ten masový hrob mohl přibližně nacházet,“ říká Dzuro.
Vyšetřování válečných zločinů v zemi, kde stále probíhal válečný konflikt, bylo podle Dzura značně komplikované. Zajišťování svědků a shromažďování důkazů například v podobě těl zavražděných civilistů pohřbených v masových hrobech prý navíc nebylo ani v zájmu tehdejších samospráv: „My jsme nastoupili v roce 1995 a případy, které můj tým vyšetřoval, se staly většinou v roce 1991. Neměli jsme po několik let přístup na místa činu.“
Začali tedy tím, že navázali spolupráci s neziskovými organizacemi. Jejich pracovníci totiž měli přístup k postiženému obyvatelstvu a protokoly, které s nimi sepisovali o tom, co se jim přihodilo, byly cenným podkladem právě pro vyšetřovatele OSN. Z protokolů pak tipovali potenciální svědky válečných zločinů.
Situace se změnila po uzavření Daytonské mírové dohody v listopadu 1995, kdy vyšetřovatelům OSN bylo postupně umožněno dostat se i na samotná místa činu. „Takže jsme začali s exhumací masových hrobů, kde jsme se konečně dostali k těm materiálním důkazům,“ říká Dzuro.
Operace Květinka
Vyšetřovatelé se postupně dopracovali i ke jménům těch, kteří se na zločinech podíleli. Jedním z nich byl Slavko Dokmanović, chorvatský Srb a bývalý starosta Vukovaru, který byl spojen s vražděním civilistů na farmě Ovčara.
Krycí operace na jeho zatčení se připravovala přes půl roku a dostala název Květinka. Podle Dzura připomínala partyzánskou akci, která by v případě neúspěchu znamenala možný diplomatický konflikt. Pokud by ale dopadla úspěšně, jednalo by se o úplně prvního tribunálem zatčeného válečného zločince od konce 2. světové války.
Sám Dokmanović pobýval v té době ale v Srbsku, což znemožňovalo jeho zatčení. „My jsme potřebovali, aby přešel srbskou hranici, protože kdybychom ho bývali sebrali v Srbsku, tak to byl únos. My jsme potřebovali, aby dobrovolně přešel přes srbskou hranici na most, který je přes Dunaj, kde na něj čekala eskorta, která ho měla odvézt do Chorvatska,“ popisuje akci Dzuro.
Nakonec se 27. června 1997 Dokmanoviće podařilo vylákat na chorvatskou stranu hranice, kde ho příslušníci polské jednotky GROM vytáhli z auta, spoutali a postavili ke kontejneru. „A potom přišlo to právní zatčení, kde jsem k němu předstoupil a přečetl jsem mu jeho práva. On se tvářil velice vyděšeně, nevěděl do poslední chvíle, že jsme z Tribunálu. Byla to úplně unikátní operace, od 2. světové války žádný mezinárodní tribunál žádného pachatele nezatkl,“ vzpomíná Dzuro, který dnes působí v New Yorku jako šéf kanceláře Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN.
Celý rozhovor naleznete v úvodním videu, které je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy.
