Svědectví z Chersonu: Okupanti nechápou, že i Rusům se tu žije dobře

Už dlouho se spekuluje o vyhlášení další „lidové republiky“ v okolí Chersonu, ale tento týden okupanty dosazená správa dala najevo, že chce usilovat o přímé připojení k Rusku.

Seznam Zprávy se spojily s mladou ženou z Chersonu. Její identitu z bezpečnostních důvodů nezveřejňujeme, říkejme jí třeba Oksana.

„Žijeme sice pod okupací, víc se ale bojíme o lidi, na které může útočit dělostřelectvo,“ vzkazuje z města, které se okupanti intenzivně snaží rusifikovat. Potvrzuje zprávy o vnucování sovětských symbolů, unesených novinářích i o problémech při vybírání peněz z bankomatů a bank.

Jaká je teď situace v Chersonu?

Právě teď, když s vámi mluvím, slyším z okna hlasité exploze venku. Je to trochu strašidelné. Uprostřed domu ale máme místnost, která slouží jako kryt.

Tak, teď už je klid. Život ve městě je těžký, Rusové tu mají několik checkpointů, na kterých kontrolují lidem dokumenty a dívají se do kufrů aut. Když ale lidé jen procházejí okolo, obvykle je nezastavují. Pokud jste pro ně něčím podezřelý, tak vás zkontrolují. Všude vyvěšují své vlajky, to se lidem nelíbí. Zvlášť během Dne vítězství rozvěsili po městě mnoho plakátů se sovětskými symboly, to je ostuda, nikdo to tady nechce.

Máme tu teď také hodně ruských výrobků z Krymu. Vozí sem sice různé věci, například potraviny, ale ne léky. To je v Chersonu a okolí problém. Někteří dobrovolníci se proto snažili z města vyjet a léky přivézt, vojáci je ale nechtějí pustit, odjet je teď problematické. Někteří lidé ale bez denních dávek léků nemohou žít a umírají.

Slyšel jsem o únosech novinářů a aktivistů ruskými vojáky. Znáte nějaké takové případy?

Samozřejmě, je tu mnoho lidí, kteří zmizeli. A nejsou to jen aktivisté, ale i lidé, kteří jdou třeba na demonstraci. Rusové vědí, že hodně novinářů a aktivistů už město opustilo, stále se ale snaží zjišťovat, kdo tu ještě zůstal. Všichni se proto schovávají a ti, kteří zůstali, musí být velmi opatrní.

Musíme mazat všechny vzkazy v mobilu, které jsou nějak spojené s Ukrajinou, všechny fotografie, atd. Vím o jednom člověku, který měl v telefonu několik let starou fotku se zbraní. Při kontrole mu ji našli a zatkli ho. Nebylo to přitom nic vážného, prostě z legrace udělaná fotka s puškou. Jestli ho propustili, nevím. Proto platí: všechno ukrývat, všechno mazat. Pořád u sebe musíme mít pasy, pokud se jím neprokážete, je to problém.

Četl jsem, že je v Chersonu problém vybrat peníze z bankomatu. Máte takovou zkušenost?

Ano, to je velký problém. Peníze jsou v oběhu, ale nemůžeme si je vybrat. Samozřejmě je tu i problém s důchody a sociálními dávkami – ty mají lidé v bance a na kartě, teď ale musejí stát dlouhé fronty, aby se ke svým penězům dostali. Lidé si důchody vyzvedávají na poštách, ty ale teď nemají dostatek hotovosti. Třeba moji rodiče dostali dubnový důchod až v květnu, tedy o měsíc později. Co bude teď v květnu, nevíme.

Zmínila jste sovětské symboly. Je pravda, že děti musí ve škole každé ráno zpívat ruskou hymnu?

To nevím, asi to nebude pravda. Vím ale, že to takto dělají v Rusku. U nás musel skončit školní rok dříve, než je obvyklé – normálně trvá do 25. května, letos ale školy zavřely už koncem dubna. V celém regionu tu tak žádný vzdělávací proces nefunguje.

