Syna zajali Rusové. Maksymův osud prožívá i česká diplomacie

Náš rozhovor začíná poděkováním za to, že „v Česku nejsme lhostejní“ – nejen k tomu, co se stalo jeho synu Maksymovi, ale i k celému dění na Ukrajině. Oleksandr Butkevyč pak během naší rozmluvy přiznává, že nepřijel jen jako Maksymův advokát, ale jako advokát všech ukrajinských válečných zajatců.

O příběhu Maksyma Butkevyče jsme informovali na Seznam Zprávách už v létě a sledujeme ho dál, tentokrát díky rozhovoru s Maksymovým otcem Oleksandrem. Ten se minulý čtvrtek sešel s českým ministrem zahraničních věcí; do Prahy přijel z Kyjeva na pozvání lidskoprávní sekce Člověka v tísni převzít Cenu Příběhů bezpráví určenou jeho synovi.

Pětačtyřicetiletý Maksym Butkevyč platí na Ukrajině za předního bojovníka za lidská práva. V oblasti pracuje už 20 let a zasazuje se za toleranci a boj proti diskriminaci na všech frontách.

Před válkou se angažoval v pomoci uprchlíkům, bojuje proti rasismu, pravicovému extremismu i projevům nenávisti. Věnoval se také novinařině. A ač přesvědčený pacifista, hned v den ruské invaze narukoval do ukrajinských ozbrojených sil. Po měsících bojů nakonec na konci června se svou četou padl do zajetí během bojů o Severodoněck.

Rodiče s ním od té doby nemají žádný kontakt. Viděli ho jednou v létě na videozáběrech zajatců. Potom jim ruské ministerstvo obrany v dopise potvrdilo, že Maksym je v zajetí, a v jednom telefonátu sdělilo, že se chystá jeho obvinění. Od té doby o synovi nevědí nic.

„Pokud se podíváte na videa s válečnými zajatci, která byla zveřejněna, všichni jsou tam v letních uniformách. I kdyby byl teď jejich zdravotní stav uspokojivý, tak přichází zima, která bude kritická,“ upozorňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Oleksandr Butkevyč.

V Praze jste převzal Cenu Příběhů bezpráví. Co to pro vás znamená? Může to Maksymovi nějak pomoci?

Především je to pro mě jako pro otce dodatečné potvrzení toho, že Maksym celý život dělal správné věci. Možná to bude znít pateticky, ale jsem přesvědčený o tom, že jsem vychoval dobrého člověka. Jsem také přesvědčený o tom, že Maksymově situaci mohou ocenění a mediální zájem pomoci.

Poslední zprávy o synovi jste měli v létě. Víte o něm od té doby něco nového?

Bohužel na to nemám pozitivní odpověď, protože Rusko nedodržuje Ženevské konvence a samozvaná Luhanská lidová republika je informační černá díra. Získat nějakou zprávu o válečných zajatcích je tam prakticky nemožné.

Jedinou informaci jsme získali po naší cestě do institucí v Bruselu a Berlíně, kde jsme bojovali za Maksyma. Předtím jsme několik týdnů kvůli bezpečnosti mlčeli o tom, že je Maksym v zajetí. Po naší cestě do Evropy jsme ale zjistili, že Maksym žije, protože Rusové zveřejnili video, na kterém je v zajetí.

Co jste se z něj dozvěděli?

Maksym tam byl ve skupině zajatců, ale patrně ho kvůli videu odněkud přivezli. Byla to tedy evidentně reakce na naši evropskou cestu a jednání. Od té doby je to ale znovu jen „černá díra“. My jsme na tom jako rodiče relativně „lépe“, protože aspoň víme, že na tom videu byl živý, což se ovšem netýká zbytku jeho jednotky, se kterou byl zajat. O té nemají rodinní příslušníci žádné informace.

Tíží nás, že nevíme, v jakém stavu ti lidé jsou, protože někteří jsou ranění nebo musejí užívat léky. Přístup je nulový a ani Červený kříž se k těmto válečným zajatcům nedostane.

Pokud se podíváte na videa s válečnými zajatci, která byla zveřejněna, všichni jsou tam v letních uniformách. I kdyby byl teď jejich zdravotní stav uspokojivý, tak přichází zima, která bude kritická. Nelze předpokládat, že se Rusové o válečné zajatce postarají, když se neumějí postarat ani o svoje vojáky. Takže pochybuji, že by dostali teplé oblečení. I kdyby teď nečelili mučení, tak mráz svoji práci vykoná…

Od toho videa z léta o synovi tedy žádnou další informaci nemáte?

