Svět neudělal nic, aby Asada zastavil, říká vězněná syrská novinářka

Přes 130 tisíc lidí zůstává podle syrských organizací hájících lidská práva ve věznicích režimu prezidenta Bašára Asada. Vleklý konflikt, do kterého se zapojily i světové mocnosti, vypukl v roce 2011 poté, co režim brutálně potlačil protivládní protesty. Věznicemi od té doby prošlo na půl milionu lidí, více než pětina z nich zemřela při mučení či následkem otřesných podmínek ve vazbě.

Na jejich osud se snaží upozorňovat syrská novinářka žijící v Německu Luna Watfa, která sama strávila v cele syrského režimu víc než rok a detailně popsala jeden z prvních procesů s pachateli, který se odehrál v Německu. Soud dva bývalé vojáky, kteří v syrské věznici mučili tisíce lidí, poslal do vězení.

„Myslím, že mi soudní proces umožnil pochopit, jakým způsobem putují patřičné rozkazy z té nejvyšší úrovně směrem dolů. Pochopila jsem, jak a proč postupují právě tímto způsobem,“ popisuje Luna Wafta.

Může justice v zahraničí zajistit obětem ze Sýrie spravedlnost? A jak o ní vlastně více než dekádu od vypuknutí konfliktu přemýšlet, když statisíce lidí v Sýrii dál čelí pronásledování režimu?

Luno, vy jste v Praze u příležitosti zahraniční premiéry vašeho dokumentu Žurnalistka a její žalářníci, který je promítán v rámci festivalu Jeden svět. Snímek popisuje vůbec první proces s představiteli syrského režimu, který se odehrál v Německu. A dokumentuje jednak soud samotný, zároveň ale připomíná osudy statisíců lidí pronásledovaných a vězněných syrským režimem. Jak důležité to je téma i v kontextu ukrajinské krize a nedávného rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu vydat zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina?

Myslím, že je to velice důležité, protože Putin sehrál v syrské situaci velmi negativní roli. Rusko od počátku podporovalo Asadův režim, hlavně v roce 2014 a dál.

V téhle politické hře všichni zapomínají na vězněné lidi. Přitom oni jsou to nejdůležitější. Během mnoha let vyjednávání mezi opozicí a Asadovým režimem byli častokrát zmiňováni, ale nikdo se toho tématu pořádně nechopil. Mluvilo se o nich, ale nikdo nepodnikl skutečné kroky.

Proto si myslím, že dokument Žurnalistka a její žalářníci, ale i onen proces samotný, jsou důležité v tom, že tuhle věc znovu vytahují na světlo a znovu připomínají lidi, kteří strávili roky ve vězení za nic. Ničeho se nedopustili, jenom požadovali svobodu, důstojnost a některá svá práva. Neudělali nic, za co by si zasloužili takovýhle osud.

Váš dokument pojednává o hledání spravedlnosti. Jak vy sama i lidé, se kterými mluvíte - uprchlíci, představitelé syrské opozice - vnímáte vydání zatykače Mezinárodního trestního soudu na Vladimira Putina? K podobnému kroku vůči syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi vyzývá část syrské společnosti i syrská opozice léta, k ničemu takovému ale nedošlo. Jak to vnímají?

Je to velmi znepokojivé. Chápu, že Putin je velká ryba, a proto byl na něj vydán zatykač. Ale co Bašár Asad? Proč se nikdo nestará o něj? Proč se nikdo neptá, jak je možné, že je dodnes u moci? Spáchal zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, proč tedy nikdo neřeší jeho? To je velmi zneklidňující a nemám na to odpověď. Nevím, proč mezinárodní společenství neudělalo vůbec nic, aby tyto zločiny zastavilo.

Některé zločiny spáchané Asadovými lidmi popsali svědkové právě při soudním procesu v německém městě Koblenz, který dokumentujete ve svém filmu. Připomeňme, jak se odehrál. Před německou spravedlností stanuli dva muži, bývalý plukovník Anvar Raslan a nižší důstojník Ijád al-Gharíb. Jak to, že skončili právě u německého soudu? Jak velké to bylo překvapení?

