„Svět mi explodoval v uších.“ Masivní výbuch sopky straší Tongu dodnes

„Kdyby pro smrt existoval nějaký typický zvuk, byl by to tenhle,“ vzpomíná na událost, která se stala přesně před rokem, Tevita Tai Fukofuka.

15. ledna 2022 okolo šesté večer parkoval auto, když uslyšel první ránu. „Myslel jsem, že to byla prasklá pneumatika velkého náklaďáku. Zmateně jsem se rozhlížel kolem. Pak přišel druhý výbuch, jako by někdo v okolí střílel z kanónu. Třetí výbuch byl tak hlasitý, že jsem ho slyšel těsně nad mou hlavou. A to už jsem věděl, že je to ta zatracená sopka a něco je hodně špatně,“ vzpomíná pro Seznam Zprávy tonžský soudce na jeden z nejsilnějších výbuchů sopky v historii lidstva.

Když v lednu 2022 vybuchla sopka Hunga Tonga-Hunga Ha'apai, způsobilo to šok po celém světě. Erupce vyvolala tsunami a uvrhla do zemské stratosféry obrovské množství vodní páry, která otepluje klima. Podmořská hora vyvolala největší atmosférický výbuch, jaký kdy moderní přístroje zaznamenaly. Exploze uvolnila stonásobek mechanické energie ekvivalentní jadernému výbuchu v Hirošimě.

Ani po roce není výčet historických „nej“ u konce. Podle jednoho z posledních vědeckých výzkumů se kolem Tongy během pouhých pěti minut objevilo více než 25 500 blesků, během pouhých šesti hodin pak téměř 400 000 blesků. Polovina všech blesků na světě se v době vrcholu erupce soustředila kolem tonžské sopky.

Podle zprávy společnosti Vaisala, která se zabývá monitorováním životního prostředí a sleduje blesky po celém světě, tato „kataklyzmatická erupce“ překonala „všechny rekordy“.

Jiní vědci zase spočítali, že mohutné „magmatické kladivo“, tedy náraz roztavené horniny pod podmořskou horu, dosáhlo síly jedné miliardy tun. K takovým úderům došlo během pěti minut čtyřikrát. Síla vytlačila asi 10 kilometrů krychlových horniny, popela a sedimentů, z nichž většina vyšla ústím sopky neboli kalderou a vystřelila přímo k obloze jako „výstřel z brokovnice“.

Podle odhadu OSN katastrofa výrazně zasáhla do života velké části ze zhruba 105 000 obyvatel Tongy.

Není divu, že si Tevita tento den vybavuje, „jako by to bylo včera“. „Hned druhý den po erupci jsme spolu s mou desetiletou dcerou náš zážitek sepsali. Věděl jsem, že později bych si už tolik detailů nepamatoval,“ říká pro SZ Tevita.

Po třetí ráně se Tevita urychleně vrátil pro dceru Lote a chtěl ji odvézt do bezpečí. „Ve chvíli, kdy jsem k ní dojel, se ozvala poslední a nejhlasitější exploze. Měl jsem pocit, že se nebe rozprsklo a svět mi explodoval v uších. Nikdy v životě jsem neslyšel hlasitější zvuk,“ popisuje Tevita.

Svět kolem se roztřásl. Auto, dům, země. Na obloze začala všemi směry kroužit hejna ptáků. Tevita začal panikařit, ale snažil se před svou dcerou nedávat nic najevo. Lote naskočila do auta a rozplakala se.

„Ještě jsem po cestě chtěl natankovat, ale na hlavní silnici se už začala tvořit fronta, táhli jsme se jako šneci, nárazník na nárazníku. Z nebe se začal snášet sirný déšť, popel a prach. Obloha potemněla a najednou byla noc. Popel s deštěm všem na předních sklech houstl. Na tohle nás nikdy nikdo nepřipravil, nikdy se nám o tom ani nezdálo,“ vzpomíná Tevita.

Zatímco auta stála v nekonečné frontě, z rádia se ozvalo hlášení – pro celou Tongu platí výstraha před tsunami. „Připadáme si jako v apokalyptickém hororu, ale ještě horším, mnohem horším. Nedokážu ten pocit popsat. Vidím dceru schoulenou na sedadle spolujezdce, jak se s pláčem ptá, jestli budeme v pořádku, a ptá se na zbytek rodiny,“ říká Tevita, který se ji pokoušel uklidnit. Sám měl ale strach. Z nebe začaly padat cizí předměty. „Začal jsem zvažovat naše možnosti, možná se dostat víc do vnitrozemí.“

Dvě hodiny jen potmě a v popelavém dešti. Nemohl se ubránit myšlenkám, jestli by je před případnými kyselými dešti zachránily verandy okolních domů.

„Celá země se dala do pohybu, internet nefungoval, jeli jsme takřka poslepu. Fungovalo jen rádio. Vyjeli jsme na vrchol asi 120metrového kopce, kde už stály stovky nacpaných aut. Na místě už fungovala improvizovaná skupina, která se tomu snažila dávat řád,“ popisuje Tevita. Vyšel ven z auta a cítil, jak mu do obličeje těžce dopadá popel a dostává se mu do očí.

