Nezničitelný Fico chce počtvrté vládnout. Vyšachovat ho bude složité

Žádný jiný politik na Slovensku a patrně ani v celé střední Evropě neprojevil v posledních desetiletích takovou směs zarputilé vůle k moci, politického talentu a zároveň schopnosti se opakovaně zmátořit z těžkých úderů.

Předseda strany Směr Robert Fico dokázal vyhrát pětkrát parlamentní volby, z toho čtyřikrát za sebou. Byl třikrát premiérem, celkem po dobu deseti let. Zažil ale také poměrně tvrdou porážku v prezidentských volbách, vynucený pád po vraždě novináře Jána Kuciaka a masových protestech proti zkorumpovanosti směrácké garnitury, nebo neúspěšné pokusy o jmenování ústavním soudcem.

Před sobotními volbami byl Fico ještě bezskrupulóznější než v dřívějších kampaních a v západních médiích si vysloužil nálepku proruského populisty. Přesto zvítězil a v devětapadesáti letech má dobře našlápnuto k tomu, aby znovu usedl do premiérského křesla v bývalém paláci uherských arcibiskupů na bratislavském Námestí slobody.

Dá se namítnout, že zisk necelých 23 procent je nejslabší, se kterým se o sestavení vlády Fico kdy pokoušel. A že rozhodující slovo při sjednávání budoucí koalice bude mít jeho bývalý kolega ze Směru a nástupce v premiérské funkci, nyní šéf odštěpenecké strany Hlas Peter Pellegrini, kterého sobotní volební výsledek předurčil do role takzvaného king-makera.

Jenže Ficovy zkušenosti, schopnost přejít od vybičovaného populismu a urážek k pragmatickému vyjednávání i s přímými soupeři a především fakt, že mnoho lidí v konkurenčním Hlasu osobně dobře zná, mu poskytuje slušné výchozí pozice pro vyjednávání.

Je dobré si připomenout, jak se Fico po prvním volebním vítězství v roce 2006 bez problémů dohodl s někdejšími politickými vyvrhely - Hnutím za demokratické Slovensko vedeným Vladimírem Mečiarem a Slovenskou národní stranou, které za Mečiarových vlád v 90. letech kormidlovaly Slovensko směrem k východu, prosluly klientelistickým rozdělováním státního majetku a zneužíváním bezpečnostních složek proti opozici.

Předseda Směru si je pozvánkou do vlády zavázal k poslušnosti a především voliče HZDS mezitím přetáhl k sobě. Zároveň si dokázal před zbytkem Evropy udržet image proevropské vlády, která - jak Fico rád připomíná –, dotáhla přechod Slovenska k euru nebo vstup do Schengenské zóny volného pohybu osob v EU.

Ještě větší kousek v tomto směru Fico předvedl při skládání své třetí vlády v roce 2016. Tehdy spojil do koalice zdánlivě neslučitelné elementy - nacionalisty z SNS a stranu Most-Híd, která zastupovala hlavně maďarské voliče z jižního Slovenska.

Nebýt vlny společenské nespokojenosti po nájemné popravě reportéra Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, která dotlačila Fica k odchodu, mohla tato sestava vydržet i pod jeho vedením do konce volebního období.

Podobná forma koalice se může nyní zopakovat. Předseda Směru může sestavit vládu s většinovou podporou v parlamentu tak, že se dohodne s Hlasem a přibere k němu SNS. Ta je sice otevřeně rusofilská, což může umocňovat obavy z Ficova odstupu vůči podpoře Ukrajiny ve válce s Ruskem, „národniari“ coby nejslabší parlamentní strana by ale stejně jako v minulosti nemluvili do zahraniční politiky.

Nevýhoda koaliční varianty s SNS spočívá spíš ve vnitřní nesoudržnosti. Jediným členem strany v desetičlenném poslaneckém klubu SNS je předseda Anton Danko, ostatní zastupují většinou menší nacionalistické subjekty a je otázkou, jak spolehlivý by takový koaliční partner byl.

Jako pravděpodobná se i proto jeví koalice složená ze Směru, Hlasu a křesťanských demokratů (KDH). Ti se vracejí do parlamentu po sedmileté pauze a s mladým vedením, které není tak zatížené dřívějším potýkáním se s Ficem.

Konzervativní KDH by s národovecky založeným Směrem dokázala najít společnou řeč snáz než v některých ohledech značně společensky liberálním Progresívním Slovenskem.

Důležité je, že vstřícně se směrem ke KDH vyjádřil i šéf Hlasu Pellegrini. Na druhou stranu z KDH vycházely po volbách v tomto ohledu spíše protichůdné signály. Například veterán slovenské politiky František Mikloško spolupráci KDH se Směrem odmítl a doporučil, aby křesťanští demokraté spolupracovali s Progresivním Slovenskem.

Jiné varianty většinové vlády pod Ficovým vedením než Směr-Hlas-SNS a Směr-Hlas-KDH nejsou příliš reálné. Teoreticky by Fico mohl přenechat premiérské křeslo Pellegrinimu, aby ho tak zlákal ke spolupráci, nezdá se však, že by se zatím o takové možnosti vážně uvažovalo.

Komentátoři a političtí analytici se po zveřejnění volebních výsledků snažili předpovědět všechny možné varianty, které mohou ze stanovené konstelace vzejít. Většina považuje návrat Směru do vlády za pohromu, nebo přinejmenším za riziko pro právní stát, hospodaření s veřejnými penězi a západní ukotvení Slovenska, a tak více či méně podvědomě upřela pozornost k možnostem, jak by se dal Fico od příští vlády odstavit.

Podobné úvahy podnítil i předák Progresivního Slovenska Michal Šimečka, který po volbách prohlásil, že jeho hnutí se bude co nejvíce snažit, aby Směr zůstal mimo vládu.

Taková varianta má ale jednu zásadní podmínku - že se k ní jednotně přikloní Pellegriniho poslanci. A to je spíše málo pravděpodobné. I proto, že řada představitelů Hlasu má blíže ke Směru coby původnímu společnému hnízdu. Vnější nebo vnitřní tlak na spolupráci s Progresivním Slovenskem by mohl vyústit v rozkol uvnitř jeho poslaneckého klubu.

A je tu ještě další proti. Progresivní Slovensko a Hlas mají dohromady 59 z celkem 150 poslanců. Aby dosáhly na většinovou stabilní koalici, potřebovaly by k sobě přibrat ještě dvě další strany. Pellegrini už v neděli takovou variantu označil za „mišmaš“, o který nestojí.

Šéf Hlasu zřejmě narážel na skutečnost, že jestli Slovensko po letech svárů, zmatků a rozchodů uvnitř předchozí vládní sestavy něco potřebuje, tak je to především stabilní vláda.

Po ní na nedělní tiskové konferenci ostatně volal i sám Fico. Volební výsledky ho předurčují, aby se chopil příležitosti.