Vášeň k Česku trvá. Poláci kromě piva milují i falešný stereotyp

/Od zvláštního zpravodaje z Varšavy./

Slyšet je tu každá tramvaj a těžší vozidlo, které nám přejede přímo nad hlavami. Celou hospůdkou se nesou vibrace a do toho z televize hraje Karel Gott. Jsme v jednom z pilířů viaduktu varšavského mostu Poniatowského. Právě tady, na levém břehu Visly, se nachází asi nejčeštější hospůdka, která se dá ve Varšavě najít.

Je tu trochu chladno, ale relativně útulno. Na stěnách visí různé cedule s českými nápisy a další kulisy evokující českou putyku staršího typu. Ve dvou lednicích naproti výčepu jsou lahvová piva z českých i slovenských pivovarů a na čepu je několik piv z Kamenice nad Lipou, Hlinska a z Potštejna.

Nápadná je jen šála varšavského fotbalového klubu Legia a chybějící česká diakritická znaménka v nabídce piv.

V pátek večer je tu úplně plno a už se tu nedá posadit jinde než přímo u pípy. Renesanci zažívá Czeska Baszta čili Česká bašta od letošního léta, odkdy má nové majitele. Existuje ale už od roku 2011 a najít sem cestu, to je docela oříšek.

„Zvenku jsme dost nenápadní, protože na pilíře mostu se kvůli památkové ochraně nesmí věšet žádné reklamy,“ říká spolumajitel hospůdky Ryszard. Mostu Poniatowského z roku 1914 vévodí charakteristické bílé věže.

Přímo nad hospodou přitom kráčely dějiny třeba v roce 1926, kdy po mostě přešel maršál Józef Piłsudski během svého úspěšného květnového ozbrojeného státního převratu, po kterém nastolil v Polsku autoritářský režim.

„Chceme tu nabízet hlavně piva, která se do Varšavy jinak nedostanou, ne ta z velkých pivovarů, spíš minipivovary z regionů,“ říká druhý spolumajitel hospody, šestadvacetiletý Antoni Soból.

Společně s Ryszardem organizují i výlety do Česka spojené s prohlídkami pivovarů a ochutnávkami. Dvakrát v měsíci tu organizují i čtení Osudů dobrého vojáka Švejka. Atmosféru tu kromě piva dělají i české pochutiny, dřevo a to, že je tu celkem živo.

„Není to pro nás jen podnikání, ale i vášeň k Česku a k pivu. Organizujeme i výlety za českým pivem, kdy navštívíme pět až deset českých pivovarů a také zámky a hrady,“ odpovídá Antek na otázku, zda se cítí být „čechofilem“, tedy milovníkem Česka, české kultury, způsobu života či v jeho případě piva.

Podle Petra Vlčka, ředitele Českého centra ve Varšavě, je právě fenomén čechofilství určitou českou „soft power“ čili „měkkou silou“, schopností země být přitažlivou. „Pojem české hospody je spojený s dobrým českým pivem i s kulturou obecně,“ vysvětluje. Do toho zapadá Švejk, Hašek, Hrabal i havlovská éra.

Vlček říká, že v Polsku existuje i hned několik hospod pojmenovaných „Český film“. To je úsloví, které se v polštině používá podobně jako v češtině „španělská vesnice“. Znamená to absurdní situaci, ve které nikdo nic nechápe.

„Říká se, že to vzniklo na základě válečného komediálního filmu Nikdo nic neví z roku 1947 od Josefa Macha. Pro Poláky tehdy bylo nepředstavitelné, že si takhle brzy po válce může někdo utahovat z nacistické okupace. Potom to utvrdila ještě československá nová vlna a všechny filmy, které pro Poláky byly k nepochopení. Korunu tomu pak dala 90. léta a filmy typu Samotáři,“ vysvětluje ředitel.

Proč taková fascinace nefunguje i v opačném směru? „V Česku není nic polského, co by táhlo, tedy teď kromě levných potravin. Není tu nic jako velká polská značka, na které by mohl fungovat marketing. Třeba polský bigos znají jenom zasvěcenci,“ dodává Vlček.

Fenomén čechofilství pomáhá i varšavskému Českému centru při jeho misi. Česko a jeho kulturu totiž Vlček se svým týmem nemusí Polákům představovat. „Zároveň je to pro nás svazující, protože se setkáváme s mnoha stereotypy, kterých se chceme zbavovat,“ podotýká ředitel centra.

Na mysli má polskou idealizaci Česka, české kultury a Čechů jako nekonfliktních pohodářů, knedlíkářů se zábavným jazykem. Čechofilství se podle Vlčka týká hlavně starší a střední generace.

O generační změně mluví i politolog z Varšavské univerzity Cezary Paprzycki. „Když jsem se studentů na Varšavské univerzitě při výuce ptal, co si spojují s Českem a Slovenskem, vyjmenovali takové typické věci jako Krteček, Sněžka, pivo, Praha, eventuálně lentilky a Kofolu. A hlasitý smích pak vyvolalo, když někdo sám od sebe zahlásil asociaci Česka s pornoprůmyslem,“ říká Paprzycki.

Slovensko se podle politologa neasociovalo mladým Polákům vůbec s ničím.

I politolog mluví o polském mýtu o Češích jako velmi progresivním národu, na nějž nemá vliv církev. Obecně ale považuje vědomosti o Česku a české společnosti za velmi povrchní. „Nejlépe o polském vztahu k Česku svědčí personální rotace na našem velvyslanectví. Dva roky tam velvyslanec nebyl, předtím to byla velvyslankyně, která se zabývala Španělskem,“ míní Paprzycki.

O Česku se podle něj neinformuje ani v polských médiích, na rozdíl například od Maďarska, což má za důsledek, že se mytologie o Češích jen utvrzuje.

Hospody více či méně českého typu jsou v celé řadě polských měst. „Ceska Pivnica“ je například na Starém Městě ve východopolském Lublinu kousek od místa, kde byl v listopadu dopaden odsouzený „fantom české dezinformační scény“ Tomáš Čermák.

V nabídce má kromě jiného „vypražany syr“ typu Pat a Mat nebo Krteček a Myška. Podobně svérázně s českými (a česko-slovenskými) jídly a názvy nakládá například i podnik na poznaňském Starém rynku. Jmenuje se Dřevný kocůr, čepuje budějovické pivo a v menu má například „bramborkovy rizek“.

Mnohem přesnější českou nabídku má varšavská Kozlovna nedaleko českého velvyslanectví v centru města. Poláci sem nejčastěji chodí na plzeňské pivo, hermelín, utopence a tatarák.

„Dáváme si záležet na českých receptech. Majitel je z Moravy a zakládáme si na české kuchyni. Nakládaný hermelín si děláme sami, utopence a některé suroviny dovážíme,“ říká mi provozní Magdalena Majorowská. „Fenomén české hospody na Poláky funguje,“ dodává.

Na polský trh se ale neprobojovalo jen české pivo. Hned několik čerstvě otevřených vináren totiž v Polsku nabízí vína z Moravy. Nejvíc jich je ve Slezsku, najdou se ovšem už i ve městech na pobřeží Baltského moře.