Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Někdy má žena periodu, někdy je nemocná, může být na cestách…“ Tímto způsobem vysvětluje na začátku dokumentu Nilin sen o životě v rajské zahradě známý íránský klerik potřebu dočasných sňatků.
Film, jejž na festivalu Jeden svět představila režisérka Niloufar Taghizadehová, popisuje problémy a příkoří dětí, které se z nich narodí.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy Taghizadehová přiznává, že rozhodnutí natočit dokument odehrávající se ve svatém městě Mašhadu pro ni bylo tím nejtěžším v životě. Uvědomila si prý, že se po uvedení filmu do rodné země hned tak nepodívá.
Nakonec ale zvítězila touha pomoci šestileté Nile, jejíž příběh snímek vypráví. Jen díky dokumentu získaly Nila a její matka vízum do Německa a mohly tak Írán opustit. „Mnozí lidé při protirežimních akcích umírají nebo jsou ve vězení, já se jen nebudu moci vrátit, to se nedá srovnávat,“ říká režisérka.
Kvůli úspěšnému dokumentu čelila tlaku, aby film nešel do distribuce: „Volali mi už nějací chlapi, kteří sice neznali hlavní hrdinku, nevěděli nic o filmu, ale snažili se ho zastavit.“
Váš film zachycuje fenomén dočasných svateb v Íránu. Jak se vám v zemi natáčelo? Režim takto kritické dokumenty rád určitě nevidí…
Bylo to velmi složité. Myslím, že jsem do země letěla sedmkrát nebo osmkrát. Brala jsem s sebou vše a vždy jsem natáčela něco jiného – pokud by mě chytili, mohli by pochopit, o čem film je. Jednou jsem tak natáčela jen v mauzoleu imáma Rezy, podruhé zase pouze doma… Je to velmi nebezpečné. Pokud vyjádříte nějakou kritiku k politice, je to jedna věc, druhá věc pak je, pokud ještě mluvíte o náboženských záležitostech. To je obrovské tabu.
Mašhad je zvláštní místo, pochází z něj Chameneí (nejvyšší íránský vůdce, pozn. red.) a řada dalších politických figur. Proto musí být v očích veřejnosti perfektní, nikdo by se v něm neměl cítit osamělý a měl by se cítit bezpečně.
Niloufar Taghizadehová
Niloufar Taghizadehová
Narodila se a vyrostla v Íránu. V roce 1996 přišla do Německa a poté studovala divadelní a filmovou režii na Athanor Academy for Performing Arts.
V roce 2006 se vrátila do rodné země, kde pracovala jako scenáristka. Ve stejné době začala svou novinářskou práci jako producentka po boku blízkovýchodního korespondenta Ulricha Tilgnera v ZDF-Studio v Teheránu.
V roce 2012 se vrátila do Evropy a do roku 2016 pokračovala ve své práci ve Vídni. V letech 2018 až 2019 napsala pro televizi ZDF scénář k dokumentu Írán hořkosladký – cesta zemí protikladů u příležitosti 40. výročí islámské revoluce. V roce 2019 založila Windcatcher-Productions se sídlem v Heidelbergu s cílem produkovat filmové projekty nezávislých autorů i vlastní filmy.
Je Mašhad ve srovnání s dalšími íránskými městy specifický, co se týče dočasných svateb?
Ano, je tím proslavený. Všichni to vědí, ale nikdo o tom nemluví. Lidé si o tom povídají jen v soukromí a vtipkují, že si udělají pauzu na dočasný sňatek. Do města přijíždí každý rok mnoho nábožensky založených lidí z celého světa, společně se pak modlí v každé mešitě. Město má až svatou a uklidňující atmosféru.
Kolem mauzolea imáma Rezy se ale uzavírá a končí obrovské množství sňatků. Stačí se na pár hodin posadit a pozorovat, co se děje. Uvidíte velké množství mladých žen, které mají sice čádory, pod nimi ale vidíte džíny a oblečení, které se na modlitby zrovna nehodí.
Řekla vám hlavní hrdinka filmu, jak to bylo s jejím zasnoubením? Ve filmu to zmiňuje trošku mlhavě…
Nebylo to zasnoubení. To řekla jen úřednicím, aby ji hned neodsoudili. Vy musíte říci, že jste vstoupili do dočasného manželství, protože milenecké vztahy jsou zcela nelegální. A být těhotná s mužem bez sňatku? Zabili by ji, je to těžký zločin. Je to nikdy nekončící problém - buď má dívka otce a ten pak na ni má právo, anebo otce nemá a pak je matka vnímána jako prostitutka.
Jak to tedy v praxi funguje?