Bývalý důstojník Anvar přijel do Německa normálně s vízem, které získal za pomoci opozice a německého ministerstva zahraničí. Protože šlo o přeběhlíka, domnívali se, že od něj můžou získat nějaké důležité informace, a poskytli mu vízum. Takže přijel úplně v klidu s celou svou rodinou, ne jako ostatní uprchlíci, kteří připlují po moři a podstupují značné riziko, aby se dostali až do Německa.

To Ijád dorazil jako běžní uprchlíci. Řadu let čekal v Řecku a nemohl se dostat do Německa. Má také dceru s postižením, které chtěl v Německu zajistit péči, takže to celé trvalo dost dlouho. Hned pak šel na ministerstvo zahraničí a začal policii vykládat o situaci v Sýrii, o tom, jak zběhl z armády a jaké zločiny tam viděl. Jeho svědectví bylo velmi důležité, takže mu naslouchali.

Jenže když pak začal popisovat svou roli v těchto zločinech, ze svědka se stal najednou podezřelým. Oni ho na to během jeho výpovědi upozornili, ale zřejmě mu to úplně nedošlo, takže ho nakonec obvinili.

Německé úřady oba muže pohnaly k soudu na základě takzvané univerzální jurisdikce. Anvar Raslan nakonec před rokem dostal doživotní trest, Ijáda Gharíba poslal soud do vězení na čtyři a půl roku. Prvně jmenovaný bývalý důstojník se proti rozhodnutí odvolal. Už v tom ohledu padlo rozhodnutí?

Zatím ne. Nic nevíme, média ani nikdo jiný nemá přístup k informacím, čekáme. Ijád se také odvolal, ale odvolání bylo zamítnuto, tam je tedy verdikt konečný. Myslím si, že pro Anvara to dopadne stejně. Pokud zamítli odvolání Ijádovi s jeho relativně malými zločiny, nečekám, že by Anvarovo odvolání prošlo.

Vy jste sledovala proces jako novinářka po celé dva roky trvání.

Byla jsem na každém stání.

Jak náročné to pro vás bylo vzhledem k vašim vlastním zážitkům a zkušenostem se syrským režimem? Strávila jste víc než rok ve stejné věznici, kde souzení muži působili. Jak jste se cítila, když jste poslouchala výpovědi svědků i to, co měli na srdci samotní obžalovaní?

Nedokážu to popsat, bylo to velmi těžké. Opravdu velmi, velmi těžké. Někdy jsem si říkala, že už nedokážu pokračovat, nedokážu jít na další stání a poslouchat další bolestné příběhy. Nejenže jsem byla ve stejné věznici, ale ten, kdo mučil mě, mučil také některé svědky, kteří pak u soudu zmiňovali jeho jméno. Když jsem to jméno slyšela, otřáslo to mnou. Neuměla jsem si představit, že ho ještě někdy uslyším.

Nebylo to snadné. Jak zmiňuju ve filmu a říkala jsem to i v médiích, byla jsem jediná syrská novinářka přítomná u soudu, takže bylo mou povinností zaznamenat všechno, co zazní, pak to přeložit do arabštiny a zveřejnit.

Někdy jsem dělala live stream hned po slyšení, protože daný svědek byl zásadní a lidé chtěli slyšet víc. Takže to byla taková multitask novinařina a byla jsem na to úplně sama, ještě s onou zkušeností z vězení. Někdy se sama sebe ptám, jak jsem to zvládla, ale je to tak. Obrovskou motivací pro mě byli všichni ti věznění lidé v Sýrii, které jsem znala nebo o nich slyšela. Někteří stále byli ve vězení, některé umučili. Myslela jsem na ně a to mě pohánělo.

Jak jste ve věznici tajných služeb vlastně skončila?

Kvůli své práci novinářky. 21. srpna 2013 došlo k masakru ve Východní Ghútě. Měla jsem v té oblasti hodně přátel. Byl to obrovský šok, té noci bylo chemickými zbraněmi zabito zhruba 1800 lidí.

Asi dva dny po masakru jsem začala dělat rozhovory s přeživšími, dala jsem dohromady tým, který sbíral důkazy, jména obětí, fotky, videa a tak dál, a pak je prostřednictvím mezinárodních médií a opozice zveřejnila mimo Sýrii. Při práci jsme přišli o jednoho kolegu, zabili ho, myslím tím vláda. Prostě ho zastřelili.

