Když Ukrajinci zjistí, že jste z Česka, hned jim září oči, říká velvyslanec

„Stačí někam zajít inkognito, a když pak vaše okolí zjistí, že jste z České republiky, najednou vidíte, jak se jim rozzáří oči a hned děkují za to, co Česko, jeho vláda, firmy, nevládní sektor a běžní občané dělají,“ říká o vnímání Česka na Ukrajině velvyslanec v Kyjevě Radek Matula.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy hovoří i o bezpečnostních podmínkách práce českého velvyslanectví v Kyjevě. Ty se změnily s podzimními rozsáhlými ruskými útoky.

Za důležitou označil velvyslanec plánovanou cestu nového českého prezidenta Petra Pavla do Kyjeva, která se očekává v dubnu. „Dvoustrannou návštěvu na této nejvyšší úrovni jsme neměli už skoro deset let. Bude to vyvrcholení celé té éry od revoluce důstojnosti v roce 2014, kdy byly kontakty na politické úrovni velmi intenzivní. Ovšem jedna politická úroveň nám tam neustále chyběla, a teď dojde i na ni,“ řekl Matula k plánu jednání prezidentů.

Rozhovor s vyslancem jsme vedli v Praze v Černínském paláci.

Když je v Kyjevě letecký poplach, chodíte do krytu? Jak se během něj chováte? A jak to ovlivňuje chod úřadu?

Každý obyvatel Kyjeva k tomu přistupuje individuálně v závislosti na tom, kde pracuje, kde se nachází, kde bydlí, zda má možnosti vůbec jít někam do krytu a zda je někde poblíž kryt nebo třeba metro či podzemní parkoviště.

Zcela na rovinu řeknu, že poplachy v Kyjevě jsou neustále. Někdy je to 55 poplachů za měsíc, někdy je to jenom 16. Průměr je takových 35 až 40 poplachů měsíčně za posledních, dejme tomu, devět měsíců. Až do 10. října většina obyvatel Kyjeva poplachy ignorovala, protože byli zvyklí, že se poplachy vyhlašují, zní sirény, ale rakety nepřilétají.

Tehdy ještě nelétaly drony, tudíž to trochu ignorovala i řada zaměstnanců velvyslanectví. Po 10. říjnu se ale chováme úplně jinak, protože tehdy poprvé dopadly rakety zhruba 800 až 1500 metrů od míst, kde žijeme a kde je velvyslanectví a konzulární úsek. Riziko se tehdy zvýšilo a přetrvává i teď. Nakonec k masivnímu útoku znovu došlo i minulý čtvrtek. Každý proto volí, podle toho, kde se zrovna nachází, bezpečné místo.

To je pro vás kde? Když jste třeba zrovna v kanceláři na ambasádě.

Je to v závislosti na tom, jaké máme informace. Když je vyhlášený poplach, sbíráme informace a vyhodnocujeme je a podle toho reagujeme. Jde o rychlost, jakou se přesunujeme na bezpečnější místo. Nemáme kryt jako takový, ale samozřejmě tam máme prostory, které jsou z hlediska bezpečnosti lepší.

Jak moc se od začátku války proměnily vztahy Česka s Ukrajinou? Narážím na to, že do role toho hlavního advokáta ukrajinských zájmů se i vzhledem ke své velikosti a poloze postavilo Polsko. Kde je na tom pomyslném žebříčku Česko se svou rolí?

Špatně se hodnotí, jestli jsme v „top 3“ nebo „top 5“. Česká republika aktivně působí na Ukrajině celou dobu. Vždycky to byl pro nás významný partner i z hlediska možností pro české firmy.

Spolupráce s Ukrajinou se významně zintenzivnila od roku 2014 po jejich revoluci a po loňské invazi se naše aktivita zintenzivnila znovu. Česko patří mezi ty největší podporovatele Ukrajiny. Reagovali jsme po invazi strašně rychle na ukrajinské potřeby a byli jsme jako první schopni přijmout rozhodnutí, že dodáme Ukrajině těžkou techniku – tanky, raketomety, vrtulníky.

