Svědectví z Buči: Zničili jim dům, postřelili psa. „Ale žijeme,“ říkají manželé

/Od zvláštních zpravodajů z Ukrajiny/

„Tohle nám dopadlo na střechu,“ ukazuje mi Valerij Davyskyba jeden ze tří černých projektilů velkých jako dlaň. „Byly rozžhavené doběla, skutálely se po střeše a hned nám ji zapálily.“ I když je sám ze střechy rychle shodil, dům stejně nezachránil. Nebylo čím hasit, protože voda skoro netekla ani u sousedů. Alespoň vyhloubil příkop, aby oheň nepřeskočil na vedlejší budovy.

„Asi mířili na Irpiň, ale trefili nás,“ dodává před svým do základů vyhořelým domem ve městě Buča. Hned vedle spáleniště kvete meruňka a mezi ohořelým dřevem a popelem raší tulipány.

Buča se dostala do světového povědomí jako dějiště masakru, který tu v březnu v jejích ulicích a na zahradách malých domů spáchali ruští vojáci během měsíční okupace. Znásilňovali, rabovali, unášeli, mučili a vraždili místní obyvatele.

Městečko nedaleko Kyjeva má venkovský charakter a pro Kyjevany platí spíš za chatovou oblast. Většina domů v této části jsou spíš stavení se zahradou a sadem. Dříve třicetitisícová Buča sousedí s větší Irpiní, kterou chtěli Rusové použít jako vstupní bránu do metropole. Nakonec ale odtáhli poraženi. Ještě předtím se na místních krutě pomstili a nechali za sebou masové hroby.

Pětašedesátiletý Valerij se svou stejně starou manželkou Olenou Kolomyjcovou přišli o svůj dům, ale přežili. „A to je nejdůležitější, že jsme živí a zdraví,“ říká Olena těsně poté, co nám s manželem ukázala topení, které jako jediné zůstalo viset ve výšce původního prvního patra.

„Tady jsme měli sklenice s nakládanými okurkami a zeleninou. Žár byl tak velký, že je roztavil. Shořel nám i nový bojler a všechno vybavení, skoro nic jsme nestihli zachránit,“ popisuje plačící žena.

Dům, ze kterého zůstaly stát jen obvodové stěny, postavil její otec. „A my jsme ho chtěli rozšířit a předat našim dětem,“ líčí Olena se slzami v očích.

Ukazuje i ohořelé malované mísy a hrnce, které měly dostat dcery.

Projektily zasáhly dům 4. března odpoledne. Nejspíš šlo o protipancéřové střely z děla. V té době byla doma kromě manželů také jedna z jejich dcer, i s manželem a čtrnáctiletou dcerou.

„Nechtělo se jim od nás odjíždět, ale když nám dům vyhořel, přesvědčili jsme je, ať jedou. Šli pěšky celou cestu až k nejbližší kyjevské stanici metra Akademmistečko,“ vypráví Valerij. Je to trasa dlouhá asi 20 kilometrů, museli ji navíc zdolat za intenzivního ostřelování a bojů. Z Kyjeva se rodina dostala do Ivano-Frankivsku.

Manželé zachránili z domu pračku a ledničku, kterou žár stejně částečně roztavil, a přestěhovali se do nízkého a skromného stavení vedle domu, kde přečkali více než měsíc ruské okupace. Spali na matracích ve světnici, kde byly výbuchy slyšet nejméně. Neměli plyn, elektřinu a jen málo vody ze studně.

Jedli kukuřičné lupínky pro děti a vařili si polévky na vařiči s plynovou bombou, který prozřetelně Valerij koupil loni. „Neměli jsme chleba 32 dní! A já chleba miluju. Aspoň jsem ale zhubla, i když na tváři to vidět není, kalhoty mi jsou velké,“ říká s drobným úsměvem Olena.

Teď mají jídla díky humanitární pomoci víc. Co ale dál udělají s vyhořelým domem, který se bude muset strhnout, zatím netuší.

Olena nás pak hrdě vede k zahrádce, na které pěstuje česnek. Jeho sázení a pletí prý muselo jít přesně podle plánu, i když se střílelo a létaly granáty.

„Ptal jsem se jí, co to dělá, kam jde, když to všude duní. Říkala, že Rusové jednou odejdou, ale zahrádka tu zůstane, takže je potřeba se o ni starat,“ vypráví Valerij. „Hvízdalo nám to nad hlavou, a ona šla na zahrádku…,“ kroutí hlavou Olenin manžel a zároveň se na manželku usmívá.

Kolem domu celý měsíc projížděly ruské tanky a obrněná vozidla a stále se střílelo. „Měli jsme štěstí, rabovat k nám nepřišli, protože náš dům vyhořel, ale o kus dál v Jablonské ulici prohledávali dům po domu,“ vzpomíná Olena.

V jejich části Buči prý byli Rusové, ale v dalších, kde se nejvíc vraždilo, podle manželů řádili etničtí Burjati z ruského Dálného východu a Baškirové z jižního Uralu.

Rusové u nich ale hledali souseda, který pracoval v náborovém středisku sil územní obrany. Právě členy dobrovolnických obranných jednotek Rusové v Buči systematicky vyhledávali a vraždili. „Nenašli ho, protože už byl naštěstí pryč,“ říká k tomu Valerij.

Ruští vojáci v Buči nezabíjeli jen lidi. Stříleli také zvířata – na ulici i ve dvorech domů. Dva psy mají i manželé. „Richieho nám na ulici postřelili do levé packy,“ ukazuje Valerij na velkém chundelatém hlídači. Ránu mu vydezinfikovali, ale šrám je pořád patrný. „Zabili tu mnoho psů. Chtěli se jich zbavit kvůli tomu, že na ně štěkali. Místní lidé je pak v rámci možností pohřbili, kde se dalo,“ popisuje muž.

Při loučení má Valerij slzy v očích. „Děkujeme vašim národům, že nám pomáháte. Děkujeme, jste naši bratři,“ dodává.