„Cesta do Moskvy? Vynikající.“ Tady Ficovi věří i převrat

/Od našeho zvláštního zpravodaje na Slovensku/

„Věřím tomu, věřím Ficovi,“ říká mi senior Jozef. Před obchodním centrem v Považské Bystrici se ho ptám na politickou situaci na Slovensku a na to, jestli věří teoriím premiéra Roberta Fica o státním převratu.

„Jsou to stoprocentně zmanipulovaní lidi, je to banda špinavá, jsou za tím Američani,“ nenechávají mě na pochybách jeho výrazy na adresu opozice a lidí protestujících proti vládě.

Na premiérovi někdejší pracovník v plynárenství vyzdvihuje jeho předvánoční cestu do Moskvy. „To bylo vynikající,“ hodnotí Ficovu schůzku s ruským diktátorem Vladimirem Putinem.

„Mám nějaký ten rok odžitý, já mu (Ficovi) fandím. Vždyť Rusové nás osvobodili! Teď bude 80. výročí konce války, tak ať do té Moskvy jede zas, musíme jim poděkovat za osvobození,“ dodává Jozef.

Dopady vládního konsolidačního balíčku prý Jozef necítí a nechce je po nákupech ani počítat. V košíku má vajíčka, olej, zeleninu a uzeniny. Když se pak ptám na válku na Ukrajině, označí ji senior za „nerozumnou“. Za její řešení považuje zatčení ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Ficovu vládu chválí i za obnovení dodávek ruského plynu přes balkánskou trasu.

V Považské Bystrici žije Jozef celý život a Ficovu stranu Směr volí dlouhodobě. Spolu s ním premiér ve městě v posledních parlamentních volbách v roce 2023 oslovil přes 30 procent lidí. Celkem tu strany Ficovy koalice dostaly 54 procent hlasů a v rámci okresu to bylo ještě o pár procentních bodů víc.

Rekord tu Směr zažil v roce 2012, kdy ho volilo 52,5 procenta lidí. Dříve tu mělo vysoké zisky hnutí HZDS Vladimíra Mečiara.

Místní středoškolský učitel a někdejší politik Juraj Smatana mi vysvětluje, že jsou na Horním Pováží voličské nálady spojené s pocitem nostalgie a historií celé oblasti. „Když pochopíte Považskou Bystrici, tak už vás na Slovensku v podstatě nic nepřekvapí,“ říká mi pedagog v kavárně Koridor, zdejším liberálním centru.

„Láska k Považské Bystrici si určitě vyžaduje větší úsilí, než když člověk žije v Banské Štiavnici nebo Piešťanech, navzdory tomu jsou místní lidé silní lokální patrioti,“ dodává učitel dějepisu, zeměpisu a regionalistiky čili nauky o regionu.

Vývoj města výrazně ovlivnilo založení strojíren ve 30. letech 20. století. Za první republiky a dob fašistického Slovenského státu se tam vyráběly zbraně, po válce pak munice, motocykly, obráběcí stroje a v době největšího rozmachu v 70. a 80. letech zaměstnával obří podnik až 16 tisíc lidí.

Nově vybudované panelové město bylo díky strojírnám v rámci komunistického Československa privilegované. Například zdejší kulturní dům se dal velikostí srovnat s krajskými městy. Po sametové revoluci ale došlo ke zlomu.

„Jsme region, na který transformace po listopadu 1989 dopadla velmi tvrdě. Z 12 tisíc zaměstnanců se strojírny dostaly na dva, tři tisíce, což pocítila prakticky každá rodina,“ říká o vývoji města Juraj Smatana.

I když se situace později zlepšila díky výrobě navázané na automobilový průmysl, ve městě a v okresu zůstává silný pocit nostalgie po „zlatých časech“. „Nostalgie se dá pozorovat úplně všude, hlavně v nostalgických skupinách na facebooku, kde lidé vzdychají i nad starou vodovodní baterií z doby komunismu,“ vysvětluje pedagog.

