Z velkolepých německých plánů na zelenou energii je noční můra

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když současná německá vládní koalice před dvěma roky začínala, vytyčila si smělá předsevzetí. Největší pozornost tehdy upoutaly její závazky k rychlejšímu přechodu na bezemisní ekonomiku.

„Naším společným posláním je drastické urychlení výstavby obnovitelných energií a odstranění všech překážek,“ stojí mimo jiné v koaliční dohodě, kterou na podzim 2021 podepsali sociální demokraté, Zelení a liberálové (FDP).

Do roku 2030 se mělo v Německu podle tohoto dokumentu vyrábět 80 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů, v ideálním případě by už nefungovala ani jedna uhelná elektrárna. Ve stejném roce mělo po silnicích jezdit 15 milionů německých elektromobilů.

Vypadalo to, že Spolkovou republiku čeká zelená revoluce. Německý výraz „Energiewende“, označující přechod energetiky na obnovitelné zdroje, se začal znovu více skloňovat i v zahraničí, včetně Česka.

Nyní - v poločase volebního období - je více než jasné, že mnoho ze stanovených cílů zůstane jen na papíře. Zavinila to nejen válka na Ukrajině, která přinutila Němce radikálně omezit jejich sílící závislost na ruském zemním plynu a dotovat ceny energií, ale také vlastní chyby. V jejich důsledku vláda vedená sociálnědemokratickým kancléřem Olafem Scholzem ztratila velkou část podpory veřejnosti. A co je možná ještě horší, na energetickou transformaci jí chybějí peníze.

Ambiciózní vyhlídky trojkoalice, přezdívané podle zavedených stranických barev „semaforová“, se začaly hroutit už pár měsíců po nástupu nových ministrů do funkce. Zastavení dodávek zemního plynu z Ruska po invazi na Ukrajinu podkopalo plány, že právě tato surovina ve velké míře přechodně nahradí nejen uhlí, ale také jádro, kterého se němečtí politici zřekli už dříve.

Úvahy o dlouhodobějším prodloužení životnosti posledních tří fungujících jaderných elektráren vláda odmítla. Plynu jako náhrady nebylo dostatek, a tak došlo k paradoxnímu kroku - Německo musí vyrábět více elektřiny z uhlí než dřív.

V některých momentech se projevila také nesourodost a nepřipravenost vládní sestavy na prosazení radikálních změn. Viditelné to bylo u transformace vytápění. Letos na jaře překvapila německé domácnosti informace, že jim chystaná novela zákona od příštího roku zakáže, aby si pořídily kotel na zemní plyn. Jako alternativa se nabízela hlavně tepelná čerpadla, ta však vycházela mnohem dráž a navíc se nehodila do starších nezateplených budov.

Obecná nespokojenost nakonec přinutila klíčovou postavu Energiewende, ministra hospodářství a ochrany klimatu Roberta Habecka (Zelení), aby návrh zmírnil. Schvalování příslušného zákona se ale přesto zkomplikovalo, když jeden z opozičních poslanců v červenci uspěl se stížností k ústavnímu soudu proti rychlému projednávání předlohy v parlamentu. Nakonec vládní většina poslanců změny odsouhlasila až po prázdninách.

V polovině listopadu uštědřil spolkovému kabinetu ústavní soud ještě mnohem tvrdší ránu. Fakticky zakázal, aby vláda přesunula nevyužitý úvěrový rámec spojený původně s epidemií covidu-19 do „klimatického“ fondu, speciálně vytvořeného hlavně na financování Energiewende. V důsledku toho německé vládě najednou chybí 60 miliard eur (více než 1,6 bilionu korun), se kterými napevno počítala - například na podporu elektromobility, opravy železničních tratí nebo pro chystanou továrnu amerického výrobce čipů Intel v Sasku-Anhaltsku.

Aby vláda svým slibům dostála, musí tyto peníze neplánovaně „naúčtovat“ přes státní rozpočet, pod který zmíněný fond nespadal. Tím pádem ale naráží na limit zadlužování stanovený takzvanou dluhovou brzdou - ústavně zakotveným mechanismem, který dovoluje vládě půjčky jen do výše 0,35 procenta hrubého domácího produktu.

Ačkoli jde v první řadě o ekonomický zádrhel, na vládní koalici tvrdě dopadá i politicky. Odhalil, že plnění slibů i stabilita koalice do značné míry závisí na triku s využíváním fondů mimo státní rozpočet, který se nyní ukázal jako nezákonný.

„Je to naprosto zásadní problém, ohrožuje jádro celé dohody, která drží koalici pohromadě,“ zhodnotil pro Seznam Zprávy vedoucí analytik pražského Ústavu mezinárodních vztahů Jakub Eberle, který se zaměřuje na Německo.

Připomněl, že skládání nynější koalice nebylo jednoduché. Právě díky „účetní fintě“ s použitím fondů se dařilo naplňovat ekonomicky protichůdné požadavky stran. Liberálové v čele s ministrem financí Christianem Lindnerem se na jednu stranu mohli holedbat, že se zásadně nezvyšují daně a stát se vrací k úspornějšímu rozpočtovému režimu, zároveň byli spokojení i sociální demokraté a hlavně Zelení, kteří prosadili velké investice do přeměny energetiky.

„Výsledkem byla jakási kvadratura kruhu. Ve chvíli, kdy ji ústavní soud shodil, ocitla se koalice v bezprecedentní politické krizi,“ uvedl Eberle.

Po verdiktu ústavního soudu měla vláda na výběr dvojí řešení - buď ušetřit desítky miliard eur na výdajích, nebo účinnost dluhové brzdy přechodně odstavit, jako se to provedlo během pandemické krize a po ruském útoku na Ukrajinu. Ministr Lindner nakonec minulý týden oznámil, že vláda půjde druhou cestou a sestaví doplňkový rozpočet ještě pro letošní rok. Pravděpodobně bude muset kvůli tomu vyhlásit rozpočtový nouzový stav.

Politická dimenze problému se tím ale nevyřešila. Všechny tři vládní strany se potýkají s úbytkem voličů, pod největším tlakem je Lindnerova FDP, která se v průzkumech pohybuje kolem pětiprocentní hranice zvolitelnosti. Rostou obavy, že by se liberálové v příštích volbách nemuseli dostat do Spolkového sněmu – podobně jako se to stalo ve volbách roce 2013. Část členské základny už nechce dělat kompromisy a donutila vedení, aby spustilo vnitrostranické hlasování o vystoupení z koalice.