Článek
„V konzervativní oblasti Sajdabádu v provincii Vardak se mi poprvé v životě stalo, že jsem během dne viděl desítky lidí, ale ani jedinou ženu.“ Petr Štefan z organizace Člověk v tísni se v minulých dnech vrátil z Afghánistánu, kde česká neziskovka působí nepřetržitě od roku 2001.
Chybějící ženy v ulicích souvisejí jak s konzervativními postoji lidí dané oblasti, tak i s opatřeními ze strany vládnoucího radikálně islamistického hnutí Tálibán. „Třeba v Behsúdu v provincii Vardak jsme naopak s ženami běžně mluvili a dělali rozhovory, rozdíly jsou někdy obrovské i v rámci jedné provincie,“ popsal Štefan složitou afghánskou realitu.
Právě ženy jsou v centru humanitární pomoci, kterou Člověk v tísni v zemi poskytuje. Když loni na Štědrý den vydal Tálibán nařízení, že zakazuje práci žen v zahraničních nevládních organizacích, prakticky tak ochromil jejich činnost.
Ekonomický propad o 20 procent
„Okamžitě jsme zastavili všechny naše aktivity s tím, že nemůžeme pracovat, aniž bychom měli ženy v týmu. Přerušili jsme je na několik měsíců, v té době jsme spolu s dalšími nevládními organizacemi vyjednávali, ať už na mezinárodní úrovni, nebo v samotném Afghánistánu,“ popisuje Štefan. Rozhovory a vyjednávání nakonec na mnoha místech uspěly a Tálibán podmínky zmírnil, vesměs tak nyní záleží na ochotě místních autorit.
Jak vysvětluje český humanitární pracovník, bez žen se neziskovky neobejdou. Jednou z jejich hlavních činností je pomoc v boji se (zejména dětskou) podvýživou. Při jejím zjišťování se dětem měří obvod paže, což mohou v konzervativním prostředí afghánského venkova dělat pouze ženy. „Lépe se pracuje v méně konzervativních oblastech, například v těch obývaných Hazáry,“ připomíná Štefan pestrost země, kde žijí i Paštuni, Tádžikové a další etnika.
S nástupem hnutí Tálibán v roce 2021 se podle většiny lidí zlepšila bezpečnost, podstatně horší je ale situace ekonomická. „Země po nástupu Tálibánu ekonomicky poklesla o 20 procent, to ovlivní život každého,“ vysvětluje Štefan.
Spousta rodin tak nemá ani na jídlo, jídelníček často tvoří suchý chléb a čaj – někdy dvakrát, někdy třikrát denně. Celkově potřebuje podle odhadů humanitární pomoc na 28 milionů Afghánců, tedy dvě třetiny populace.
Klasická základní škola, kam děti pokračují z komunitních tříd.
„Situace je hrozivá, hodně lidem hrozí akutní hlad, vůbec nevědí, co budou jíst zítra,“ popisuje zaměstnanec Člověka v tísni, který při své poslední cestě zavítal kromě Kábulu i do provincií Vardak a Kapisa.
Obnovují zdroje pitné vody
Výběr míst nebyl náhodný – právě zde se v minulých letech vedly těžké boje, a do oblastí se proto nedostávala skoro žádná humanitární pomoc. Potřeby jsou zde přitom obrovské, počínaje nutností opravit domy. Do nich se postupně vracejí lidé, kteří kvůli násilí utekli a několik posledních let trávili ve vesnicích, kde se dalo žít klidněji.
Boj proti drogám
Islamistické hnutí, léta financované nelegálním obchodem s opiem a heroinem, považuje drogově závislé za velký společenský problém. Snaží se ho vyřešit, ale metody, které k tomu používá, jsou otřesné.
Češi se snaží pomáhat komplexně – řada rodin dostává urgentní finanční pomoc na jídlo ve výši 80 dolarů na měsíc, další důležitou pomocí je obnova zdrojů pitné vody. Ta může pozvednout a zcela změnit život celé vesnice, lidé už pak nemusejí chodit s oslíky pro vodu na vzdálená místa.
Zdroji vody jsou nejen pumpy, ale i vodní kanály zvané karezy, které je potřeba vyčistit a opravit. Na to si neziskovka najme místní muže, jimž tři měsíce platí mzdu za odvedenou práci v rámci programu „hotovost za práci“. Zároveň komunity naučí, jak se o vodní zdroje starat, stejně jako základní hygienické návyky, které v Afghánistánu ani zdaleka nejsou samozřejmostí.
Muži zaměstnaní čištěním kanálů dostávají od neziskovky 6,5 dolaru denně, pokud jde o kvalifikovanou práci, a 4,5 dolaru při nekvalifikované práci. Průměrný plat v zemi pak dosahuje pouhých 332 dolarů za měsíc, přičemž ještě v roce 2020 byl 512 dolarů.
Děti, které by se do školy nedostaly
Podobně je to i se školní docházkou. Zvláště alarmující je situace u dívek, kterým navíc Tálibán zakázal navštěvovat školy od druhého stupně výše. V zemi je přitom o vzdělání obrovský zájem, ne všichni rodiče ale mají na to, aby dětem pořídili alespoň základní školní pomůcky.
Screening dětí na podvýživu v provincii Vardak.
Češi proto v Afghánistánu zřizují komunitní třídy, kterých za poslední rok otevřeli 280, navštěvuje je přes 9500 dětí. „V komunitních třídách jsou obvykle děti, které nikdy žádné vzdělání nedostaly, i když jsou třeba ve školním věku. Dáváme školení učitelům, vybavíme třídu, pomůcky dáme i dětem. Poprvé získají školní brašnu či učebnici. Naším cílem je, aby se děti po dokončení třídy dostaly do školy klasické, což se daří,“ popisuje Štefan.
Do komunitních tříd chodí chlapci i dívky, další pomoc spočítá v zaměstnávání učitelů i učitelek, kteří za svoji práci dostávají plat.
Tálibán drží zemi pevně v rukou, oproti minulosti se pro nevládní organizace zvýšily restrikce i kontroly. Část dárců se od válkami a chudobou zmítané země odvrátila a objem peněz, který sem ze zahraničí plyne, se spíše zmenšuje.
Jednání s táliby nejsou jednoduchá a zákaz práce žen v zahraničních nevládních organizacích stále platí: „Rozhodnutí se neziskové organizace, včetně nás, OSN a mezinárodní komunita snaží společně zvrátit,“ dodává Štefan, což dává určitou naději afghánským ženám a zmírňuje obavy dárců.
