Ani vojáci někdy neznají okolnosti útoku, zní v místech, kde vraždil Hamás

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od zvláštních zpravodajů v Izraeli/

První zastávkou na cestě po místech masakrů ze 7. října 2023 je Aškelon, vzdálený necelých 20 kilometrů od Pásma Gazy. Město s více než 130 tisíci obyvateli se stalo jedním z hlavních cílů raketových útoků po vypuknutí války mezi Izraelem a palestinskou teroristickou organizací Hamásem.

Třicátnice Moran Hasinová, s níž Seznam Zprávy mluvily už krátce po útoku ze 7. října, tehdy postrádala jednu klientku a kamarádku.

„Je po smrti. Bylo jí 28 let a vychovávala pětileté dítě… zúčastnila se hudebního festivalu Nova,“ zachmuří se. Mladá žena je přesvědčená, že jde o náboženský konflikt mezi židy a muslimy a obává se třetí světové války.

V Aškelonu má i kamaráda, který před válkou ve své firmě zaměstnával řadu Palestinců z Gazy. „S tím je teď konec, zaměstnance shání všude jinde, třeba v Číně nebo Moldavsku. Ale je to těžké,“ říká Moran.

Mladá žena si také stěžuje na vládní pomoc po říjnových útocích –⁠⁠ zatímco nedalekému Sderotu vláda výrazně pomohla, na aškelonské se už prý peněz nedostalo.

Cestou z Aškelonu zastavujeme u památníku obětí masakru. Mezi dvěma sloupy plápolá ve větru transparent s portréty několika obětí teroristického útoku, o kus dál pak na vyvýšeném místě stojí přístřešek s lavičkami, izraelskými vlajkami a několika pomníky. Z přístřešku je výhled na několik kilometrů vzdálené Pásmo Gazy.

Poté, co u pomníků chvíli tiše postojí, na nás zamává asi padesátiletá žena. Einat žije v nedalekém Sderotu, kde členové Hamásu zabili nejméně 50 civilistů a dvě desítky policistů. Teroristé napadli mimo jiné i minibus plný seniorů, všech 15 pasažérů povraždili.

„Zabili zde i manžela jedné mojí kolegyně. Byl se právě projet na kole,“ vypráví Einat, která začala po útoku ze 7. října točit podcasty pro děti. „Snažím se, aby žily jako dřív a aby se jim vrátil pocit normálnosti,“ vysvětluje.

Do některých míst, jako je kibuc Kfar Aza, se už část původních obyvatel vrátila, jiné kibucy zůstávají stále uzavřené a působí v nich jen lidé zajišťující bezpečnost. U vjezdů stojí vojáci se zbraní a pokud nemá návštěvník domluvenou návštěvu předem, dovnitř se nedostane.

Dalším místem, kam míříme, je dějiště masakru na hudebním festivalu Nova poblíž kibucu Re’im. Teroristé tam povraždili nejméně 364 lidí, dalších 40 odvezli jako rukojmí do Gazy. Řádění neunikl ani arabský řidič, který pracoval jako zaměstnanec festivalu.

K místu festivalu vede dlouhá řada aut, kromě nich zde parkuje i pět velkých autobusů, které na místo přivážejí jak výpravy Izraelců z celé země, tak i vojáky.

Asi 25letá vojákyně Dana zde působí jako průvodkyně, která právě výpravám vojáků vysvětluje okolnosti útoku: „Samozřejmě vědí, co se stalo, mnohdy ale neznají podrobnosti a okolnosti útoku, to jim vysvětluji,“ říká mladá žena, jež žije nedaleko. I ona má k místu osobní vztah: „Na party byli mí dva přátelé. Další kamarádku zabili v Gaze,“ svěřuje se.

Na rozlehlém, zčásti zalesněném prostranství si návštěvník může prohlédnout pomníčky zavražděných –⁠⁠ jsou zde jejich portréty i dojemné příběhy, kde se píše nejen o okolnostech jejich smrti, ale i o jejich zálibách či snech.

Prohlédněte si galerii z pietního místa:

V žáru poledního slunce se zde pomalu prochází i pár amerických seniorů z města Savannah v Georgii. „Jsme tu na šest měsíců, jezdíme každý rok,“ zmiňuje Meir. „Byli tu zabiti dva členové naší širší rodiny, je to jako nový holocaust,“ přidává se jeho žena Alice.

Manželé si je chtějí připomenout, na otázku, zda už není válka v Gaze příliš dlouhá, ale kroutí hlavou. „Válku bych nezastavoval, byl by to konec Izraele,“ míní Meir.

Ve skupince mladých vojákyň, která sem rovněž přijela uctít zavražděné, zaznívají i jiné hlasy. „Rukojmí a jejich životy jsou všechno, co máme. To by mělo mít absolutní přednost,“ říká Liat, jež do oblasti sousedící s Pásmem Gazy přijela z Jeruzaléma. „My samy děláme, co můžeme,“ krčí rameny.

Navzdory traumatu, které Izraelci od sedmého října prožívají, ale židovský stát ukazuje i životaschopnost. „Podívejte se, kavárny jsou plné lidí, jedí, baví se jako obvykle. Žijeme, jen nevíme, co se stane zítra. Zrovna minulý týden jsem byla s dětmi na pláži a když jsme se koupali v moři, ozvaly se sirény. Moře šumělo, neslyšela jsem je,“ usmívá se obyvatelka Aškelonu Moran Hasinová.