To se sice nedá srovnávat třeba s pomocí USA, ale jde o to, že jsme byli první a pomáhali jsme vytvářet tu správnou atmosféru pro to, aby pak následovali ti velcí hráči, kteří skutečně mohou poskytnout daleko větší objemy vojenské pomoci. Atmosféru, že do toho rozhodnutí půjdou taky. To je něco, co si na Ukrajině všichni dobře uvědomují – ne proto, že my jim to říkáme, ale protože to skutečně tak vnímají.

Ukrajinci si také strašně váží toho, že jsme přijali statisíce běženců. Opravdu velmi si toho váží. Česko se stará o ženy a děti a takto je to i vnímané jak na úrovni nejvyššího politického vedení, tak na úrovni běžných občanů. S tím se skutečně setkáváme. Stačí někam zajít inkognito, a když pak vaše okolí zjistí, že jste z České republiky, najednou vidíte, jak se jim rozzáří oči a hned děkují za to, co Česko, jeho vláda, firmy, nevládní sektor a běžní občané dělají.

Projeví se tahle image například v šancích českých firem na investice do poválečné obnovy Ukrajiny? Může to být nějaká výhoda v konkurenci ostatních? Ukrajinská vicepremiérka Iryna Vereščuková se nedávno v našem rozhovoru zmínila o českém obranném průmyslu.

České firmy jsou na Ukrajině zapsány velmi dobře, jejich produkce, jejich technologie mají velmi dobré jméno a je o ně zájem. V případě rekonstrukce ale samozřejmě bude platit to, že kdo přijde s lepším projektem, ten na tom bude lépe. Výhodou českých firem je, že jsou na ukrajinském trhu etablované a ví se o nich. Určitou výhodou také je, že se firmy z Česka nebojí působit na Ukrajině.

Nový prezident Petr Pavel avizoval, že na Ukrajinu vyrazí nejspíš společně se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou? Připravuje se už tahle cesta?

Inaugurace nového prezidenta proběhla včera (rozhovor jsme vedli v pátek 10. března, pozn. red.), samozřejmě nějaké debaty už probíhaly. Byl jsem už v kontaktu s členem týmu nového pana prezidenta. Mohu akorát potvrdit, že to skutečně vypadá tak, jak jste řekl. O cestě se hovoří a ta cesta by měla proběhnout s největší pravděpodobností v dubnu. O termínu se bude teď v nejbližších hodinách a dnech jednat a bude se čekat na návrh termínu z ukrajinské strany.

Ta návštěva je samozřejmě velmi důležitá, protože jsme dvoustrannou návštěvu na této nejvyšší úrovni neměli už skoro deset let. Bude to vyvrcholení celé té éry od revoluce důstojnosti v roce 2014, kdy byly kontakty na politické úrovni velmi intenzivní. Ovšem jedna politická úroveň nám tam neustále chyběla, a teď dojde i na ni – budeme mít „stykovou akci“ na té nejvyšší úrovni.

Ukrajina už od loňského srpna neobsadila uvolněný post po velvyslanci Jevhenu Perebyjnisovi. To už je i za těch okolností války docela dlouhá proluka. Pan velvyslanec byl navíc v českém prostředí i díky perfektní znalosti češtiny dost viditelný. Naznačil už Kyjev, jestli tu funkci v brzké době obsadí?

Tohle je taková trochu citlivá otázka. Velvyslanci se vlastně nikdy nepřekrývají na místě a nikdy si nepředávají tu funkci na místě. Samozřejmě vždycky záleží na tom, jestli je ten post neobsazený 14 dnů, anebo půl roku.

