Slůňata tady získávají oddané lidské mámy. Bez nich by nejspíš nepřežila

/Od naší zvláštní zpravodajky v Zambii/

„Máme tu šest slůňat… Zatím je krmíme dvěma litry mléka každé tři hodiny. Jsme pro ně jako matky,“ začíná své vyprávění průvodce a strážce v Národním parku Lusaka David. Zambijec, který za život místních slonů dýchá.

Mezitím pozoruji, jak skupinka slůňat různého věku a tudíž i výšky, vbíhá do několikametrové ohrádky, kde mají připravenou polední dávku mléka v plastových kanystrech. Obrátí ji do sebe do půl minuty.

To vše se děje za přítomnosti rozplývajících se turistů, návštěvníků a malých dětí, kteří podívané ve vzdálenosti jen pár metrů nadšeně přihlížejí, komentují ji a fotografují. Ze speciálně upravené dřevěné budky nám David zdůrazňuje, abychom si ztišili mobily a nekřičeli, aby se slůňata nelekla.

Mohlo by se zdát, že se účastníme jen spektáklu pro západní turisty, kteří prahnou po tom vidět „v autentické přírodě“ jedno ze zvířat velké pětky. Skutečnost je ale jiná. Nacházíme se ve sloním sirotčinci, který se nachází uvnitř jednoho z 20 zambijských národních parků. Podobné záchranné stanice pro slůňata jsou na africkém kontinentu jen tři – další dvě jsou v Keni a Zimbabwe.

O to je pozorování malých slůňat, jak pijí mléko, hrají si, odrbávají se o pahýly stromů a větví nebo se spokojeně chobotem posypávají načervenalou zeminou, dojemnější. Všechna totiž přišla o matku, kterou jim s největší pravděpodobností zabili pytláci.

„Když se slůně narodí, váží 80 až 120 kilogramů. Krmíme ho stejnou formulí jako dostávají kojenci, ale přidáváme do ní něco navíc. Moringu, kokosový olej kvůli tukům nebo ovesné vločky. Slůňata jsou totiž závislá na mateřském mléce až do tří let,“ vysvětluje dále David.

Průvodce, který nám několikrát zdůrazňuje, že je „jako jejich matka“, je schopný popsat, jak se který slon jmenuje, kolik váží nebo zda už má zuby nebo ne. Poutavě vypráví po celou dobu, co spokojená slůňata pozorujeme.

Každý z těchto slonů přitom přijel do sirotčince zbídačený, podvyživený nebo dehydratovaný a bez včasné intervence strážců parku, kteří ho z volné přírody zachránili, by s největší pravděpodobností uhynul.

Jejich pobyt v Národním parku Lusaka je nicméně pouze dočasný. Až vyrostou, vrátí se totiž do volné přírody.

„Když dosáhnou tří let, přesouváme je do národního parku Kafue. Říkáme, že u nás slavnostně zakončili vzdělání,“ říká dále David. V největším národním parku v zemi je pak připravují na návrat do jejich přirozeného prostředí.

Náš průvodce pracuje se slony už patnáct let. Když se ho ptám, jaké to je, když pak slůňata, co pomáhal vychovávat, odjíždí, působí smířeně a zároveň připouští, že má radost, když jedinci, které sám vychoval, sami mají slůňata.

Teď se ale soustředí na pomoc těm, které máme možnost sledovat. „Jsou tu šťastní. Je to údělem nás matek, abychom pro štěstí těchto slonů udělali všechno. Vidíte, jak jsou tlustí a silní,“ říká spokojeně.

Pytláctví nicméně nesouvisí jen se slony a není jen problémem Zambie. Velmi žádanými zvířaty jsou podle zambijského průvodce kvůli srsti i lvi a lvice, leopardi nebo nosorožci.

Tento problém připomíná v jedné z místností přidruženého muzea objekt uprostřed místnosti, který na první pohled vypadá jako umělecká instalace. Při bližším ohledání je ale shluk drátů mrazivým důkazem, jak moc je pytláctví stále aktuální.

„Tady vidíte, že je to vyrobené z tisícovky pastí, které jsme posbírali jen v okolí Národního parku Jižní Luangwa. To znamená, že jsme zachránili minimálně tisíc zvířat,“ vysvětluje David.

Zambie přirozeně není jedinou zemí, kterou pytláctví dlouhodobě trápí. Pozadu nezůstávají ani Jihoafrická republika, Namibie, Keňa nebo Tanzánie. Dat, jak si státy subsaharské Afriky a ochrana jednotlivých zvířat stojí, je nicméně stále málo.

