„Teď si zasloužíme jen to nejhorší.“ Erdoganovy odpůrce ovládlo zoufalství

/Od našeho spolupracovníka v Istanbulu/

„Nenávidím tuhle zemi. Mohli jsme mít změnu a pracovat na tom, abychom se měli líp. Místo toho jsme si zase zvolili tohohle fanatika,“ volá mi kamarádka Sude krátce poté, co už je podle sečtených hlasů zřejmé, že Recep Tayyip Erdogan obhájil post tureckého prezidenta. „Teď si zasloužíme jen to nejhorší. Až na tom budeme ekonomicky tak špatně, že lidé budou umírat hlady, tak to bude jen a jen naše chyba.“

Podobně emotivně se vyjadřovala i Ece, u které jsem si na volební večer pronajal ubytovaní. Podle ní je „naprosto zřejmé, že Erdogan znovu zmanipuloval volby. Není ale tak hloupý, aby to udělal tak okatě jako třeba v Bělorusku. Stačí mu pět procent. Nikdo nic nepozná, on vyhraje a my utřeme hubu.“

Stejně jako Ece i mnoho dalších voličů opozičního kandidáta Kemala Kiliçdaroglua nevěřilo výsledkům prvního kola. Podle nich byly volby zmanipulované tak, aby vyhrál současný prezident. Někteří se tak sami rozhodli dohlížet na férový průběh voleb a trávili celou neděli ve volebních místnostech svých okrsků.

„Tohle je jediná možnost, jak můžeme zjistit, jestli jsou volby v pořádku,“ řekla mi také starší žena, která si zrovna dávala pauzu od kontrolování voleb v Atatürkově knihovně nedaleko zbytků istanbulského parku Gezi.

Postupně se náš rozhovor stočil právě ke vzpomínkám na masivní celonárodní protesty za zachování parku, které probíhaly v roce 2013. „Tenkrát zemřelo tolik lidí – a úplně zbytečně. Park stejně zbourali. Teď to bude úplně stejné a tohle, co teď tady děláme, je naše jediná možnost, jak zajistit férové volby,“ myslí si, zatímco pokuřuje na terase knihovny.

Většina lidí, kteří přišli do knihovny dohlížet na férový průběh voleb, se shodovala, že protesty proti režimu nikam nevedly. Revoluční náladu pak ještě tlumilo vědomí, že vlna demonstrací za park Gezi, na jejichž konci bylo 20 mrtvých a na osm tisíc zraněných, se odehrála na den přesně před deseti lety.

„Nebudu chodit do ulic, když mě tam čekají jen rány a kopance od policie a prezidentových podporovatelů. Nic bych tím ani nemohla změnit,“ svěřuje se mi v průběhu sčítání hlasů mladá studentka s modrými vlasy a řadou piercingů v obličeji. „Když bylo jasné, že v prvním kole Kemal nevyhrál, tak jsem zbytek večera jen pila. Říkala jsem si, že nesmím dopustit, aby Erdogan mohl znovu podvádět. Kdyby totiž vyhrál, znamenalo by to pro mě smrt. Práva žen by se vrátila někam do středověku a svoboda pro LGBTQ+ lidi by nebyla ani téma. Dalších pět let s Erdoganem bude peklo.“

Jiná žena, která náš rozhovor poslouchala, dodala, že ale věří, že tentokrát vyhrají. „Už mají zkušenosti a vědí, že nemohou hrát čistou hru. Proto nás i Kemal všechny vyzval, ať sem jdeme a chráníme průběh voleb. S Erdoganem se jinak bojovat nedá,“ řekla mi.

Zatímco opoziční voliči čekali na sčítaní hlasů, na druhé straně Bosporu už měli jasno. Ve čtvrti Üsküdar, která jasně favorizuje Erdogana, se slavilo už od začátku sčítání. Snad na každém náměstí a zejména pak na pobřeží u přístavu se v průběhu noci sešlo několik tisíc lidí, kteří tančili, pouštěli písně opěvující jejich kandidáta a slavili jeho vítězství.

Pro jednu ženu ze zdejších podporovatelů bylo zřejmé, že její kandidát vyhrál, už tehdy, kdy scházelo ještě 40 % nezapočítaných hlasů. „Je to jasné. Nevím, proč se mě na to vůbec ptáte. Už vyhrál. Už vyhrál,“ opakovala žena káravým tónem.

Do dvou hodin od uzavření volebních místností v Üsküdaru naprosto zkolabovala doprava. Ze čtyřproudé silnice se stalo parkoviště, na kterém zastavil, kdo jak chtěl, a vylezl ven z auta s vlajkou či světlicí v ruce. Policie, která nebyla v davu vůbec k nalezení, se spíše přidávala k oslavám.

