Slabost pro Putina i ruské peníze. Válka ruší přitažlivost Vídně k Moskvě

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Po zahájení ruského útoku na Ukrajinu se hodně mluvilo o drsném procitnutí německých politiků, kteří v minulých letech naivně vsadili na vstřícné vztahy s Vladimirem Putinem a prohoubili závislost své země na ruských surovinách, zejména zemním plynu. Probírají se také ruské vazby na Srbsko, Maďarsko nebo Kypr.

Trochu stranou pozornosti přitom zůstává jiný členský stát Evropské unie a soused Česka, který si s režimem Vladimira Putina zadal nejspíš ještě více - Rakousko.

Nadstandardní spolupráce s Ruskem má v alpské republice svoji tradici, do značné míry vyplývá z politického uspořádání po 2. světové válce. Sovětský svaz okupoval východní část země a stáhl svá vojska až poté, co se Rakousko ve státní smlouvě roku 1955 zavázalo k trvalé neutralitě. Od té doby se Vídeň přidržovala opatrného, až vlídného přístupu k Moskvě.

Až napadení Ukrajiny přimělo Rakousko k jakési inventuře. O nějaké hlubší sebereflexi vztahů s Ruskem se ale zatím nedá hovořit, přinejmenším mezi politiky. Vídeň sice válku odsoudila a podpořila tvrdé sankce Evropské unie, až na několik článků v médiích se však zdá, jakoby Rakušané chtěli na toto nepříjemné téma spíš rychle zapomenout.

A je vskutku na co zapomínat. V srpnu 2018 vyvolaly pozdvižení napříč Evropou fotky, na kterých tehdejší rakouská ministryně zahraničí Karin Kneisslová tančí s Putinem coby prominentním hostem své svatební veselky. Kneisslová dokonce před Putinem poklekla. Připomeňme, že tehdy už dávno platily slabší verze protiruských sankcí za anexi ukrajinského poloostrova Krym v roce 2014.

Sympatií ke Kremlu se Kneisslová nevzdala ani po únorovém vpádu ruských vojsk na Ukrajinu. Odmítla následovat příklad jiných evropských vysloužilých politiků a zůstala členkou dozorčí rady ruské ropné firmy Rosněfť. Nyní bydlí ve francouzské Provence, kam se podle vlastních slov přestěhovala kvůli nevraživosti Rakušanů. V rozhovoru pro německou televizi RTL se dokonce označila za politickou uprchlici.

Kneisslová je ale jen nejkřiklavější případ. Udržovat vřelé vztahy s Putinem se snažili poslední dva rakouští prezidenti Heinz Fischer i Alexander Van der Bellen, ale i další vysocí politici a manažeři. Projevovalo se to například zpochybňováním sankcí, které Rusko postihly za připojení Krymu.

Mezi otevřené kritiky sankcí patřil dlouholetý šéf rakouské hospodářské komory Christoph Leitl. Ten ještě pár dní před ruskou invazí na Ukrajinu prohlásil, že ruský prezident je „geniální politický šachista“. „Pokud se nám nepodaří uspokojit bezpečnostní potřeby Ruska, nebudeme schopni zajistit suverenitu Ukrajiny a mír v Evropě,“ řekl Leitl.

Sankce donedávna zpochybňoval také bývalý kancléř za socialisty (SPÖ) a předtím šéf rakouských drah ÖBB Christian Kern, který se po odchodu z politiky nechal platit jako člen dozorčí rady ruských státních železnic RŽD. V den ruského útoku 24. února z tohoto postu odstoupil.

Jinému bývalému kancléři Wolfgangu Schüsselovi z lidové strany (ÖVP) to trvalo asi o deset dní déle. Nejdříve se snažil bránit tvrzením, že společnost Lukoil, kde seděl ve správní radě, je obchodovaná na londýnské burze a nejde tedy o státní podnik. Odešel až pod rostoucím veřejným tlakem.

Mezi Putinovy rakouské „zaměstnance“ je třeba zařadit také exministra financí Hanse Jörga Schellinga (ÖVP), jenž se krátce po odchodu z funkce stal poradcem ruského Gazpromu pro projekt plynovodu Nord Stream 2. Tento projekt, který byl na Západě mnohými považován za mocenský nástroj Kremlu, německá vláda po útoku ruských armád zablokovala.

Samostatnou kapitolou je pravicově populistická Strana svobodných (FPÖ), která v roce 2016 podepsala dohodu o spolupráci s proputinovskou stranou Jednotné Rusko. V minulém roce ji sice neprodloužila, důvodem však byl Putinův vstřícný postoj k očkování proti nemoci covid-19, ne jeho tlak na Ukrajinu.

Namístě je také zmínit, že několik rakouských politiků a byznysmenů má od Putina vyznamenání, mnozí z nich včetně kancléřů se v minulosti ukazovali na společenských akcích Společnosti rakousko-ruského přátelství.

Vysoká míra angažovanosti rakouských elit směrem k Moskvě může vytvářet dojem, že Rusko je klíčovou zemí pro rakouské firmy. Tak tomu ale není, mnohem vyšší investice má Rakousko například v okolních postkomunistických zemích včetně Česka.

Jednu z výjimek představuje finanční skupina Raiffeisen Bank International, která má v Rusku asi čtyři miliony klientů a patří tam mezi největší zahraniční banky. Ze stejného důvodu na ni také tvrdě doléhají protiruské sankce. Bezprostředně se projevily pádem akcií banky o desítky procent.

Banka z Ruska narozdíl od mnoha další západních firem neodešla, byť o tom tři týdny po začátku invaze začala uvažovat. „Zkoumáme všechny strategické možnosti pro budoucnost Raiffeisenbank Russia, včetně pečlivě řízeného odchodu z Raiffeisenbank v Rusku,“ oznámil ve čtvrtek šéf banky Johann Strobl.

Z pohledu běžných Rakušanů je však citlivější jiný příklad náchylnosti k Rusku, který může mít přímý dopad na jejich budoucí výdaje. Týká se jedné z páteřních firem rakouského hospodářství, ropné a plynárenské společnosti OMV.

Firma utratila na účast v ruských nalezištích plynu a na financování plynovodu North Stream 2 asi 2,5 miliardy eur. Proruský kurz, ke kterému se OMV přikláněla zhruba v posledních sedmi letech, se přitom projevil na zvýšení závislosti Rakouska na ruském zemním plynu. Rusko nyní zajišťuje asi 80 procent rakouské spotřeby.