Například organizace Save the Rhino uvádí, že v roce 2022 pytláci napříč Afrikou zabili 548 nosorožců - o něco více než v předchozím roce, kdy to bylo 539. Stále je to ale méně než v letech 2013 až 2017, kdy takto ročně umíralo přes tisíc kusů. Průměrně tak pytláci zabijí jednoho nosorožce každých šestnáct hodin.

Statistika Světového fondu na ochranu zvířat zase uvádí, že populace slona pralesního klesla v posledních 31 letech o 86 procent. Slonů afrických pak v posledních padesáti letech ubylo nejméně o 60 procent.

David se zdráhá odpovědět na otázku, proč se pytláctví stále vyskytuje. Když se ho ale jeden z členů naší skupiny zeptá, zda to nesouvisí s velkou poptávkou po produktech z těchto živočichů na asijských trzích, opatrně připouští, že ano.

Pro kontext - v souvislosti s pašováním slonoviny se často a dlouhodobě hovoří o tom, že tyto produkty míří především do zemí východní Asie (Čína, Vietnam, Malajsie, Singapur). Na tamních trzích jsou populární kvůli jejich využití v tradiční medicíně, byť to nemá žádné vědecké opodstatnění, nebo jako ozdobné předměty.

Zatímco pro zahraniční turisty je návštěva sloního sirotčince příležitostí se nad těmito bytostmi rozněžňovat, málokdo si při té příležitost uvědomí, že jejich ochráncům, kteří je z volné přírody zachraňují, jde často o život.

„Je to velmi nebezpečná práce,“ říká nám policista pracující ve volné přírodě Jusuf. „Ostatně důkaz můžete vidět hned u vjezdu do areálu (národního parku),“ odkazuje na pomník, který připomíná všechny ochránce přírody, kteří při výkonu své práce zahynuli.„Všechna ta vytesaná jména jsou lidí, kteří zemřeli při výkonu práce – kvůli pytlákům, zabila je zvířata nebo hadi,“ říká.

Jusuf nechce prozradit, jak vypadá jeho běžný pracovní den v terénu. „Je to tajné,“ usmívá se. Nakonec ale vysvětluje, že se to odvíjí i od ročních období.

„Jsou období, kdy se pytlačí hodně a naopak, kdy registrujeme útlum. Záleží na tom, jaká je situace ve společnosti. Pokud je v ní nedostatek peněz, případů pytláctví přibývá. To se týká například různých svátků, kdy lidé potřebují peníze a více zdrojů,“ dodává Jusuf.

Zatímco špinavou práci odvedou především lidé z nízkopříjmových společenských vrstev, nejvíce na pytlačení vydělávají překupníci. Není tak pravidlem, že lov těchto zvířat, který by většinou chudé a zoufalé Zambijce mohl stát roky nebo desítky let ve vězení, znamená velký zisk.

„Vždycky uvádím tento příklad. Představte si, že bychom se rozhodli, že zajedeme do jedné z místních komunit, kde lidé nemají jídlo ani nic dalšího. Řekneme jim, že pokud pro nás něco udělají, dáme jim peníze. A oni si řeknou, že je to příležitost, jak si vydělat a mít třeba možnost poslat dítě do školy,“ přibližuje nám realitu některých místních David.

Jedno z řešení je proto podle něj jasné. Míru pytláctví sníží i boj s chudobou v ohrožených oblastech.

Sirotčinec proto mimo jiné podporuje také programy zaměřené na vzdělávání místních dětí, zaměstnává ženy a podporuje udržitelný rozvoj.

V této souvislosti je důležité si uvědomit, že národní parky sice ročně navštěvují tisíce turistů, téměř vůbec se ale nejedná o místní.

„Hodně dětí v Zambii nikdy nemělo příležitost navštívit národní park. Od Zambijců se čeká, že budou chránit zvířata, ale oni je přitom nikdy neviděli. To chceme změnit,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy manažerka vzdělávací projektů Emma.

O tom se můžeme přesvědčit i na vlastní oči. Jen během naší několikahodinové návštěvy se v sirotčinci prostřídaly tři skupinky předškolních dětí s průvodci - stejně unešených jako nás turistů.

Dětské skupinky jsou především z nízkopříjmových rodin. Kromě pozorování slůňat mají možnost navštívit muzeum, vzdělávat se o přírodě i o její ochraně. To vše díky sponzorským darům a v naději, že si tak sami k vlastní fauně a flóře vybudují vztah a budou podporovat a přispívat k její ochraně, popisuje Emma.

„Naším cílem je, aby děti navštěvovaly park pravidelně a měly povědomí o ochraně přírody a jednou si třeba řekly, že v tomto segmentu chtějí pracovat,“ dodává na závěr.