Kouř ze všudypřítomných světlic rozkašlal jednoho z mých respondentů. I přes záchvat kašle se mi snažil říct, že volil Erdogana, protože se bojí, že kdyby vyhrál opoziční kandidát, tak ho deportují. „Kiliçdaroglu je rasista. Slyšel jsem ho, že nás prý pošle pryč. Moje rodina je původem z Egypta a nechceme zpátky,“ tvrdil.

Většina Erdoganových příznivců se mnou odmítala mluvit. I když se mi podařilo někoho rozpovídat, dával mi najevo, že nejsem vítaný. V jednu chvíli mě za rameno popadl muž s vlajkou osmanské říše a portrétem prezidenta Erdogana a snažil se mě vtáhnout do tančícího kruhu. Nelibě nesl, že se nehodlám zapojit do oslav.

V davu jsem narazil na jednoho z voličů opozice. Požádal mě, ať jdeme stranou od lidí; vousatý mladý muž s kšiltovkou na hlavě měl obavy, že by mu rozvášněná masa mohla ublížit.

„Šel jsem se svými kamarády z Německa. Chtěli vidět, jak to vypadá v Turecku během voleb. Pro ně je to něco nového, pro mě je to jen další běžný den v Turecku. Akorát se mi ztratili někde v davu,“ vysvětluje mi, jak se ocitl na erdoganovské oslavě.

Ani on, stejně jako další voliči opozice, se kterými jsem měl tu možnost mluvit, nevěřil, že výsledky voleb nejsou zfalšované. Na rozdíl od žen v Atatürkově knihovně z toho vinil samotné voliče. „Kdybychom byli co k čemu, tak tohle nemusíme řešit. Jenže tady je opozice líná, a než se vůbec zvednou, aby šli k volbám, tak už jsou dávno zfalšované a my pak nemáme šanci,“ myslí si.

Náš rozhovor přerušil hlasitý klakson projíždějícího kamionu, z něhož řidič křičel „Alláhu akbar“. Kamion se snažil projet skrz ucpanou silnici, na které v tento moment už běžně tančili lidé. Veškeré troubení, hlasitou hudbu a jásot dokázal přerušit jen muezzin. Když z minaretů nedaleké mešity zaznělo svolávaní k modlitbě, začali se někteří modlit, jiní umlkli a sklonili hlavy.

Hned pak se oslavy rozjely nanovo.

Byl jsem zvědavý, jak vypadá situace v Kadikoÿ, levicové čtvrti pro mladé. Během prvního kola voleb – před čtrnácti dny – vyslyšeli její obyvatelé, převážně voliči opozice, žádosti politiků, ať večer nevycházejí do ulic, aby se nedostali do zbytečných bojůvek s podporovateli Erdogana. Té noci byla Kadikoÿ nezvykle tichá a opuštěná.

Tentokrát byla situace jiná: i část Kadikoÿ obsadili Erdoganovi příznivci. Podpořen nepřítomností opozice – a tou dobou už stoprocentně ujištěn o Erdoganově vítězství – se dav začal chovat agresivněji. Nejspíš proto, že jsem na ulici neslavil, do mě jeden starší muž úmyslně vrazil. Vzápětí na mě začal křičet turecké nadávky. Policisté, kteří celou situaci viděli, nijak nezasáhli a jen si mě přeměřovali pohledem.

Zbytek Kadikoÿ byl prázdný. V ulicích bylo slyšet jen štěkot psů, kterým se nelíbilo hlasité troubení projíždějících aut Erdoganových příznivců. A hlas opilého mladíka, který řval: „Nas*r si, Erdogane.“

U dveří mého ubytování mě přivítala uplakaná Ece. „Nemá to smysl. Všechno to bylo k ničemu. Nemůžu tu zůstat,“ brečela mi na rameni. Zůstal jsem s ní vzhůru dlouho do noci a sledoval s ní turecké zprávy.

Po dvou dekádách Erdoganovy vlády, kdy postupem času stále výrazněji odvracel Turecko od cesty k demokracii, teď bude u moci ještě minimálně dalších pět let. Přes masivní ekonomický úpadek země se opozici podařilo získat necelých 48 %.

„Nevíš, jak získat občanství v Česku?“ přišla mi ve tři ráno zpráva od Sude. Psala mi, že ani neví, jestli má cenu v Turecku dostudovat magistra, k čemuž jí zbývá poslední rok. „Musím utéct. Nemůžu tu zůstat.“

Ráno po vypjatém volebním dni jsem napsal Beyze, tatérce a umělkyni z Istanbulu, jestli je v pořádku. Před volbami mi totiž řekla, že jestli nevyhraje Kiliçdaroglu, půjde do ulic protestovat. „Klidně ať mě zabijí. Dalších pět let s Erdoganem stejně není život,“ řekla mi.