Prakticky ano. My jsme se prostřednictvím ruské lidskoprávní organizace Agora, která má tým právníků, obrátili na ruské ministerstvo obrany. Od toho jsme pak obdrželi oficiální dopis se strohým sdělením, že je Maksym zadržen v „Luhanské lidové republice“. A to je všechno. Bylo to jen konstatování faktu. Nebylo tam nic o obvinění ani o tom, co mu hrozí.

Po dopise z ruského ministerstva ještě na začátku srpna následoval telefonát od vyšetřovatele z takzvané Luhanské lidové republiky. Řekl nám, že Maksym čelí vyšetřování a že se na něj připravuje paragraf o porušení pravidel vedení války.

Právníci nám k tomu řekli, že je to takový zoufalý pokus najít paragraf, který by se dal použít v případě, že na něj nemají nic dalšího. V tom telefonátu ještě vyšetřovatel připustil, že by řešením mohla být výměna na úrovni důstojníků, mezi které Maksym spadá.

Žádná výměna dopisů nebo telefonáty s Maksymem tedy nejsou možné?

Ne, nic takového není možné.

Jak je to se zmíněnou možnou výměnou zajatců? Máte o ní nějaké zprávy z ukrajinské strany?

Rusové nikdy nepřistoupí na model výměny všech za všechny. Výměny probíhají jen ve velmi malých počtech, a přitom zajatců jsou tisíce. Pro mě by bylo řešením, aby byli váleční zajatci umístěni v neutrální, třetí zemi, kde by setrvali do konce války. My bychom měli jako rodiče a příbuzní jistotu, že přežijí.

Okupanti tuhle možnost teď samozřejmě nepřipouštějí.

Proces výměny zajatců je velmi složitý, protože druhá strana nedodržuje žádná pravidla. Na Ukrajině se tím zabývají spíš tajné služby, takže my do toho příliš nevidíme.

Podtrhnul bych ještě to, že pokud k nějakým nepočetným výměnám došlo, týkaly se všechny jen Doněcké oblasti, tedy takzvané Doněcké lidové republiky, a ne Luhanské.

V Praze jste mluvil v Černínském paláci s ministrem zahraničí Janem Lipavským. Nejste tu tedy „jen“ jako advokát svého syna, ale bojujete i za ostatní ukrajinské vojáky ve stejné situaci. Co od české diplomacie očekáváte?

To jsou bolestivé otázky. Netýká se to jen Maksyma, ale trápí mě i osud všech členů jeho jednotky. V současné době jsme s rodinami, kterých se to týká, v jedné skupině a vyměňujeme si informace.

Prosba k panu ministrovi byla jednoduchá – aby jakýmkoli způsobem přispěl k propuštění nebo výměně těchto lidí, informoval o tom na mezinárodních fórech, nemlčel. Pan ministr mě ubezpečil, že se tématu bude věnovat a že vynaloží veškeré úsilí. Podotknul, že Maksymův případ je specifický, protože aktivně spolupracoval s českým velvyslanectvím v Kyjevě a i na českém ministerstvu má řadu přátel.

Jak se váš syn vlastně ocitl ve válce, ač původně pacifista a antimilitarista?

Pokud jde o Maksymovo přesvědčení antimilitaristy, tak vždy měl za to, že být vojákem je profese, kterou se nikdy nehodlá zabývat. Poprvé byl ale nahlodaný v roce 2014 po okupaci Krymu a agresi Ruska na východě Ukrajiny.

Tehdy ještě zbraň do ruky nevzal, protože měl řadu projektů na pomoc běžencům z Krymu a Donbasu, tedy vnitřně vysídleným lidem, kterých byly dva miliony. S tím má Maksym bohaté zkušenosti, protože se žadateli o azyl a migranty zabýval dlouhá léta.

Úplný zlom nastal 24. února ráno, kdy první rakety začaly dopadat na ukrajinská města. Pochopil, že hrozí zkáza celé Ukrajiny – a tedy toho, co dělal a pro co žil. Tady už nebyla jiná možnost, než aby tu zbraň do ruky vzal. Na vojenské správě se zapsal hned 24. února ráno a pak čekal až do 4. března, kdy byl povolán do řad ukrajinské armády.