Umberto Eco by se bavil. Kdo se vydával za světoznámého autora?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Italský spisovatel a sémiotik Umberto Eco, který celosvětově proslul hlavně jako autor detektivního románu ze středověku Jméno růže, zemřel už před více než sedmi lety. Kdyby ještě žil, nejspíš by jako milovník náznaků, literárních parodií a falšování s velkým pobavením sledoval, nad jakou záhadou si nyní jeho zanícení čtenáři lámou hlavu.

Novou vlnu „ecománie“ má na svědomí literární vědec Niels Penke, vědecký asistent na univerzitě v západoněmeckém Siegenu. Ten v internetovém antikvariátu narazil na dosud neznámé Ecovo dílo s názvem Carmen Nova s rokem vydání 1983. 

Když mu útlá brožovaná knížka se zažloutlou obálkou a podtitulem kriminovela přišla do poštovní schránky, po jejím otevření brzy zjistil, že text je psaný znatelně jiným stylem, než používal Eco ve svých známých publikacích. Z dnešního pohledu by se kniha podle Penkeho sice dala považovat za jakousi předehru Jména růže, s dalším pátráním ale u mladého germanisty přibývaly pochybnosti.

Hlavně proto, že o knize našel jen minimum informací. V Ecově bibliografii o ní nebyla žádná zmínka a i přes katalog WorldCat, který soustředí knihovní fondy z celého světa, našel záznam o jediném výtisku – v Univerzitní knihovně v Brémách.

Podezření ještě vzrostlo, když Penke zjistil, že (v knize uvedené) vydavatelství s názvem Doppelnull Edition ze švýcarského Curychu nikdy neexistovalo, že její mezinárodní identifikační číslo ISBN je fiktivní a doslov knihy nepocházel od uznávaného francouzského literárního teoretika Rolanda Barthese, jak stojí na přebalu.

„Nejpozději v tu chvíli se ve mně probudila zvědavost a začal jsem podrobně bádat,“ popsal zpětně Penke v hamburském časopisu Hinz&Kunzt.

Tím, že o svém hledání průběžně informoval na twitteru, se postaral o rozšíření pátrací horečky na tisíce dalších lidí. Začátkem léta pronikla zpráva do médií, o vzrušujícím hledání jakýchkoli informací kolem původu knihy referoval například německý deník Die Welt nebo švýcarský list Neue Zürcher Zeitung.

Ani několikaměsíční skupinové úsilí literárních detektivů však zatím nevedlo k nalezení jasných odpovědí. Jak Penke minulý týden podle listu Die Welt řekl na přednášce na Svobodné univerzitě v Berlíně, dá se podle všeho konstatovat to, že knihu Carmen Nova opravdu nenapsal Umberto Eco. Zřejmě jde o tzv. pastiš, dílo napodobující techniku nebo styl jiného díla, v tomto případě ovšem pod jménem původního autora.

O mystifikaci svědčí několik odhalených detailů, jakoby zapadajících do Ecova stylu. Kromě neexistujícího vydavatelství a identifikačního čísla je to například informace, že příběh poprvé vyšel v 60. letech v Londýně a Miláně ve spolupráci s firmou Sherrinford & Sacker. Jméno Sherrinford je přitom křestní jméno, které spisovatel Arthur Conan Doyle původně zvažoval pro slavného detektiva Holmese. Později pod jménem Sherrinford Holmes vystupoval detektivův bratr.

Název údajného švýcarského vydavatelství Doppelnull (česky Dvojitá nula), kde měla kniha vyjít v německém překladu, pro změnu evokuje označení agentů britské tajné služby v příbězích o Jamesi Bondovi. V knize uvedenou informaci o použití tiskařského písma Wake-Diktion zase německý jazykovědec považuje za narážku na román irského spisovatele Jamese Joyce s původním názvem Finnegans Wake (Plačky nad Finneganem), který je napsaný zvláštním, složitým jazykem se zkomoleninami, slovními hříčkami a zdánlivě nesmyslně řazenými větami.

Slovní hříčku může skrývat i název záhadné knihy. Latinský výraz „Carmen Nova“ se dá přeložit jako „nová píseň“ nebo „nová báseň“. Stejně tak ale může odkazovat na ženskou postavu Carmen, známou hlavně ze stejnojmenné opery Georgese Bizeta. K přemýšlení o pravém významu vybízí také obálka knížky s vyobrazením bohyně květů Flóry, detailu ze známého díla La Primavera (Jaro) od renesančního malíře Sandra Botticelliho.

Kdo ale knihu Carmen Nova napsal? Určitou stopou může být jméno H. Heinz, uvedené v tiráži jako překladatel do němčiny. Podle Penkeho by mohlo jít o Heide Heinzovou, autorku několika „pastišových“ knih. Figuruje například jako spoluautorka knihy s názvem Echo, která vyšla v roce 1990 ve Vídni pod záštitou německého literárního vědce a teoretika médií Friedricha Kittlera. Heinzová ani Kittler už ale nežijí.

Pozoruhodné je, že vydání Carmen Nova se datuje už do roku 1983, tedy jen tři roky po vydání Jména růže, před nímž byl Umberto Eco známý v zásadě jen ve vědeckých kruzích. Že by se tajemný autor odhodlal napsat knihu pod jménem italského učence po tak krátké době?

Na druhou stranu Penke také upozornil, že právě Jméno růže, nejznámější Ecův román o hledání tajemné Aristotelovy knihy v labyrintu klášterní knihovny, se v Německu už v 80. letech šířilo také v nelegálních kopiích, které vznikaly ve studentských kruzích. Jedno takové pirátské vydání prý mělo na obalu fiktivní doporučení od tehdejšího kancléře Helmuta Kohla: „Knihu Jméno růže jsem nepochopil, ale prý je hodně dobrá.“

V minulosti celkem rozšířený fenomén pirátského kopírování navíc komplikuje celé pátrání. Vzhledem k tomu, že díla z takové anarchistické produkce se jen stěží podaří uceleně shromáždit a následně zdigitalizovat, se příliš nedá počítat s tím, že by k nalezení skutečného autora Carmen Novy mohly pomoci moderní nástroje pro určování autorství, založené na spojení lingvistických metod a strojového učení.

A tak nezbývá než pátrat dál. Jisté je, že mnohé jazykovědce i prosté čtenáře to bude dál bavit. Vždyť složitá pouť odkrývání tajemství kolem knihy připisované proslulému autorovi, která byla 40 let opomíjená, jako by vypadla z Ecova literárního odkazu.

Spisovatel může být na onom světě navýsost spokojen.