Z Chersonu po obsazení mnoho lidí uteklo. Je teď ve městě dost personálu na veřejné služby? Je cítit, že tolik lidí odešlo?

Samozřejmě. Lidé, kteří tu zůstali, ale chtějí pracovat, takže elektřina a plyn tu fungují, ulice se také čistí. Veřejná doprava sice nejezdí tak často jako v časech míru, ale od osmi ráno do čtyř odpoledne ji můžeme používat. Nějaké taxíky také jezdí, večer ale celé město ztichne. Všechny obchody musejí zavřít do čtyř, pak už jsou vidět lidé jen v parcích, kde se procházejí s dětmi, pokud je tedy klid.

V noci platí zákaz vycházení?

Ano, od deseti večer do šesti ráno.

Na začátku rozhovoru jste zmínila exploze. Ty byly uvnitř města, nebo byly hodně vzdálené?

Myslím, že to bylo mimo město, v jeho okolí. Bylo to ale pořádně hlasité, více než dnes ráno. Ukrajinské dělostřelectvo útočí na ruské pozice, ty odpovídají…

Jaké vy osobně máte zkušenosti s ruskými vojáky? Už vás kontrolovali? Jak se chovají?

My se s nimi snažíme pokud možno nekomunikovat. Nevíme, co si myslí a co udělají. Pokud se jim něco nelíbí, mohou vám sebrat telefon a peníze, zatknout vás. Jsou i tací, kteří s nimi mluví a posílají je domů, vojáci jim ale hrozí, že je zatknou, a posílají je pryč.

Chodili jsme na demonstrace, pak ale začali používat slzné granáty a střílet do vzduchu. Ukázali jsme jim, že je na Ukrajině nechceme. Chodit ale teď na demonstrace už je velmi nebezpečné, rozhodli jsme se proto od toho upustit. Pár lidí to zkusilo 27. dubna, protože se tehdy objevily fámy o chystaném referendu, vojáci ale shromáždění rozehnali po pěti minutách. Teď to nemá smysl.

Máte strach, když jdete po ulici?

Když jdu ven, snažím se jít s někým. Nevíme, co udělají, zvláště dívkám. Včera jsem ale šla sama – potřebovala jsem jít do obchodu a přítel odnášel domů balíček s tím, že se pro mě vrátí. Nějakou dobu jsem tak šla sama. Nemyslím, že by to bylo úplně nebezpečné, ale cítíte se divně… I když znáte každou ulici a víte, kam jdete. Nakonec jsem viděla vojáky jen na jednom místě, u tržnice. V centru pak nebyli. Je to divný pocit – všechno se zdá v pořádku, vy ale víte, že to není v pořádku.

Máme tu nový park, který dokončili těsně před válkou. Včera jsem tam byla poprvé, poprvé za ty tři měsíce. Je pěkný, ale stejně jsem si ho moc neužila, ve městě se prostě necítím dobře. Je to smutné.

Jak ruští vojáci vypadají? Jsou to klasičtí Rusové, nebo poslali do Chersonu i Čečence a lidi z Dálného východu?

Čečenců je tu hodně. Snadno se poznají podle plnovousu a dlouhých vlasů, ty mít v ruské armádě nemůžete. Vojáků z ruských republik, kde žijí lidé asijského vzhledu, je tu také dost. Ještě smutnější než samotná přítomnost ruské armády je to, že tu máme i lidi z DLR (takzvané Doněcké lidové republiky, pozn. red.). Nevím, co se jim odehrává v hlavě, když útočí na svoji vlastní zemi. To je neuvěřitelné.

Jste ve styku s přáteli a lidmi z dalších částí Ukrajiny?

