Slovensko po revoluci v kultuře vře. Jsme jiný svět, říká odvolaná ředitelka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Martina je ministryně, kulturu pořád chrání. Dělá to, co slíbila, liberálům se to nelíbí. Stále na ni útočí, ona se před nimi neohýbá, nechápou, že skákat, jak oni chtějí, je jen jejich fantazie.“

To je úryvek ze songu na podporu slovenské ministryně kultury Martiny Šimkovičové, který se minulý týden objevil na sociálních sítích spjatých s nacionalisty.

Není jasné, kdo je autorem, ale podporovatelé političky ho sdílí s komentáři mimo jiné o „kvílení liberálů“.

Ministerská nominantka Slovenské národní strany (SNS) čelí silné veřejné kritice už podruhé od nástupu do úřadu. K online petici za její okamžité odvolání se připojilo už na 175 tisíc lidí.

V Bratislavě se proti Šimkovičové také demonstrovalo. „Svobodná a žádná jiná“ nebo „Otevřená a žádná jiná“ stálo v pondělí na transparentech. Jde o narážku na už slavný výrok Šimkovičové o tom, že slovenská kultura má být „slovenská, slovenská a žádná jiná“.

Pondělního protestního pochodu v centru metropole se podle policejního odhadu zúčastnilo devět tisíc lidí. Společně s desítkami veřejných i soukromých kulturních institucí a studentských iniciativ ho jako nestranický zorganizovala platforma Otevřená kultura.

Na protestu se mluvilo o krocích vlády Roberta Fica jako o „kobercovém náletu“.

V úterý navečer bude následovat další protest, tentokrát svolaný opozičními stranami Progresivní Slovensko a Svoboda a solidarita. Půjde o první opoziční demonstraci od března a tedy i od květnového atentátu na předsedu vlády Roberta Fica.

Novou vlnu odporu proti Šimkovičové (a jejímu exponovanému spolupracovníkovi Lukáši Machalovi) vyvolalo odvolání ředitele Slovenského národního divadla Matěje Drličky. Odvolací dekret přebíral mezi dveřmi svého bytu v županu.

O den později Šimkovičová odvolala dlouholetou ředitelku Slovenské národní galerie Alexandru Kusou. Kusá v pondělí společně s Drličkou řečnila na nestranickém protestu. Seznam Zprávy s ní o situaci ve slovenské kultuře hovořily několik hodin před demonstrací.

Co od vašeho odvolání děláte?

Od té doby se to snažím pochopit, ale k tomu naštěstí připravujeme výstavu a opravujeme katalog, a to máte jak termíny v zemědělství, to se nedá obejít, musí se to udělat. Takže ta odborná práce je i taková útěcha.

Čili zůstáváte v národní galerii na pozici kurátorky?

Zatím ano.

A výhledově?

Všechny věci se dějí tak rychle, že zatím nepřemýšlím v delším horizontu. Je to skutečně velmi čerstvé, zatím jsem si nesedla, abych se sama sebe zeptala, co chci dál. Nejprve si na tu situaci musím zvyknout, jsem v galerii 24 let, takže nevím, jestli jsem k ní nepřirostla.

Ve vedení národní galerie jste byla 14 let. To je kus života. Zůstala za vámi mimo jiné zdařilá rekonstrukce. Měla jste plán, do kdy chcete tuhle instituce vést? O kolik let vám to odvolání zkrátilo? Nebo jste s tím počítala už od loňských voleb?

Počítala jsem s odvoláním od voleb, protože atmosféra ve společnosti byla taková, že to bylo logické. Na národní divadlo se útočilo ještě mnohem víc než na nás. Bylo to spíš takové ticho po pěšině, ale cítíte to. Jsou to takové náznaky, někdo vám něco poví… A vlastně tomu i rozumíte, protože je to tak, že vy jste jiný svět.

Už jste to trochu naznačila, ale jak se vaší optikou za ten necelý rok od voleb Slovensko změnilo?

Je tu takový údiv. Všichni jsme tak nějak doufali, že když se udělá první vlna všech věcí, o kterých jsme věděli, že na ně dojde, protože to druhá strana transparentně říkala, dojde ke zklidnění. Teď se snažím zvyknout si na myšlenku, že se to dá šroubovat ještě dál.

V létě vláda Roberta Fica opět udala razantním krokům tempo. Zároveň se mobilizuje i druhá část společnosti. Vás čeká setkání kulturní obce, pak je i demonstrace kulturní obce, v úterý potom demonstrace opozice. Chystáte se na obě?