Ona nostalgie po starých časech je znát i v baru, na který dostávám tip jako na podnik, kde se dá narazit na voliče vládní koalice. Napůl jde o hernu, napůl o sport bar. Ve čtvrtek večer je v něm ale skoro prázdno, pivo tam popíjí jen trojice padesátníků z oboru stavebnictví.

Chvíli řeší, že se přestává pěstovat mák a technické konopí, pak dřívější chuť a kvalitu piva a nakonec i plyn. „Můžeme nadávat, ale ten plyn jsme měli a máme oproti západní Evropě za směšnou cenu. Ten zlý Rus nám to dával tak ‚draho‘ a ještě o něm říkají, že to byl nespolehlivý partner,“ zaznívá u stolu číslo dva.

Když se nakonec do hospodské debaty přidám a padne řeč na politiku a „státní převrat“, je jasné, že u tohoto stolu Robert Fico se svými teoriemi neboduje. „To je kravina, to si někdo vymyslel. My tam máme samé psychopaty posednuté mocí. Všichni mají větší ega než rozum a řeší v první řadě sebe,“ prohlašuje jeden z pivařů.

„Už to není pravice, levice, to už se dávno setřelo. Progresivcům ale tohle téma převratu taky moc dobře vyhovuje,“ přidává se další diskutér. Nakonec se řeší ještě Ficova cesta do Moskvy („Co tam vyřešil? Nic.”) a také premiérova dovolená ve Vietnamu. „Počkejte si na Babiše, a pak se můžeme srovnávat,“ dostávám nakonec jako Čech radu.

Nostalgie po lepší éře je v Považské Bystrici hmatatelná i ve veřejném prostoru. Z novější doby město protíná vysoká estakáda, po níž od roku 2010 vede dálnice D1. Jinak město tvoří architektura z dob socialismu, obchodní domy s nánosem postmoderního balastu a všudypřítomného vizuálního smogu. Celé město, které nemá žádné historické centrum, působí v únoru dost neutěšeně.

Neutěšeně vypadá i prostředí katastrálního úřadu, z něhož dýchá „socík“. Systémy katastru na celém Slovensku v lednu ochromil kybernetický útok a od té doby se jen pomalu rozbíhají.

„Odbavujeme, ale jde to pomalu. Systémy fungují jen na lokální bázi. Je to delší než předtím, lidé se musí dostavit osobně a online nic nevyřeší,“ vysvětluje mi úředník za přepážkou, který nechce uvést jméno na záznam.

Na údajích z katastru jsou závislé například banky a vyřizování hypoték a několikatýdenní skluz se bude muset dohnat. Lidé prý k přepážce chodí smíření.

Tak vypadá v čekárně i pan Peter, jenž je na katastru v krátké době už počtvrté. „Vyřizuju stavbu rodinného domu a je to teď komplikovanější, zase jim musím donést papírové potvrzení, protože jim to nefunguje online,“ říká. Jestli o celé věci vláda komunikovala správně, Peter spekulovat nechce.

Zastání skoro u všech problémů má ale kabinet u seniorky, kterou oslovuji před malou rohovou prodejnou ovoce a zeleniny kousek od nádraží. „Babka Eva“, jak se Eva Mikešová sama nejdřív představuje, je považskobystrická rodačka. „Žiju tu celý život a žije se mi tu dobře. Byla jsem kuchařka a vařila jsem ve školkách a školách,“ vypráví celkem ochotně.

I rodina Mikešových je spjatá se zdejšími strojírnami, v nichž pracoval Evin manžel. „Seznámili jsme se, když dělal tam. Pak pracoval dvanáct let v Brně,“ říká seniorka o choti, který je původem z Česka.

Když se pak zeptám na politiku, její zájem a konverzaci opadne. „Já nevím, myslím, že jsou to kecy, ale co já vím,“ říká, když se ptám na Ficovy teorie o státním převratu. „Těžko říct. To Fico tomu rozumí, já ne,“ dodává.