Existují kanceláře, kde můžete dočasný sňatek podepsat. Když pak máte o něm doklad a narodí se dítě, je to v pořádku. V Mašhadu se to ale dělá úplně jednoduše. Jako kdybyste tady řekl: „Za tuhle sklenici vody tě chci na deset minut.“ Já bych přijala a už bychom byli v dočasném sňatku. Je to snadné. No a po deseti minutách bych mohla říci: „Jestli chceš pokračovat, zaplatíš ještě 100 dolarů a budem spolu dva dny.“
Používají to třeba vdovy, které mají pět dětí a nemohou je uživit… Vidí pak bohatého muže a řeknou si: „Třeba jednou měsíčně můžeme být na den manželé.“ Leila ale byla velmi mladá, z minulosti měla špatnou zkušenost a řekla ano, protože doufala, že to bude normální sňatek. Když ale poté s mužem vyšla z bytu, zazvonil mu za pár minut telefon od ženy a ona přišla na to, jak to je.
Jak se žije ženám v Íránu
Protesty v Íránu výrazně zeslábly. Kathy v pokračování revolučního hnutí už příliš nevěří: „Protesty nejsou asi tou správnou cestou, ztratili jsme už moc životů. Nemáme na ně sílu a žádná země nás nepodporuje. Možná to chce postupnou změnu vládnutí, to se mi zdá logičtější než protesty,“ myslí si. Protesty podle ní změnily jen dvě věci: Všechno se radikálně zdražilo a ženy a dívky se už odvažují chodit bez hidžábu.
Írán je velmi náboženská země. Jak se na tento fenomén - de facto prostituci - dívají úřady?
Když řeknete, že jste v dočasném sňatku, dívají se na vás jako na ženu druhé kategorie. Používají to ale i mladí lidé, aby mohli být milenci. Chtějí mít svobodu. Pokud ženy nejsou vdané a otěhotní - znám dost takových ze školy -, musejí jít někam na potrat, protože by to nikdo nepřijal.
Máte ponětí o tom, kolik takto narozených dětí žije v Íránu?
To nikdo neví, je jich ale mnoho. Jen do Mašhadu přijíždí každý rok 13 milionů poutníků… Samozřejmě ne kvůli sexu, ale imámu Rezovi, ale i tak se z těchto cest rodí spousta dětí.
Mnoho z nich pak žije na ulici, prodávají květiny nebo něco jiného… Každé z nich má jiný příběh a od svého dětství pořád slýchají: „Jsi parchant, jsi parchant, jsi parchant.“ Slyší to od učitelek ve škole, od mužů na ulici, zkrátka pořád. Přišla jsi na svět z prostituce a tam také skončíš, říkají jim.
Protesty za ženská práva v Íránu
Kvůli smrti ženy zatčené za nedodržení pravidel o nošení hidžábu v Íránu vypukly protesty. „Celý národ truchlí a cítí hněv,“ říká reportérka Golnaz Esfandiariová. Mohou demonstrace přimět režim k ústupkům?
Na začátku vašeho filmu jeden z imámů vysvětluje potřebu dočasných sňatků - ženy mají menstruaci, někdy jsou nemocné, někdy jsou na cestách…
Ten legrační a zábavný chlapík byl vidět každý den na prvním programu státní televize. Je to jeden z nejdůležitějších imámů v Íránu, má velmi blízko k Chameneímu. Je to neuvěřitelné. Říká to jakoby zábavně, ale tyhle věci slýcháte každý den hned po skončení programů pro děti. To přece nemá s islámem nic společného.
Znám spoustu nábožensky založených Íránců, kteří tyhle kruhy nenávidí. Bylo důležité, aby se tento archivní materiál dostal do filmu, aby Evropa věděla, s jakým odpadem jedná. V Íránu mají tito islamisté přes 80 milionů rukojmích, je to neuvěřitelné a šílené.
Protesty v Íránu po smrti Mahsy Amíníové v posledních měsících slábnou, už se o nich nemluví. Vidíte pro svoji rodnou zemi nějakou naději?
Ano, naději vidím velikou. Protesty nezmizely, jen lidé dělají jiné věci. Existují různé protirežimní skupiny, které pracují v utajení, takže o nich nic neslyšíme. Stále to pokračuje. Všechny revoluce ve světě ale trvají dlouhá léta.
Smrt Mahsy Amíníové nebyla první věc, protesty už byly dříve a postupně se nabalují jako sněhová koule. Na konci pak dojde k velké změně a mladí lidé dosáhnou toho, co chtějí. A přijde to pak ve chvíli, kdy to nebudeme čekat. Lhala bych ale, kdybych nepřiznala, že se nebojím ceny, kterou za to zaplatíme. Poslední léta byla velmi brutální a krvavá a těžké to bude i v budoucnu. Je to jako rakovina, se kterou se musíte vypořádat, jinak to prostě nejde.
