Teherán se rozhodl. Co budou jeho střely znamenat pro válku na Ukrajině?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zhruba dva roky jednala podle dostupných informací Moskva s Teheránem o možných dodávkách íránských balistických raket do Ruska. Jednání, jejichž detaily neznáme, ale která evidentně byla mnohem náročnější než například v případě dronů, nakonec měla vést k dohodě.

Podle zdrojů z ukrajinské rozvědky dorazila 4. září první várka raket Fath-360 po Kaspickém moři na ruské území.

Dle západních diplomatů znamenají dodávky íránských raket eskalaci konfliktu. Washington i další země oznámily další sankce proti Teheránu. Údajně také dojde k alespoň částečnému uvolnění pravidel pro využití střel západní výroby proti cílům přímo na ruském území.

Z ukrajinského hlediska to mohlo dopadnout ještě hůře. Írán má k dispozici různé typy balistických střel s různými parametry. Dodané Fath-360 jsou ovšem malé střely s krátkým doletem.

Navíc oněch 225 kusů, které Moskva měla získat, nepředstavuje v rámci konfliktu zásadní změnu. Rusko podle ukrajinských statistik proti napadené zemi od února 2022 vyslalo zhruba 10 tisíc kusů různých typů řízených střel.

Dodávky balistických zbraní jsou velmi citlivou otázkou. I když se tyto zbraně daří v konfliktu opakovaně sestřelovat oběma stranám, úspěšnost protivzdušné obrany proti nim je celkově nízká.

Zasáhnout proti nim mohou jen ty nejvyspělejší a nejdražší protivzdušné systémy, kterých ani jedna strana nemá nazbyt. Především ukrajinské straně se takových systémů palčivě nedostává. Potřeba Kyjeva je ovšem tak naléhavá především proto, že ruský balistický arzenál je podstatně bohatší než ukrajinský.

Ruská obrana má v tomto konkrétním ohledu podstatně jednodušší úkol. Kyjev totiž disponuje pouze střelami s kratším doletem, ať už jde o ještě sovětské rakety Točka (jejíž zásoby jsou zřejmě v podstatě vyčerpány), nebo střely GLMRS do systémů M270 a HIMARS.

Do stejné kategorie patří i nově dodané íránské Fath-360. Jde o menší balistickou střelu o hmotnosti kolem 800 kilogramů a doletu cca 120 kilometrů. Nálož je zhruba 150kilogramová, což stačí na spolehlivé zničení většiny budov a velké většiny opevnění, byť ovšem záleží na konkrétním typu hlavice.

V podstatě tak leží někde mezi běžnou municí GLMRS pro systémy HIMARS (váží kolem 300 kg) a v minulosti tolik diskutovanou střelou ATACMS. Druhá zmíněná totiž váží zhruba kolkem 1700 kg, ovšem její dolet se pohybuje v nižších stovkách kilometrů (u různých verzí je různý). Střely jako Iskander nebo střely, které Rusku dodává KLDR, mají hmotnost zhruba dvojnásobnou.

Střely během letu využívají satelitní navigaci a jako zálohu méně přesnou „inerciální navigaci“, která funguje i v případě rušení signálu z družic. Íránské střely patrně využívají v některých případech snáze dostupné komponenty pro civilní využití, přesto jsou relativně efektivní.

V posledních několika letech byly použity například k útokům na americkou leteckou základnu Al Asad v Iráku v lednu 2020. Nebo také k úderu na americkou základu v iráckém Irbílu v březnu 2022, při které byly použity právě střely Fath.

V tomto případě některé přilétající střely dopadly tak blízko sebe, že na satelitních snímcích místa dopadu bylo těžké rozlišit. To nejspíše znamená, že střely byly zamířeny na stejný cíl (v daném případě de facto hangár) a obě dopadly jen na pár metrů od sebe.

I na základě těchto zkušeností se „kruhová odchylka“ moderních generací íránských střel odhaduje na zhruba pět metrů. To znamená, že polovina odpálených střel by měla dopadnout do kruhu o poloměru pěti metrů kolem cíle a polovina mimo něj. Pro útoky na elektrárny, teplárny, rozvodny je to přesnost více než dostatečná. A mohla by být dostatečná i pro řadu dalších cílů.

Pokud tedy Rusové budou íránské střely skutečně používat, tak to bude nejspíše v mnoha ohledech podobným způsobem, jakým ukrajinská armáda využívá systémy jako HIMARS. Ty se používaly a používají přímo proti větším skupinám vojáků či techniky, velitelským stanovištím, skladům zásob a munice a někdy i proti pevnějším cílům, jako byly mosty – byť v posledním zmíněném případě šlo třeba v Chersonu o důsledek nedostatku ničivější munice.