Právě Roberta Fica Eva Mikešová dlouhodobě podporuje. „S kroky vlády souhlasím. Pracují pro nás, pro důchodce, zvyšují penze. Dostali jsme 13. důchod, ale vím, že vláda na to nemá peníze, takže když nebudou, tak se nedá nic dělat,“ říká. Sama prý velký důchod nemá a pomáhá jí, že má drůbež a pěstuje si ovoce a zeleninu.

S lidmi, kteří nevolí Směr, ale třeba progresivce, prý v kontaktu není. „Sem tam mi něco řekne vnuk, který poslouchá něco na mobilu. Já už jsem stará, mě to moc nezajímá,“ končí konverzaci a nastupuje do auta za manželem.

Podobně jako paní Eva žije v „bublině“ i učitelka z místního gymnázia Anna Jančová. Sama sebe označuje za „ženu s příběhy“. „Já jsem se odsud dokonce úspěšně odstěhovala na Oravu, ale tam jsem pochopila, že je Považská Bystrica v podstatě liberální město,“ říká se smíchem.

Jančová učí angličtinu a ruštinu a v poslední době na sebe upozornila spoluautorstvím učitelské výzvy premiéru Ficovi. Impulzem byla vražda na škole ve Spišské Staré Vsi, kde letos v polovině ledna rukou žáka přišla o život zástupkyně ředitele a studentka.

„Poprvé jsem v práci pocítila skutečný strach, reálně jsem se bála, že se něco podobného může stát u nás, protože dětí s různými psychickými problémy přibývá,“ vysvětluje Jančová.

Během noci s kolegou sepsali otevřený dopis Robertu Ficovi, pod nějž se rychle podepsalo asi 800 signatářů a postupně se připojilo dalších 6000 lidí, z podstatné části učitelé. V listu přirovnali situaci ve třídě k té ve společnosti, upozornili na vulgární vyjadřování politiků a porušování norem. Zároveň vyzvali k nahrazení tvrdé konfrontace slušnější komunikací.

Učitelka se také aktivně účastní protivládních protestů a na demonstraci v Považské Bystrici minulý pátek vystoupila mezi řečníky. „Cítím z politického vývoje velkou úzkost, špatně se mi soustředí na jiné věci,“ svěřuje se.

I s Annou Jančovou se nakonec dotkneme tématu polarizace společnosti a oddělených politických světů. „Až teď si vlastně uvědomuji, v jaké žiju bublině. Vlastně se nebavím o politice s nikým, kdo má jiné názory,“ zmiňuje se o „preventivní depolitizaci“ potenciálně konfliktních vztahů.

Na „bublinách“ se shodneme i s Marcelem Pekarem, učitelem na místní umělecké škole, jenž má zároveň dílnu na výrobu cínových vojáčků. Ročně vyrobí asi 5000 figurek. „Cítím, že se mi do debat s lidmi s jiným názorem nechce, protože racionální argumenty nepomáhají a jen se vymezujeme a vzniká pouze konflikt,“ říká Pekar.

Na protestech byl v roce 2018 po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové, a pak až letos na konci ledna. Spouštěčem pro něj bylo Ficovo verbální napadání Ukrajiny a výroky o odchodu z EU a NATO.

„A úplně nejvíc mě začalo štvát vulgární chování. Nazývat prezidentku americkou k**vou nebo poslankyni sukou, no kde to jsme…,“ vyjmenovává.

Demonstrováním chce na vládu vyvinout tlak a ukázat jí, že se „nemůže chovat tak, jak chce jen ona“. Předčasné volby přitom nepožaduje. „Velmi by jim to vyhovovalo, ekonomika je na tom špatně, a po nich by si to vyžrali ti druzí,“ přemítá Marcel Pekar a rozhovor uzavírá větou, že Slovensko možná čeká ještě dost turbulentní doba.