Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Lékárník Stanislav Havlíček strávil měsíc jako člen humanitární organizace Lékaři bez hranic v Pásmu Gazy. V druhé části rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak náročné je podávat pacientům adekvátní léčbu, když léků zkrátka není dost.
„Aby nám nedošly běžné léky, jako třeba paracetamol nebo ibuprofen, tak jsme pacientům podávali jen minimální množství. Pacient přišel třeba s chřipkou a dostal pět tablet, což měl na jeden nebo dva dny. Pak musel zase přijít. Když se nevyléčil, tak dostal další,“ líčí Havlíček.
Přes dva miliony lidí v Pásmu Gazy už půl roku žije bez základních potřeb, včetně potravin a léků. „Zásilky, které jsme přebírali, byly většinou otevřené a nekompletní. Vlastně téměř každá bedna, kterou jsem dostal, byla nějakým způsobem narušená nebo nekompletní,“ popisuje lékárník, který působil v humanitární zóně v pobřežní oblasti Al-Mawasi nedaleko Rafáhu u hranic s Egyptem.
Příčinou zoufalé situace je izraelská invaze do regionu, jež byla spuštěna v reakci na teroristický útok palestinského hnutí Hamás proti izraelským civilistům, při kterém zemřelo asi 1200 lidí. Na palestinské straně jich v důsledku války zahynulo přes 30 tisíc, uvádí tamní úřady kontrolované Hamásem. Celkové číslo mrtvých nezpochybňuje ani Izrael.
V souvislosti se zdravotnickou krizí v Pásmu Gazy se hovoří o nedostatku léků, včetně těch na bolest, které jsou nutné pro výkon operací nebo k úlevě například při porodních bolestech. Jak byly léky zásobované vaše kliniky?
Dostatek jsme neměli ničeho. Když jsem přijel, tak byl například akutní nedostatek sterilních skalpelů. Pak se nám to ale podařilo vyřešit.
Aby nám nedošly běžné léky, jako třeba paracetamol nebo ibuprofen, tak jsme pacientům podávali jen minimální množství. Pacient přišel třeba s chřipkou a dostal pět tablet, což měl na jeden nebo dva dny. Pak musel zase přijít. Když se nevyléčil, tak dostal další.
První část rozhovoru
„Z předchozích misí už jsem věděl, jaké to je vidět zraněné lidi nebo podvyživená dětská tělíčka,“ řekl Stanislav Havlíček v první části rozhovoru s tím, že v Gaze ho přemohly obrázky dětí podstupujících psychologickou terapii.
Základní antibiotika jsme v relativně slušném množství měli, ale nedala se použít pro všechny, protože je v Gaze velká antibiotická rezistence. Základní antibiotika v humanitárních setech tak z velké části nefungovala.
U šití jsme používali lokální anestezii na akutní bolest, ale na standardní léčbu dostávali pacienti v omezené míře právě paracetamol nebo ibuprofen.
Jinde to ale mohlo být jinak. My to měli jako primární péče jednodušší. V nemocnicích, co jsem slyšel, byla situace horší.
Jaký typ léků vám chyběl nejvíce?
Ty proti zvracení pro ženy na poporodní péči. Také sirup proti zácpě. V Gaze sice vrcholí potravinová krize a spousta lidí má hlad, ale jelikož jedí to, co jedí, a do toho pijí málo vody, tak naši pacienti velmi často trpí právě zácpou.
Existovaly dva extrémy – lidé se tu potýkají s úpornými infekčními průjmy, ale zároveň i se zácpami.
„Pracoval jsem jako lékárník a manažer lékárny. Zásobovali jsme dvě kliniky, kde se řešila především primární péče – vyšetření praktickými lékaři, pediatrie, gynekologie nebo malá chirurgie,“ popisuje pro SZ Stanislav Havlíček.
Světová média také již měsíce informují o osudech předčasně narozených dětí, jejichž život je ohrožen, protože inkubátory nemají dost elektřiny, a také o narůstajícím počtu dětí trpících podvýživou. Jaká byla vaše zkušenost?
Na našem oddělení poporodní péče jsem se setkával hlavně se zdravými miminky. S obtížemi tam ležely jejich matky.
O situaci novorozeňat ale vypovídají data. Na našem oddělení jsme měli 26 lůžek. Týdně jsme na nich ošetřili 300 žen, což neodpovídalo potřebám. Často byly některé ženy propuštěny v řádu několika hodin, přestože by měly být za normálních okolností hospitalizovány několik dní.
Porodnice navíc fungují na celém území jen dvě a každý den se v nich narodí 300 dětí. Jde o obrovskou zátěž pro provoz a především ty doprovodné služby, které se často málo zmiňují, ale přitom jsou pro nemocnice klíčové.
Přesto patřily ženy u nás mezi ty šťastnější. Mnoho dalších totiž rodí ve stanech, v nedostatečných hygienických podmínkách nebo bez světla. Některé ženy také rodí ve veřejných budovách nebo školách. To je realita.
Mezinárodní společenství viní Izrael, že proud humanitární pomoci do Gazy blokuje. Židovský stát zase říká, že humanitární organizace a mezinárodní agentury pomáhají neefektivně. Jaká byla vaše zkušenost?
Kdo přísun pomoci blokuje, nejsem schopný říct. Každý kamion se nicméně musí na hraničním přechodu Rafáh vyložit. Žádný nemůže projet přímo. Teprve když se naloží na náklaďáky pro Gazu, tak se dostávají dál. Typicky míří do skladovacích zařízení OSN a pak za námi.
Zásilky, které jsme přebírali, byly většinou otevřené a nekompletní. Vlastně téměř každá bedna, kterou jsem dostal, byla nějakým způsobem narušená nebo nekompletní.
Osobně jsem na místě přebíral zbytek čtvrtého nákladu, který přišel se zpožděním asi dva týdny. Další měl přijít na konci března, ale už tehdy bylo jasné, že bude mít zpoždění. Čekání na materiál tedy vždy provází určitá míra stresu.
Vybavuji si také, že když jsem přijížděl do Gazy, míjeli jsme kolony s humanitární pomocí dlouhé několik kilometrů.
