Hostitel druhé mírové schůzky. Jak Turecko tančí mezi Ruskem a Ukrajinou

„Nebylo to špatné,“ hodnotila minulý týden ruská diplomacie rozhovory s americkými protějšky v Saúdské Arábii. Slova chvály přišla i z druhé strany Atlantiku, když Donald Trump označil rozhovory za „velmi dobré“.

Schůzka na neutrální půdě byla vůbec první od začátku ruské invaze na Ukrajinu před třemi lety.

Po necelých dvou týdnech se v Istanbulu konalo další kolo jednání, která mají mimo jiné vést i k ukončení vleklé války. Představitelé obou stran debatovali více než šest hodin, žádné závěry ovšem oficiálně nesdělili. Kdo se jednání účastnil, není známo.

Pozornost ovšem vzbudil výběr lokace. Volba tentokrát padla na Turecko, které se už v minulosti hlásilo o roli mediátora. A nejednou úspěšně.

Sám prezident Recep Tayyip Erdogan ostatně zemi propagoval jako „ideálního hostitele pro možná jednání mezi Ruskem, Ukrajinou a USA“ a argumentoval tím, že je oběma stranami považována za „spolehlivého prostředníka“.

Ankara představuje logickou volbu zejména díky svému balancování mezi Ruskem i Ukrajinou, což mimo jiné dokazuje fakt, že v posledních čtrnácti dnech do turecké metropole přijeli přední představitelé obou států.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj si podával ruku s Erdoganem v době, kdy v Rijádu probíhalo první kolo rozhovorů mezi Washingtonem a Moskvou. Krátce poté do Ankary přicestoval i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.

Erdoganova vláda několikrát deklarovala, že jednoznačně podporuje ukrajinskou územní celistvost a suverenitu. Napadené zemi poskytuje také základní vojenské vybavení, včetně bezpilotních letounů Bayraktar, i když se větší pomoci nadále zdráhá.

Zároveň udržuje silné ekonomické vazby s Ruskem, což Moskvě umožňuje získat kriticky důležitý přístup ke globálnímu obchodu a trhům. Vedle toho Turecko ponechalo Rusku otevřený svůj vzdušný prostor, což usnadňuje zemi řadu věcí.

Erdogan navíc těží z přátelského osobního vztahu s Vladimirem Putinem, i když se jejich zájmy neslučovaly například kvůli působení v Sýrii.

Když po začátku ruské invaze na Ukrajinu přišly západní sankce, Turecko nebránilo tomu, aby na jeho území našla útočiště řada ruských oligarchů a jejich investic. Právě kvůli uvolněnému vztahu k Rusku se Ankara opakovaně stala terčem kritiky ze strany Evropské unie.

O atraktivního partnera jde ale i pro Washington. „Smysluplná koordinace mezi Spojenými státy a Tureckem by mohla přispět k nastolení trvalého příměří na Ukrajině,“ napsal Jásir Atalan v Centra strategických a mezinárodních studií (CSIS).

„Na základní úrovni může prezident Trump využít svých osobních vztahů s prezidentem Erdoganem, aby se zapojil do diplomacie na úrovni lídra s prezidentem Putinem, což by potenciálně mohlo vytvořit pozitivní rámec pro vyjednávání. Na strategičtější úrovni představuje nedávné svrhnutí Asadova režimu povstalci v Sýrii příležitost pro Spojené státy a Turecko sladit své regionální zájmy,“ vysvětlil.

Turecká nevyhraněnost ale podle něj může vést i ke komplikacím. Na jedné straně může Rusku vadit turecké členství v NATO a jasná podpora Ukrajiny v některých otázkách. Na straně druhé není kvůli vazbám na Moskvu Ankara stoprocentně spolehlivým partnerem ani pro Západ.

„Postoj Turecka odráží pozici několika zemí na takzvaném globálním Jihu, které se –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ i když odsuzovaly válku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rozhodly udržovat naživu obchodní vztahy s Ruskem, nebo je dokonce posilovat. Turecko navíc vede stále nezávislejší zahraniční politiku, proto se nepovažuje zavázáno řídit se pevnou linií ‚diktovanou‘ Západem,“ vysvětlila v analýze pro italský Institut pro mezinárodní politická studia expertka na Rusko Eleonora Tafuro Ambrosettiová.

Turecko o roli mediátora usiluje kvůli vylepšení mezinárodní reputace i posílení svého mocenského postavení. Plusové body to může Erdoganovi přinést i doma, kde se potýká s inflací a dalšími problémy.

Dává tedy smysl, že právě na turecké půdě se krátce po invazi obě strany dostaly nejblíže k uzavření dohody o ukončení konfliktu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dnes známé jako Istanbulské komuniké. Na jaře roku 2022 nicméně jednání ztroskotalo na neslučitelnosti podmínek Rusů a Ukrajinců.

Podle Kyjeva se požadavky Moskvy rovnaly kapitulaci. Kreml žádal vojenskou neutralitu (tedy vyloučení vstupu do Severoatlantické aliance) i omezení schopností ukrajinské armády. Naopak Kyjev v jednáních prosazoval řešení otázky anektovaného Krymu a stažení ruských vojsk z dalších okupovaných oblastí.

Na někdejší prvky dohody se ovšem nedávno odkázal i Trumpův zmocněnec Steve Witkoff s tím, že budou z komuniké do určité míry vycházet.

Během tří let ruské války si Turecko připsalo jedno větší diplomatické vítězství, když bylo mediátorem při uzavření obilné dohody. Kyjevu dokument umožnil vyvážet obilí navzdory ruské námořní blokádě a zároveň zabránil kritickému nedostatku potravin v zemích Blízkého východu a Afriky.

Prezident Erdogan na oplátku Rusku nabídl, že mu pomůže přes své území vyvážet potraviny a hnojiva do rozvojových států.

Kromě toho bodovala turecká diplomacie i svým podílem na výměně válečných zajatců. Díky ní se dostali na svobodu i ukrajinští obránci mariupolského Azovstalu. Mezi téměř třemi stovkami propuštěných bylo i deset cizinců, mimo jiné Američan a Brit. USA za to Turecku oficiálně poděkovaly.

Zda i nyní sehraje Turecko zásadní roli v dojednání dalšího postupu války na Ukrajině, se ještě uvidí. Americký prezident nicméně tvrdí, že má zájem na co nejrychlejším uzavření míru a výběr z míst, kde by k tomu mohlo dojít, není bezedný.