Na tu pondělní ano, protože jsem pracovník kultury, takže tam se angažuji, ale do politiky se nemíchám. Jsme kulturní instituce, kultura pro všechny, jsme tu i pro voliče Směru, pro voliče Hlasu, a dokonce i pro ty, kteří nevolí.

Jaká je teď v národní galerii atmosféra?

Taková různá. Na jedné straně nevěřícná, na druhé straně odhodlaná. Rekonstrukce galerie a všechny věci, co s ní souvisely, tým stmelily. Jsme mladý kolektiv. Měli jsme možnost ukázat něco pozitivního, byl to takový pozitivní ostrov, něco jsme opravdu budovali a bavilo nás to. Viděli jsme smysl, a teď je tu odhodlání se za to postavit. Tak uvidíme.

Národní galerie už má v čele nového ředitele Antona Bittnera, který se sám označuje za krizového manažera. Co v čele instituce podniká?

Nevím. Představili jsme se, vysvětlil mi, že je krizový manažer, já jsem byla překvapená, protože nemám dojem, že tu je krize. Máme vyrovnaný rozpočet, loni jsme vydělali nejvíc v historii, máme nejvyšší návštěvnost, máme plné všechny výstavy, takže se k tomu neumím vyjádřit jinak, než že jsem udivená. Asi je tu nějaká krize, o které nevím.

Vy jste minulý týden reagovali na dění tak, že jste otevřeli galerii návštěvníkům bezplatně. To už z rozhodnutí nového ředitele neplatí. Slyšel jsem, že nový ředitel personál varoval, že bude muset platit vzniklou „škodu“ ze svého? Jak to proběhlo?

Volný vstup není škoda, volný vstup je zpřístupnění umění široké veřejnosti. Institut volného vstupu je na rozhodnutí vedení, takže to o něm rozhodlo, a když nastoupil nový ředitel, rozhodl o jeho zrušení.

Sdělili vám oficiální důvody vašeho odvolání? Já už teda vím, že na rozdíl od odvolaného ředitele divadla Drličky jste nebyla v županu.

Nebyla jsem, župan jsem si ušetřila. Žádné důvody neřekli, nemusejí tam být ani podle zákona. Ale pokud se někdo odvolává po 14 letech, tak by se to slušelo uvést. Od toho dne si každý den vymýšlejí nějaký nový důvod. Jednou je to kvůli tomu, že je galerie prázdná, potom, že je plná, pak, že rekonstrukce skončená před dvěma lety byla problémová, že vůbec neměla proběhnout a potom o tom, že jsem ve střetu zájmů. Pokaždé nějaké nové důvody.

Ministryně Šimkovičová vám minulý týden na tiskovce vyčetla manažerské selhání, poškozování majetku, pouštěla se do vás ohledně údajného střetu zájmů. Jak se na to dá nejlépe reagovat?

Je to těžké. Musím říct, že když tomu člověk obětoval tolik… Ale zažívám to už asi potřetí. Ono vždy, když dojde k výměně ministrů, jste zase na začátku.

V roce 2005 v mezinárodní architektonické soutěži na opravu galerie se architektem stalo studio, ve kterém působí i můj otec. Já jsem se stala ředitelkou za dalších pět let. Za normálních okolností bych galerii tehdy otevřela, a už by to bylo dávno hotové.

Samozřejmě, že je to situace, která může vzbuzovat rozpaky, a proto jsme vytvořili velmi transparentní mechanismus pro všechny vztahy, do kterých jsem s architekty vstupovala. Bylo na nás poslaných spoustu kontrol a všechny byly v pořádku. Máme jednu základní smlouvu z roku 2005 a podle té jsme všechno dělali. Tam opravdu nic není, ale samozřejmě je to vděčné téma. Lidé mají galerii rádi, tak proč netvrdit, že je cinknutá.

Ze strany ministryně Šimkovičové to s vámi někdo řešil? Nebo to byl blesk z čistého nebe?

To se objevilo až tehdy, když se hledal důvod pro mé odvolání. Je to takový sice starý, ale vděčný důvod, zní to dobře.

A oficiální důvod je podle vás čistě politický?

Nevím, jestli bych to nazvala politickým důvodem, spíš nekompatibilitou, tím, čemu v amerických filmech říkají „nesmiřitelné rozpory“. A to navzdory tomu, že nikdy žádný nebyl verbalizovaný, nikdy nám neřekli, co se jim nelíbí. Tedy jednou, ale to bylo ohledně bienále takové nedorozumění. Nikdy nám ani neřekli, co se jim líbí.

