„Studuji, jen tak se nevrátím.“ Zeptali jsme se uprchlíků ze Sýrie na plány

/Od naší spolupracovnice v Turecku/

„Pozvedněte hlavy, Syřané, jste svobodní.“ Tak zní jedno z hesel, kterým si Syřané připomínají měsíc od pádu diktátorského režimu Bašára Asada.

Je neděle odpoledne a v prostorném sále v tureckém Gaziantepu vlají desítky syrských vlajek (donedávna používaných opozicí) a zní revoluční píseň, jejíž text z plných plic zpívají zhruba čtyři stovky lidí. Je z nich cítit obrovské štěstí, které, zdá se, neustále roste a mísí se s nadějí, že se v zemi etabluje nový režim a Sýrie zůstane svobodnou.

Právě zde, nedaleko syrských hranic, žije po Istanbulu druhá největší syrská menšina. Zhruba 400 tisíc lidí tvoří pětinu místní populace a vývoj v sousední Sýrii je pro ně mimořádně důležitým tématem.

Přispívá tomu i dynamika turecko-syrských vztahů, které jsou v mnoha ohledech napjaté. Do Turecka před válkou utekly podle odhadů více než tři miliony Syřanů a notná část jich zakotvila právě v Gaziantepu.

Veliká část Syřanů město od momentu, kdy do něj přišli, neopustila. Na vycestování do jiného města potřebují zvláštní povolení, které není jednoduché získat. A pokud by cestovali bez něj a chytila by je policie, hrozil by jim postih.

Nyní obě strany netrpělivě vyčkávají, co se bude dít dál a zejména, jestli se zdejší Syřané rozhodnou vrátit do země.

Třiadvacetiletý Džalal má v tomto směru jasno. „Stále studuji, v blízké době se do Sýrie trvale přesunout nechystám,“ reaguje student sociologie na gaziantepské univerzity na mé otázky, zatímco procházíme davem.

Mnoho jeho krajanů už do Sýrie odešlo nebo se na to chystají. Země je ale po vleklé občanské válce zničená, někteří proto vyslali jen někoho z rodiny, aby zjistil, jestli se mají vůbec kam vrátit. „Zatím tam není bezpečno. Myslím, že se budou vracet hlavně Syřané z chudších vrstev. Jsou tu ale lidé, kteří zde studují nebo mají své podnikání. Ti se přesunou, až uvidí nějaký větší progres,“ vysvětluje.

Z pódia zaznívají plamenně pronášené proslovy. Arabsky nemluvím, vše mi překládá Džalal. „Jak krásná jsi, Sýrie, bez diktátorů a monster,“ tlumočí část básně, kterou davu recituje syrský profesor literatury. Lidé reagují hlasitým výskáním, v pauzách mezi proslovy zpívají, tancují nebo provolávají revoluční hesla.

Někteří ukazují vztyčený ukazováček a prostředníček. Ptám se, jestli gesto značí vítězství, jak jsme zvyklí. Jeho význam je prý pro Syřany trochu jiný – znamená „vítězství, nebo smrt“, tedy odhodlání bojovat do posledního dechu.

Dav na krátkou chvíli umlkne. Minutu všichni tiše stojí a vzdávají hold všem Syřanům, kteří za zemi položili život. Nikdo se neodváží ani špitnout.

Zatímco se s fotoaparátem snažím prodrat skrze zástupy lidí, chytí mě za ruku chlapec zabalený v syrské vlajce. S kamarádem se se mnou chtějí vyfotit. Gaziantep není turistické město, místní proto nejsou na cizince zvyklí a když nějakého uvidí, jsou zvědaví.

V davu mě osloví čtyřiadvacetiletý student Mohamed, který chce, abych ho vyfotografovala. Vyhovím mu a poté se dáme do řeči. Všude je ale hluk a moc se neslyšíme, konverzaci navíc zatěžuje jazyková bariéra. Z toho mála, co si rozumíme, pochopím, že on ani jeho rodina se do Sýrie vracet nehodlá, protože tam podle nich není bezpečno. Svoji budoucnost on sám vidí ve Spojených státech.

Měsíc od vyhnání diktátora přišla oslavit i Sabrin, devětadvacetiletá Syřanka původem z metropole Damašku. V Gaziantepu s rodinou žije již třináct let a domů se plánuje vrátit co nejdříve, i když si uvědomuje rizika. „Země je v troskách, není tam elektřina ani voda, lidé trpí hladem a chudobou. Situace je tragická, doufáme ale v lepší zítřky. Vrátit se ale chceme co nejdříve, nejspíše jakmile skončí škola,“ líčí své plány.

Následně se rozpovídá o tom, jak prožívala prosincové události: „Cítili jsme neuvěřitelné štěstí a přáli si, abychom mohli být v Damašku. Bylo pro nás zdrcující, že jsme osvobození nemohli slavit v naší zemi.“

Byť stejně jako další doufala v pád asadovského režimu, který v zemi panoval půl století, měla strach, že se situace zvrtne a ke změně nedojde. „Upřímně jsme se báli, že to bude jako předtím, kdy zvládnou dobýt nějaké město, ale vzápětí ho zase ztratí. Když jsme se ale dozvěděli, že režim padl, začali jsme plakat,“ dodává.

Domů se chystal Shangin, kurdský Syřan, který dosud žil v Istanbulu. „Jedu tam už dnes večer. Moc mi chybí,“ sděluje mi své emoce, zatímco stojíme venku. Setkání už skončilo, lidé i tak skandují revoluční hesla a při ochodu mávají vlajkami.

Shangin byl na akci jedním z řečníků. V projevu zdůraznil potřebu vzdělání a občanské odpovědnosti. Bez toho se podle něj Sýrie nemůže postavit na nohy jako demokratická země.

„Mluvil jsem o kritickém myšlení, je to pro nás důležité. Jak můžeme mít revoluci bez myslitelů?“ pokládá rétorickou otázku. I on je stejně jako ostatní Syřani stejně nadšený jako v den, kdy Asadův režim padl. „Cítím stále hodně naděje, ale i zodpovědnosti,“ uzavírá.