Vlajky a čebureky. Krymští Tataři ve Varšavě dráždí ruskou ambasádu

/Od zvláštního zpravodaje ve Varšavě/

Když ve Varšavě minete Úřad vlády a prezidentský zámeček Belweder, dorazíte do Aleje obětí ruské agrese. Stezka pro pěší a cyklisty má od loňského listopadu nový název a místo není vybrané náhodně – hned za areálem ministerstva obrany se totiž tyčí majestátní palác ruského velvyslanectví a za ním Ruský dům ve Varšavě.

Kromě cedule s názvem „aleje“, který má připomínat postoj vůči útočné válce na Ukrajině, může Rusy dopalovat ještě další věc. Na domě naproti jejich oplocenému areálu totiž ve varšavské zimní šedi svítí neonový nápis „Krym“ a žlutomodrá ukrajinská vlajka a prapor krymských Tatarů.

„Když jsem si všiml, že je naproti ruskému velvyslanectví volné místo, řekl jsem si: fajn, já tu můžu celou dobu dráždit Rusy tím, že Krym není jejich,“ říká majitel nového podniku Ernest Sulejmanov.

Přiznává, že když má ruský konzulát úřední dny a stojí před ním fronta lidí, vždycky si do práce pospíší, aby měli čekající Rusové vlajky přímo na očích.

Hlavním důvodem otevření restaurace ale nebylo to, aby lidé u jídla koukali na ruskou ambasádu. „Je to příležitost ukázat, jaký Krym opravdu je. Mám radost, že tu každý den můžu vyvěsit vlajku a ukázat, že Krym je ukrajinský a krymskotatarský,“ vysvětluje Ernest.

Sám je krymským Tatarem a stejně tak celá jeho rodina a zaměstnanci restaurace.

Na menu mají typická krymskotatarská jídla. Například sarmu čili plněné vinné listy nebo čeburek – smaženou kapsu plněnou masem, zeleninou nebo sýrem. Alternativou je nesmažený jantyk.

Z okupovaného Krymu rodina odjela v roce 2014 po pseudoreferendu, které tam uspořádali Rusové. „Protestoval jsem proti ruské agresi. Dokonce po mně v Simferopolu na Krymu pátrali, protože jsem se v Kyjevě účastnil protestů na Majdanu,“ ukazuje Ernest fotku plakátu s jeho podobiznou a vypsanou odměnou.

„Musel jsem z Krymu odjet, protože tam pro mě už nebylo bezpečno. Už jsem se tam vrátil, ale zůstali tam moji rodiče. Teď už jen tatínek,“ říká Ernest u šálku kávy připravené na krymskotatarský způsob v džezvě na horkém písku.

Po odchodu z Krymu žili Sulejmanovi v Kyjevě a teď třetím rokem bydlí ve Varšavě. „Byl covid, nebylo moc práce, ale nějak jsme se protloukali,“ líčí Ernest. V Polsku dřív studoval, a nemá proto problém s polštinou.

Plán na otevření krymskotatarské restaurace podpořili Ernestovi přátelé se slovy, že je „fajn nápad trochu podráždit Rusy“. Kromě toho (a také živobytí) jde restauratérovi i o propagaci krymskotatarské kultury. „Je velmi zajímavá, ale skoro nikdo o ní neví, protože Rusové o nás celou dobu lžou a zkusili nás zničit,“ říká.

Vybavení a dekorativní staré měděné nádobí v restauraci je všechno rodinné, popisuje majitel, který vede podnik se svojí manželkou Elmírou. Ta teď v restauraci vaří, ale doma na Krymu dříve pracovala jako ilustrátorka a vyučovala také na Simferopolské univerzitě na katedře umění a řemesel.

„K osvobození Krymu určitě dojde. Je ale otázka, co dělat s lidmi, kteří tam žijí už od dob deportací,“ naráží Ernest Sulejmanov na dvě nebo tři generace nepůvodních obyvatel, které na poloostrově žijí od sovětské deportace krymských Tatarů z roku 1944.

Tehdy nechal Stalin z Krymu deportovat na 200 tisíc lidí do Střední Asie a na Sibiř, včetně Sulejmanovy rodiny. A i když se sám Ernest narodil v Uzbekistánu, nikdy ho za svou vlast nepovažoval. Na Krymu začal žít, teprve když mu bylo 25 let a bylo možné se na poloostrov „vrátit“.

To, že domov ztratil de facto podruhé, ho tíží i po letech. „Pro mě válka začala v roce 2014. Musel jsem opustit dům, rodiče a vlast,“ osvětluje své trauma. S matkou, která na Krymu zůstala, už se vidět nestihl. Kvůli situaci pak dlouho trpěl depresemi.

Ernest sice říká, že válka musí jednou skončit, ale během devět let trvajícího konfliktu už se s rodinou novému životu přizpůsobili. „Teď jsem alespoň mohl otevřít vlastní kousek svobodného Krymu,“ dodává majitel restaurace, která „dráždí Rusy“.