Abych jim nekřivdila, nikdy nás nenutili dělat něco, co nechceme. O to je to podle mě děsivější, že vám, všem kolegům i všem návštěvníkům, a dokonce i umělcům, které máme ve sbírce, takhle dává najevo, že „e-e“.

Slovy spolupracovníka ministryně Šimkovičové Lukáše Machaly jste tedy „vybočovala z normy“? On ve čtvrtek na tiskovce se Šimkovičovou řekl: Nic, co vybočuje z normy, nebudeme podporovat.

Ale opět nedefinoval, co je norma, takže nevíme.

Asi to, co si myslí ministerstvo kultury za jejich vedení.

Ano, ale to nám nikdy nevyjevili, co to tedy je. Můžeme jen hádat.

Online výzvu k odstoupení ministryně podepsalo na webu už na 175 tisíc lidí. Zároveň se jí minulý týden ve svém videu dost bojovně zastal premiér Robert Fico.

Já na ta vyjádření nekoukám. Ani to nečtu, mě z toho bolí břicho.

Myslíte, že ty protesty budou mít nějaký efekt? Co od nich očekáváte?

Očekávám, že vyjádřím svůj názor, abych nebyla frustrovaná. Nejsem politička, jsem občan a donedávna jsem byla statutární zástupkyní kulturní instituce. Snažím se dělat to, co je správné, a myslím, že když něco nefunguje dobře, je potřeba se ozvat.

A co se týče vyhlídek slovenské kultury? Padají výrazy jako normalizace…

To jsou silná slova. Kultura přežije vždy, dokonce se umění bude krátkodobě i celkem fajn dařit, protože to, co se teď děje, poskytuje výborné náměty umělcům.

Problém je podle mě to, že vybudovat instituce je komplikované, instituce jsou součástí kultury, je to struktura a je obtížné ji vytvořit. Zejména ta byrokratická pravidla jsou složitá. Člověk musí být velmi oddaný myšlence, aby instituci dostal do takového stavu, za který se nemusí stydět a který snese srovnání se zahraničím.

Ty škody se tedy páchají v oněch strukturách, v tom, jak věci fungovaly. My jsme nadchli hodně lidí, aby pracovali ve státních strukturách, přitom oni snadno můžou pracovat v soukromé sféře. A oni teď budou frustrovaní a mohou časem odejít. A proč by se pak po tomhle zážitku znovu vraceli? V tom vidím tu škodu.

Instituce jsou velmi důležité, kultura není jen divadlo a galerie, ale je to také to, jak se spolu bavíme, jak co vypadá a jak se k sobě chováme. S Tomášem jsme se snažili jít příkladem.

Dojde podle vás v kultuře na vlnu odchodů? Minulý týden jsem byl v diskuzním panelu s českou režisérkou Danielou Špinar, která ve Slovenském národním divadle režírovala hru Jsme v pohodě mimo jiné o queer tématech. Říkala, že když byla v Bratislavě, překvapilo ji, od kolika lidí v kultuře slyšela, že jsou nervózní, rezignovaní nebo že ze země chtějí odejít. Vnímáte to taky tak?

Všechno je velmi čerstvé. Jedna věc je to, co lidé řeknou pod vlivem emocí, když se něco děje. Druhá věc pak je, když na konci měsíce přijde splátka na hypotéku. Lidé už nejsou vázání na jedno místo, oni mohou klidně odejít a vést pěkný život například v soukromé sféře. A proto je mi líto, že když konečně někoho nadchneme pro to, aby státu něco vrátil, nakonec mu to znemožníme. Paradox.

Z Česka teď na vaši adresu zazněly mnohé výrazy uznání a podpory, vyjádřil se v tom smyslu i ministr kultury Martin Baxa z ODS. Je to vzpruha?

Je to pro mě velká vzpruha. Je to mimořádně kolegiální a od pana ministra odvážné, protože to už je vysoká politika. Od kolegů je to až dojemné. Mnoho kolegů z Česka nám vyjádřilo podporu velmi pěkným způsobem, a to je na tom celém pozitivní věc.

Situace v Evropě se mění skoro všude, takže velmi dobře sledujte, co se u nás děje. Velmi bych si přála, aby se vám to nestalo a abyste to ustáli.

Co si myslíte, že se bude dít dál? Třeba do konce roku?

Hm, tak určitě budou Vánoce. (smích) A jak se to vyvine? Nevím, ale to je na tom vlastně fajn, jak říká jeden známý slovenský novinář: Na budoucnosti je super to, že si na ni stačí jen počkat.

Redakce minulý týden oslovila s žádostí o rozhovor s ministryní Šimkovičovou tiskové oddělení ministerstva kultury. Žádost zůstala bez odpovědi.