Íránské střely tedy Rusku nepřináší zcela nové schopnosti. Moderní balistické střely ovšem obecně neradno podceňovat. V létě 2022 donutilo nasazení několika desítek systémů HIMARS Rusy zásadně změnit systém dodávek munice a dalších zásob k bojovým jednotkám.

Střely z nich vypálené v podstatě dokázaly zastavit tehdejší ruskou ofenzívu v této části fronty. Invazní armáda totiž po sérii útoků na skladiště a překladiště munice přišla o drtivou převahu v dělostřelectvu, na kterou v té době téměř bezvýhradně spoléhala.

Rusko mělo své vlastní rakety s podobným doletem, ale za prvé jich nikdy nemělo dostatek, za druhé s nimi jeho armáda obrazně řečeno neuměla příliš pracovat. V prvních letech války ruské střely dokázaly útočit za frontou prakticky jen na nepohyblivé cíle. Celý proces nalezení cíle a pak vyslání rakety na něj byl totiž velmi pomalý. Především v průběhu roku 2024 se ovšem situace začala měnit.

Už máme záznamy o řadě úspěšných úderů balistických střel na zařízení, která minimálně mají možnost se pohybovat, například součásti systému Patriot. Velkou roli přitom hraje nasazování průzkumných dronů desítky kilometrů nad ukrajinským územím a rychlé sdílení informací, které drony získávají, právě se systémy pro odpalování balistických raket.

Íránské střely do tohoto „kolečka“ zřejmě mohou poměrně snadno zapadnout. A i když jejich počet není (zatím) velký, pásmo několika desítek kilometrů za frontou se tak může stát pro ukrajinské jednotky ještě nebezpečnější než dosud.

Velkou otázkou je, jak se Írán zachová nadále. Dodávky balistických střel Moskvě v podstatě zahájil zatím prodejem nejlevnějšího možného zboží v omezeném množství – snad jako by chtěl nejprve vyzkoušet, jaká bude reakce (zákazníků i protivníků).

Teherán přitom má k dispozici desítky typů a variant několika typů balistických raket s různými vlastnostmi a způsobem nasazení. V minulosti se ohledně prodeje do Ruska hovořilo především o střelách Fateh-110 a od nich odvozených střelách Zolfaghar. V obou případech jde o mobilní střely s dostřelem už ve stovkách kilometrů: Fateh-110 by měl mít podle dostupných údajů dostřel maximálně kolem 300 kilometrů, Zolfaghar až 700 kilometrů.

Jde o střely na tuhé palivo, které je tedy možné jednoduše skladovat připravené k odpalu třeba na mobilních rampách. (Tuhá paliva jsou vojenský standard, zmiňujeme jen proto, že Írán má ve výzbroji ještě některé typy střel s kapalným palivem, které se do nich musí před nasazením doplnit).

Proti jiným typům zbraním s podobným dostřelem, tedy primárně kamikadze dronům, mají výrazně vyšší ničivou sílu. Hlavice těchto balistických střel obsahují několik set kilogramů výbušniny. Jsou tedy vhodné pro ničení odolné infrastruktury, jako jsou elektrárny či třeba mosty.

Z ruského pohledu je klíčové, že Írán tyto zbraně dokázal v posledních letech vyrábět navzdory západním sankcím. A to dost možná větším tempem, než Rusko vyrábí své (v mnoha ohledech) pokročilejší zbraně jako Iskander-M.

Íránské zbraně by také měly být údajně levnější, byť v některých parametrech třeba za Iskandery údajně zaostávají. Cena je ovšem relativní pojem. Nepotvrzené údaje, které měli získat hackeři z Ruska, naznačují, že Rusku dodávané íránské drony Šáhid měly být výrazně dražší, než experti do té doby odhadovali – zhruba 200 tisíc dolarů za kus, tedy pět milionů korun.

V případě dodávek balistických střel má Teherán ještě více důvodů k opatrnosti, jak naznačily dosavadní reakce západních států. To do ceny nejspíše také bude chtít promítnout.

Rusko na druhé straně má omezenou kapacitu vývoje a výroby balistických střel. Roli hrají sankce, ale také jednoduše skutečnosti, že počet odborníků a závodů s dostatečnými zkušenostmi a technologiemi není neomezený. Kapacity je určitě možné postupně navýšit, ovšem střela, která bude k dispozici zítra, má z hlediska Kremlu výrazně větší cenu než střela vyrobená za dva tři roky.

Íránské vedení si toho bude velmi době vědomo. Jeho dosavadní zdráhavost naznačuje, že velmi zvažovalo rizika s takovým obchodem spojená. A že tedy Moskva byla nucena zaplatit Teheránu určitý bonus, ať už finanční, nebo třeba v podobě sdílených technologií.

Pokud první kolo této transakce proběhne ke spokojenosti obou stran, dá se očekávat, že další budou následovat. A nejvyšší cenu nakonec zaplatí ukrajinští vojáci i civilisté, kteří se ocitnou v dostřelu těchto zbraní.