Královna Alžběta přišla o Barbados. Karibský ostrov se dnes stal republikou

Barbados udělal tlustou čáru za svou koloniální minulostí a s 30. listopadem, 55 let od vyhlášení nezávislosti, se proměnil v republiku. Královnu Alžbětu II. nově na pozici hlavy státu střídá prezidentka Sandra Masonová.

„Toto je konec příběhu o koloniálním vykořisťování mysli a těla,“ cituje agentura Reuters profesora sira Hilaryho Becklese z University of the West Indies. Jde podle něj o historický okamžik jak pro Barbados a Karibik, tak i pro všechny postkoloniální společnosti. „Lidé tohoto ostrova bojovali nejen za svobodu a spravedlnost, ale také za to, aby se vymanili z tyranie imperiální a koloniální autority.“

První lodě Anglie připluly na Barbados před téměř čtyřmi sty lety, kdy se ostrov stal britskou kolonií. Svou nezávislost na Velké Británii pak Barbados získal až v roce 1966, i nadále však zůstal jedním z královstvích Společenství (Commonwealth realms). V těch je hlavou státu britský panovník a státní zřízení země je tak definováno jako konstituční monarchie.

Kromě Barbadosu, který se se společenstvím nově rozloučil, mezi Commonwealth realms patří například Austrálie, Jamajka, Kanada, Papua-Nová Guinea nebo samotné Spojené království. Ještě před odchodem Barbadosu skupinu tvořilo celkem 16 zemí, které jsou zároveň i součástí takzvaného Commonwealthu, chcete-li Společenství národů.

Pod tímto označením se ukrývá volné sdružení Spojeného království a jeho bývalých dominií a kolonií, které má momentálně 54 členů. Většina z nich již dříve získala nezávislost, navzdory tomu se ale rozhodla i nadále udržovat přátelství a spolupráci s ostatními, a zůstala proto součástí uskupení.

To je - a i nadále bude - případ samotného Barbadosu, ve kterém navíc po dobu posledních 55 let platila za hlavu státu britská královna Alžběta II. Tu pak v zemi zastupoval generální guvernér. Od roku 2018 daná funkce náležela dámě Sandře Masonové, jejíž pravomoci zahrnovaly například i souhlas k uznání nového zákona. Zákonodárná moc jinak na Barbadosu leží v rukou dvoukomorového parlamentu.

Právě Masonová se nyní místo královny postaví do čela státu, který se s posledním listopadovým dnem stává republikou. V druhé polovině října si dosavadní guvernérku jako novou prezidentku zvolil barbadoský parlament. Svůj záměr o změně státního zřízení však země oznámila již v září minulého roku.

Když ostrov v Atlantském oceánu v roce 1627 poprvé osídlili Angličané, byl neobydlený. Země se nicméně rychle stala hlavním hráčem karibského cukrovarnického průmyslu. S tím ovšem souvisel i méně pozitivní fakt; během několika desetiletí se totiž Barbados stal také první skutečně ziskovou otrokářskou společností Anglie.

Na cukrových plantážích tehdy sloužili afričtí otroci, kterých měl ostrov až do roku 1834, kdy otroctví v zemi odzvonilo, přijmout více než půl milionu.

Kvůli otroctví měl navíc Barbados neblahou pověst centra transatlantického obchodu s otroky. Ti totiž byli z ostrova exportováni i na jiná místa. Nakonec ale počet Afričanů tmavé pleti v zemi převýšil počet bělochů, což následně vedlo k několika povstáním včetně neúspěšného a největšího povstání otroků na ostrově v roce 1816.

Veškeré nepokoje měly jediný cíl - emancipaci.

Éra dominantní síly v cukrovarnickém průmyslu pro Barbados skončila začátkem 18. století, když ho v roce 1720 překonala Jamajka nebo Leewardovy ostrovy. Barbadoská ekonomika nicméně i po většinu 20. století zůstala na výrobě cukru či rumu a melasy silně závislá.

Postupné zavádění společenských a politických reforem ve 40. a 50. letech 20. století nakonec vedlo k úplné nezávislosti Barbadosu na Spojeném království. K té došlo v již zmiňovaném roce 1966, mimo jiné i díky sociálním nepokojům.

V 90. letech 20. století pak v ekonomickém významu předčily cukrovarnický průmysl cestovní ruch a průmysl zpracovatelský.

„Nastal čas zcela opustit naši koloniální minulost,“ pronesla již minulý rok guvernérka Masonová. Země si s myšlenkou přechodu ke státnímu zřízení v podobě republiky pohrávala již několik desetiletí. „Barbadosané chtějí barbadoskou hlavu státu. Toto je konečné vyjádření naší sebedůvěry v to, kdo jsme a čeho jsme schopni dosáhnout.“

Pro část země je tak tento krok k přerušení vazeb s koloniální minulostí hlavně o vlastní národní identitě a o řízení vlastního osudu.