Sesbírali jsme asi 900 jmen obětí, fotky, místa, kde zemřeli a kde jsou pohřbeni. Kvůli tomu mě režim začal sledovat. Psala jsem tehdy pod pseudonymem Luna, to není moje skutečné jméno, chtěla jsem se chránit před sledováním.

V lednu 2014 mě zatkli. Strávila jsem ve vězení 13 měsíců. Chtěli po mně, abych řekla, že k žádnému masakru nikdy nedošlo, že jsme všechny důkazy zfalšovali, všechny údajné oběti byli ve skutečnosti herci a ve Východní Ghútě se nic nestalo.

Asi po měsíci si mě předvolal šéf oddělení výslechů - mimochodem to je stejná funkce, jakou zastával Anvar Raslan. Odvedli mě k němu a on mi oznámil: Řekneš do kamery, co je napsáno tady na těch papírech. Jinak přivedeme tvoje děti a budeme je před tvýma očima mučit. Neměla jsem tedy volbu. Řekla jsem: Ano, udělám to. Odvedli mě do místnosti v jiném patře věznice, tam byl novinář s kamerou a asistentem a také dvě stráže a vyšetřovatel, který dohlížel na to, abych odříkala přesně to, co chtěli.

Nevěděla jsem, co v těch papírech stojí. Ten novinář se mě začal ptát, co jsem tehdy dělala a jak jsem falšovala důkazy - a já nevěděla, co mu mám odpovědět, nečetla jsem ty papíry, nevěděla jsem, co napsali. Začala jsem říkat něco z hlavy a on mě zastavil s tím, že má v papírech něco jiného.

Vyšetřovatel se na mě podíval, bylo jasné, že něco je špatně, tak jsem řekla: Zapomněla jsem, co jsem vypovídala, je to tu opravdu tvrdé, můžete mi prosím připomenout, co jsem vám řekla, co máte v papírech? A on mi každou odpověď přečetl a já ji po něm zopakovala. Takhle proběhl celý rozhovor, předčítal mi a já to slovo od slova opakovala: Že žádný masakr nebyl a všichni byli najatí herci, že všeho lituju a tak dál.

Tak jsem se ocitla ve vězení.

Když jste pak poslouchala v soudní síni v Koblenzu svědectví lidí, kteří prošli v Damašku ve vězení podobnými útrapami jako vy, přinesli vám nové pochopení toho, jak vlastně syrský režim funguje? Jak dělá z běžných občanů spolupachatele zločinů?

Ano. Myslím, že mi soudní proces umožnil pochopit, jakým způsobem putují patřičné rozkazy z té nejvyšší úrovně směrem dolů. Pochopila jsem, jak a proč postupují právě tímto způsobem. Pomohl mi lépe nahlédnout na to, proč chtějí umlčet všechny novináře, kteří se snaží odkrývat pravdu a kteří se ji snaží sdělit světu. A také jaký vztah v Sýrii panuje mezi propagandou a systematickým mučením.

Díky tomu všemu jsem lépe pochopila, proč se mi to vůbec stalo. Což je opravdu důležité, protože i po všech těch letech si někde uvnitř sebe nesete problém, nepříjemné trauma. Hlodá vás otázka, co jsem udělala špatně, že jsem se dostala do takové životní situace. Ale nejen já - nikdo z vězněných si to nezasloužil.

Řada postižených lidí nedokázala zahojit své vnitřní rány a pokračovat ve svých životech. Ani pro mě to občas nebylo lehké. Zvládla jsem to ale díky vědomí, že mám děti, pro které musím zůstat silná.

Některé rány přesto zůstaly. Sice se mi je podařilo zakrýt a odsunout do temných zákoutí mé mysli. Snažila jsem se jich nevšímat - pokusila jsem se celou tuto trýznivou minulost a zážitky zapomenout. Ale nefungovalo to beze zbytku. Čas od času se v myšlenkách vrátíte zpět. Všechno se vám najednou vybaví a začnete brečet. Opravdu není jednoduché zapomenout.