Pro sebe i Lote vyrobil masku z šatů, které v autě našel, a pokusil se dostat do provizorního úkrytu, který vyrostl asi 200 metrů od nich. Své rodiče ale Tevita nenašel. Lote od dobrovolníků dostala jablko a vrátili se zpět do auta, kde nakonec strávili noc.

„Slyšeli jsme, jak lidé v přístřešku zpívali hymnu. Lote trvala na tom, že nám bude dělat společnost zapnuté rádio, já se ale bál o baterii v autě. Pořád se mě ptala, jestli se jí to všechno nezdá, jestli jsme v bezpečné výšce, a pořád mě objímala. Přicházely na mě emoce, ale nedával jsem je najevo. Pak jsem vypnul rádio, abych šetřil baterii, dívali jsme se na noční oblohu a poslouchali hlasité dunění, jako když hřmí úvodem bouřky. Nebylo to ale hřmění, byla to ta zatracená sopka, která byla stále aktivní, což nám potvrdili i v rádiu.“

O půl šesté ráno padající popel ustal. Tevita z auta seškrábal to nejnutnější, aby viděl na cestu domů. Sopka se nepatrně uklidnila, varování před tsunami platilo dál. Na mnoha místech chyběla pitná voda, celou zemi pokryl sopečný popel a domy v blízkosti pobřeží byly těžce poničené.

Tevita měl potřebu děkovat zaměstnancům místního rádia, kteří byli s lidmi nonstop a pomáhali zmírňovat jejich trápení. „Zažili jsme něco, co nevymyslíte ani v nejdivočejších představách,“ dodává Tevita.

„Stále cítím emoce, které jsem cítil ten den. Raději bych na to příliš nemyslel,“ dodává a vysvětluje, že si on i jeho blízcí z nevyžádaného zážitku odnesli horší újmy než ty na majetku.

„Je to spíše mentální záležitost. Jsem teď mnohem opatrnější. Moje dcera se stále bojí hlasitých zvuků, třeba hromů. Kdykoli zahřmí, musím opravdu pozorně poslouchat, abych se ujistil, že to, co slyšíme, je skutečný hrom, a ne další erupce. Když kolem domu projíždějí auta, ze kterých se linou basy, musím dceru přesvědčovat, že ani toto není erupce,“ popisuje redakci Tevita následky, se kterými se potýká rok poté. Dodává ale, že jde v podstatě o pozitivní změny.

„Jsme mnohem ostražitější a opatrnější, jsme připraveni kdykoli utéct, protože jsme se naučili očekávat neočekávané. Myslím si, že po tom, co jsme prožili událost sopečné erupce, mě už nic z toho, co na nás příroda chystá, nepřekvapí. Jsme prostě připraveni utéct a najít bezpečí. Myslím, že celá země je na tom stejně. Nedávno bylo varování před tsunami. Jakmile se rozezněly sirény, všichni se dali na útěk do bezpečí. Reakce byla rychlá, protože všichni erupci zažili a my už (obecně) neriskujeme,“ pochvaluje si.

Stejně tak chválí, jak zareagovala vláda. „Myslím, že naše vláda dělá, co je v jejích silách. Obnova ostrova samozřejmě stojí na financích a my máme podporu i ze zahraničí. Jedná se o bezprecedentní událost, takže pro žádnou vládu by nebylo snadné vypořádat se s událostí, která byla zcela nepředvídatelná, ale tak ničivá,“ uznává Tevita.

Ani rok nestačil na odstranění všech škod. „Některé domy je třeba znovu postavit a obnovit majetek, ale i zahojit duševní rány, zejména těch, kteří ztratili své blízké. Jsme velmi odolní lidé a jsme odhodláni pokračovat v našich životech a být lépe připraveni na jakékoli přírodní jevy nebo katastrofy,“ dodává.

Co už tak optimisticky nevnímá, jsou hrozby, které Tonze připravují změny klimatu, které ji trápily už před ničivým výbuchem sopky.

„Jsme tím velmi znepokojeni. Vlastně jsme takové děti, které se za ničivých vlivů změny klimatu teprve učí za pochodu. Naše děti se o nich učí už na základní škole. Tichomořská oblast je v důsledku změny klimatu ohrožena nejvíce. Máme mnoho regionálních organizací zřízených k řešení problémů spojených se změnou klimatu,“ říká Tevita znepokojeně. Vzpomíná na prudké cyklony, extrémní vedra, dopady na rybolov i stoupání hladiny moří.

„Nejsem si jistý, zda změna klimatu způsobila výbuch sopky zde na Tonze, ale nepřekvapilo by mě, kdyby ano. A i kdyby ne, zůstávají pro nás změny klimatu velmi reálnou stálou hrozbou. Je to děsivá věc. A co nás znepokojuje ještě víc, je to, že se s postupem času zhoršuje a že my, současná generace, to nejhorší nezažijeme – budou to naše děti a jejich děti, a to je smutné pomyšlení. Jediné, co můžeme udělat, je připravit se a zasadit se o ně.“