Jednou z významných změn je pro Barbados například to, že již nemusí žádat královnino požehnání při jmenování velvyslanců nebo dalších diplomatů.

Role prezidentky Masonové bude nicméně - stejně jako role královny - ve většině případů symbolická a na každodenní záležitosti tamní vlády bude i nadále dohlížet současná premiérka ostrova Mia Mottleyová. Předsedkyně vlády se minulý měsíc také nechala slyšet, že země chce i do budoucna mít s Velkou Británií dobré vztahy.

Nově „vzniklá“ republika vstupuje ovšem do velmi náročného období, které jí připravila především pandemie covidu-19. Ta podle agentury AFP přinesla silný ekonomický otřes a odhalila také přílišné spoléhání se Barbadosu na cestovní ruch, který - snad i ironicky - závisí na návštěvnících ze Spojeného království.

V obvykle rušném hlavním městem Bridgetownu nyní panuje děsivý klid, turistická místa neplní davy lidí. A noční život? Jako by umřel. Nezaměstnanost je v rámci ostrova na téměř 16 %, což je nárůst o celkem sedm procentních bodů v porovnání s posledními roky. Vláda si přitom na financování projektů veřejného sektoru a vytváření pracovních míst dokonce navýšila půjčky.

Barbados k 29. listopadu 2021 evidoval celkem 25 038 případů nákazy, 225 úmrtí a 21 118 občanů, kteří se z infekce koronavirem vyléčili.

Web Our World in Data uvádí, že se ostrov blíží k 50% proočkovanosti.

Země navíc nedávno rozvolnila dlouhotrvající noční zákaz vycházení a z původní deváté hodiny večerní se „večerka“ přesunula na půlnoc.

Navzdory škodám způsobeným pandemií, pokračujícím dopadům změny klimatu i zmenšující se pracovní síle však premiérka Mottleyová vidí nový start země jako odrazový můstek, který národ potřeboval. Nutné je nyní podle ní hlavně pevné odhodlání tamních občanů.

Jde o záležitost barbadoského lidu, komentoval celé dění již dopředu Buckinghamský palác, a emoce tak zůstaly stranou.

Společností se ovšem nese i předzvěst toho, zda se další bývalé britské kolonie - podpořené rozhodnutím Barbadosu - nakonec nerozhoupou přerušit své vlastní vazby na monarchii.

Na ostrov se také ještě před vypuknutím velkých oslav vydal princ Charles, který by měl na britský trůn usednout po smrti královny Alžběty II. Na Barbados dorazil již v neděli a zúčastnil se jak oslav, které začaly v pondělí večer, tak i těch v průběhu úterý, kdy je na řadě samotná inaugurace nové hlavy státu.

Charlesovo pozvání jakožto čestného hosta se nicméně setkalo i s kritikou, stejně jako rozhodnutí udělit princi Řád svobody Barbadosu, nejvyšší národní vyznamenání.

„Britská královská rodina je v tomto regionu zdrojem vykořisťování a dosud nepřišla s formální omluvou ani s nějakým druhem nápravy škod,“ cituje AFP Kristinu Hindsovou, lektorku mezinárodních vztahů na University of the West Indies na Barbadosu. „Čili nechápu, jak někdo z nich může dostat toto ocenění. To jde zcela mimo mě.“

Řada občanů se kvůli pandemii do oslav nejspíše nezapojí tak, jak by si přála. Pro některé ale událost není až tak významným momentem, jak by se po přečtení výroků představitelů země mohlo zdát, upozorňuje text na webu National Geographic.

„Britové pro nás udělali hodně; každý, kdo říká, že Britové pro Barbados nic neudělali, neví, o čem mluví, nebo nezná historii,“ sdělil reportérovi šedesátiletý barbadoský taxikář Norman Alleyne, který navzdory jistým pochybnostem změnu v zemi podporuje.

Britský vliv je i nyní v zemi možné vidět například v architektuře nebo tradicích.

„Myslím, že v životě vždy musíte jít kupředu. Nemůžete říkat, že jste nezávislí a přitom stále žít pod britskou vládou; nemůžete to prostě mít obojí,“ vysvětlil Alleyne. „Mám ale problém s tím, že někdo chce zničit všechno, co Britové udělali. Některé věci by tu stále měly zůstat, protože jsou součástí naší historie.“

Podle Sandy Deanové, šéfredaktorky zpravodajského webu Barbados Today, však rozloučení s královnou není o odstranění minulosti, nýbrž o budování budoucnosti. „Není to tak, že by britská monarchie byla zapojená do našich každodenních záležitostí. Je to taková ta milá rodina, kterou z dálky obdivujeme. (…) Britové byli velkou součástí naší historie, ale jako země se nyní posouváme. Po 55 letech nezávislosti jsme připraveni tenhle krok provést.“