Některé věci jsem ale díky soudu pochopila. Pochopit však neznamená odpustit. Skutečně tu jde jen o pochopení. Nemůžu odpustit někomu, kdo mi vyhrožoval tím, že ublíží mým dětem a kdo mé děti takové situaci vystavil.

Aspoň ale lépe chápu, proč tak moji mučitelé postupovali. Díky tomu se mi po soudním procesu žije lépe než předtím. Pomohl mi - a to i přesto, že jsem nebyla jeho součástí. Nebyla jsem svědek, pozorovala jsem ho jako novinářka. Po tom všem mi ale umožnil pochopit - ne všechno, ale přece - jak nespravedlnost a systém mučení fungovaly.

Ten případ měl v zahraničí velkou odezvu, hodně se o něm mluvilo samozřejmě i v Německu. Obrovskou pozornost mu ale samozřejmě věnovali syrští občané, syrská opozice. Co vám pak říkali po vynesení verdiktu? Cítili to tak, že spravedlnosti bylo učiněno zadost?

Někteří z nich to tak skutečně vnímají. Protože opravdu šlo o něco nového a unikátního. Podobný soud do té doby neproběhl. Proto do něj mnoho lidí vložilo velké naděje - a chtěli být poté informovaní o jeho průběhu. Z těchto důvodů jsem se rozhodla přinášet zprávy a živě od soudu vysílat, ovšem v arabštině.

Myslím, že lidé za ty dva roky trvání procesu získali hodně informací. Potvrdilo se mi to i ze zpráv a komentářů, které mi posílají. Vnímají, že to byla důležitá a velká věc - a opravdu velká je také naděje vyjádřená v došlých vzkazech a v rozhovorech, které jsem vyslechla.

Přitom tito lidé také nejsou přímou součástí procesu - nejde o svědky nebo dokonce o žalující stranu. Často s případem nemají vůbec nic společného. Ale mají naději. Vnímají kontury celého procesu - že jsou tu svědci a lidé, kteří žalují bývalého důstojníka Asadova režimu, který tento režim reprezentuje. Není to tak, že bychom na lavici obžalovaných soudili přímo režim a že by soudci posuzovali přímo jeho zločiny. K tomu nedošlo.

Ale pro mnoho lidí to tak bylo - někdo konečně mluvil o zločinech a o špatných podmínkách v detenčních zařízeních. Někdo konečně mluvil před soudem o tom, co prožil. Byla to novinka a lidé se chtěli dozvědět co možná nejvíce. Diváci mých streamů a reportáží to vnímali jako spravedlnost v přímém přenosu. A samozřejmě jako spravedlnost to pozorovali svědci a poškození.

Často tvář Anvara Raslana neznali. Ne všichni věznění přicházeli do styku přímo se šéfem vyšetřovatelů, nepotkávali ho. Ale věděli, že rozkazy pocházely z jeho kanceláře, odkud mířily k nižším důstojníkům, strážným a lidem, kteří prováděli mučení.

Lidé s Anvarem měli nevyřízený účet, i když ho nepotkali. Mnozí z nich přímo v soudní síni řekli: Nemáme proti němu nic osobního - máme ale problém se systémem mučení, jehož byl Anvar součástí. A proto vůči němu uplatňujeme svá práva a proto chceme spravedlnost.

Vy sledujete i další podobné případy, které teď u německých soudů běží. Jsou podobně zásadní jako ten v Koblenzu?

Důležité jsou, ale každý z nich je v něčem odlišný. Zatím došlo ke třem procesům. Po Koblenzu následoval ve Frankfurtu soud s lékařem, který mučil vězně ve vojenské nemocnici v Homsu. Dostávali se k němu lidé zadržení na demonstracích a další odpůrci režimu. Někteří ale ani proti režimu nevystupovali, přesto je sbírali přímo z ulice.

A tento lékař je následně mučil. Vzhledem k jeho pozici to vypadalo jinak než třeba u příslušníků bezpečnostních složek. Například prováděl lékařské zákroky bez toho, aniž by těmto lidem poskytl anestezii, lámal jim ruce a dělal další podobné věci.