Někteří kolegové a přátelé opustili Cherson, část z nich je v Evropě, někdo v Oděse a dalších městech. Jsme s nimi ve spojení, komunikujeme. Zvláště ve chvílích, kdy slyšíme, že na město, kde jsou, dopadají bomby. Žijeme sice pod okupací, víc se ale bojíme o lidi, na které může útočit dělostřelectvo. Na nás tedy může taky, problém ale je, že tady nejsou žádné sirény. Tady i když se něco bude dít, nebudeme o tom vědět, dokud to neuslyšíme.

Zajímavé je, že v prvních deseti dnech války jsme byli pořád v krytu a hrozně jsme se báli při každé explozi, i když byla od domu velmi daleko. Teď už je to jiné a vlastně smutné – zvykli jsme si s tím žít. To je těžké přijmout.

Vaše rodina zůstala ve městě?

Ano, i když i my jsme přemýšleli o tom, zda odejít. Kdyby nastala nějaká těžká situace, výbuchy a ostřelování, mohli by odejít. Moji prarodiče tu ale zůstanou za jakýchkoliv okolností. Nechtějí opustit dům, ve kterém žijí celý život. Moje babička pochází z Ruska a nechápe, jak se tohle mohlo stát. Můj dědeček je dítětem války a nedokázal si představit, že se ve stáří ještě dožije další války.

Dělají Rusové rozdíly mezi ukrajinským obyvatelstvem Charkova a Rusy nebo rusky mluvícími lidmi, kteří tu žijí?

To bylo vtipné. Můj kamarád je z Ruska, v Chersonu žije už dvacet let a pracuje jako řidič v MHD. Jednou jeho autobus zastavili a vojáci poslali všechny muže ven a kontrolovali jim doklady a také to, jestli nemají tetování. Když viděli jeho ruský pas, ptali se ho: „Co tady děláš? Můžeš se vrátit do Ruska, pomůžeme ti.“ Ale on odpověděl, že tu žije, má tu rodinu, přátele a nikam jezdit nechce. Ukrajina je jeho domov. Vůbec to nemohli pochopit.

Stejně tak nechápali, že naše demonstrace proti okupaci neměly žádného vůdce. Oni se ho marně snažili najít. Vůbec nerozuměli tomu, že lidé prostě jen vyjdou na náměstí, aby dali najevo, co chtějí. Na jednu demonstraci přišlo asi pět tisíc lidí. Oni říkají, že v Rusku není nic takového možné. My jsme jim říkali, že tady nejsou v Rusku, ale na Ukrajině, a že mají jít domů. To, že nerozumějí tomu, že lidé prostě vyjdou na demonstraci, ukazuje, jak sami žijí ve své zemi.

Já nechápu, jak tam takhle lidé mohou žít a nedělat nic. V Rusku je Putin jako Bůh a oni dělají, co Putin chce, ne to, co sami chtějí. V Rusku máme hodně příbuzných – moje babička je z Ruska –, ale mluvit s nimi je hodně složité. Jsou jako zombie. Mluvili jsme s nimi jen párkrát, bylo to ale složité, jednou se můj dědeček pohádal s pratetičkou. Hrozně se rozčílil. Teď už jim ani nepíšeme, co se tu děje, protože oni prostě jen věří tomu, co se říká v televizi, a nic jiného poslouchat nechtějí.

Tento týden ministr zahraničí Dmytro Kuleba řekl, že nechtějí osvobodit jen ve válce obsazená území, ale celou Ukrajinu včetně Krymu. Věříte, že k tomu dojde?

Je mi jasné, že i osvobodit Cherson bude velmi obtížné, máme ale pomoc ze Spojených států, tak doufáme. Bojíme se, aby to neskončilo jako na Donbase. Nechceme opustit naše domy. Dnes sice nebydlím doma, ale v domě u přátel, kde je bezpečněji. Když jdu do našeho domu, chce se mi brečet, nechci opustit dům ani Ukrajinu.

Rodiče mého přítele žijí na Krymu a chtěli by, aby byl zase ukrajinský. Lidé, se kterými se ale baví, jsou pro Rusko a pro Putina, takže je to tam pro ně těžké. Myslím, že je to tam teď tak 50 na 50.