Soud ve Frankfurtu stále probíhá. A je také velmi důležitý, protože světu ukazuje, že zločiny páchali i jiní než jen představitelé režimu - podíleli se na nich i civilisté, kteří chtěli podpořit přežití Asadova režimu. Uvidíme, jaký verdikt v tomto případu zazní.

No a poslední, třetí proces se odehrál v Berlíně, kde soudili člena prorežimní milice. Tento člověk spáchal masakr při obléhání palestinského uprchlického tábora Jarmúk na předměstí Damašku. Lidé čekali ve frontě na balíček pomoci od jedné humanitární organizace. A on do davu vypálil protitankovou zbraní. Za tento zločin, který si vyžádal řadu obětí, ho letos berlínský soud odsoudil také k trestu doživotního vězení.

A myslíte, že budou mít tyto soudní procesy podobný význam z hlediska debaty o zajištění spravedlnosti pro oběti syrského režimu?

Doufám, že to tak bude. Jak už jsem řekla, ty tři případy nebyly stejné. Což ale pomáhá lidem pochopit, jak komplikovaná situace v Sýrii je - že nejde jen o armádu a režim, ale třeba právě také o některé lékaře nebo členy milicí. Tito lidé pomohli Asadovi udržet jeho režim až do současnosti. A ukazuje to také na význam revoluce v Sýrii, proč je tak zamotaná a proč stále nedospěla ke konci.

Takže myslím, že procesy v Německu skutečně měly a mají svůj význam. Bohužel ale nebyl stejný rozsah, v jakém o nich média informovala. Míra pokrytí zbývajících dvou zaostala za soudem v Koblenzu.

Já jsem navštívila řadu stání ve Frankfurtu, ale v případě berlínského soudu jsem nemohla. Nebylo možné neustále cestovat. Byla tu sice jedna syrská organizace, která o něm psala a věnuje se mu dodnes, a to jak v arabštině, tak v angličtině, ale míra pozornosti už není stejná jako v případě prvního procesu.

Jak by se teď mělo mezinárodní společenství zachovat ve vztahu k Sýrii a zvlášť k prezidentu Bašáru Asadovi? Odrazili jsme se v našem rozhovoru od toho, jak moc se změnil mezinárodní kontext - je tu válka na Ukrajině se svými důsledky. Ale mění se i vztah k syrskému režimu, k prezidentovi Bašáru Asadovi, který se podle analytiků znovu etabluje na scéně, obnovuje své pozice u arabských sousedů, ale i u dalších vlád. Jak to vnímá syrská opozice? Jak by se podle ní mělo mezinárodní společenství zachovat?

To, jak se mezinárodní společenství dosud chovalo a dál chová, je podle mne ostudné. Příkladem může být nedávné zemětřesení v Turecku a Sýrii, které zmiňuji proto, že ho máme všichni živě v paměti.

Mezinárodní společenství nechalo Syřany nejen v severozápadní Sýrii, ale i v Turecku v oblasti Gaziantepu, v podstatě na holičkách, bez pomoci. Mezinárodní představitelé opakovali, že pomoc dorazí hned poté, co její doručení odsouhlasí Bašár Asad. Mnoho lidí pod sutinami zemřelo.

Nakonec dorazil jen zlomek pomoci. Mezinárodní společenství nevyslalo žádné velké záchranné týmy nebo týmy lékařů. Vysvětlovalo to tím, že je potřeba věc předjednat s Asadem, i když on nemá tuto část hranice pod kontrolou, má ji pod správou Turecko. Přesto s ním chtěli jednat.

Budí to dojem, že Bašára Asada chtějí u moci udržet, když s ním jednají i o otázkách, které se týkají severozápadu Sýrie, kterou vláda v Damašku neovládá. Pomoc, která dorazila do Damašku, skončila v rukou režimu, a ten si rozhoduje o tom, komu ji rozdělí a co si z ní sám vezme a zpronevěří. Do oblastí na severozápadě Sýrie postižených zemětřesením, jako je například Idlib, nedoputovalo nic. Takový přístup je podle mne ostudný. A netýká se jen aktuální situace. Je to věc, která se opakuje od začátku povstání v roce 2011 až doteď.