Ovšem to, že není v čele velvyslanectví velvyslanec, automaticky neznamená, že tím vztahy nějak trpí. Ukrajinská ambasáda sice teď nemá v čele velvyslance, ale diplomatické styky jsou stále na úrovni velvyslanců. Velvyslanectví dočasně vede chargé d’affaires.

My se samozřejmě těšíme na nového ukrajinského velvyslance. To, kdo a kdy to bude, to je všechno výlučně záležitost ukrajinské strany a my jim do toho nemůžeme nějak mluvit.

Přeci jen je ta doba už docela dlouhá. Je to tím, že má teď Kyjev jiné starosti?

Asi není jednoduché vybrat nového velvyslance do České republiky i s ohledem na tu intenzitu vztahů a na objem práce, které tady ukrajinská ambasáda má vzhledem k tomu, kolik je tady Ukrajinců a běženců.

Celá situace Ukrajiny je teď velmi komplikovaná, takže prostě to tak vzniklo – potřebovali pana Perebyjnise na ministerstvu zahraničí v Kyjevě. Mě těší, že s panem Perebyjnisem můžeme pokračovat ve spolupráci i v jeho nové pozici. Pan Perebyjnis má pod sebou odbory na ministerstvu, které se zabývají i dvoustrannými vztahy, takže ve spolupráci, která byla skvělá, pokračujeme.

To, že má pan dnešní náměstek Perebyjnis dlouhodobě velmi pozitivní vztah k České republice, je jednoznačná výhoda. Když za panem náměstkem jdu s nějakou konkrétní záležitostí, tak ji v podstatě nemusím ani moc popisovat, protože on mi říká: Jo, s tím jsem se setkal ještě, když jsem byl v Praze.

Vrátil bych se zase zpátky do Prahy. Jak vy osobně vnímáte to, že část společnosti má postoj vůči obraně Ukrajiny i třeba vůči ukrajinským uprchlíkům negativní?

Mně to nepřipadá nijak zvláštní. Samozřejmě, že společnost nebude stoprocentně jednotná v názorech na to, proč válka musela vzniknout, kdo je na vině a tak dál. To by byl spíš zázrak.

Jako mnozí jiní jsem si v začátku uvědomoval, že po takovém tom prvotním nadšení být maximálně solidární s Ukrajinou a pomáhat jim ve všech možných oblastech, se začne projevovat únava a podpora už nebude tak masivní.

Neviděl jsem sice průzkumy veřejného mínění z poslední doby, ale mám pocit, že přestože podpora poklesla, tak si většinová část naší společnosti stále uvědomuje, co se děje v Evropě, jaké nebezpečí nám hrozí z Ruska a jaké nebezpečí nám hrozí v případě, že by Ukrajina válku prohrála.

Myslím, že podle toho se naše společnost chová. Člověk může jen smeknout před tím, co Češi předvedli na vládní, nevládní, firemní úrovni i na úrovni běžných občanů. To bylo velmi obdivuhodné.

V čem teď zejména spočívá česká pomoc Ukrajině? Jsou to ve vojenské oblasti spíše výcvik a opravy? A co v humanitární?

Rozdělil bych to na tři typy. Je to vojenská, o které velmi konkrétně nedávno ve Varšavě mluvil premiér Petr Fiala – tedy to, co jsme dodali, s čím jsme pomohli a za kolik to bylo. Bylo tam zmíněno 10 miliard korun, které šly vyloženě od státu – to byly dodávky zbraní z vojenských skladů plus výcvik. Do konce roku 2023 bychom v Česku tady měli vycvičit asi 4000 ukrajinských vojáků a první turnus už skončil.

Pak je tu vojenská podpora ze strany českého zbrojního průmyslu, kde je to až 30 miliard korun na základě vydání licencí pro vývoz vojenského materiálu. Tady to nekončí, protože na další období, na další týdny, měsíce do konce roku jsou už nasmlouvané a objednané další dodávky.

Potom je tu humanitární a rozvojová pomoc, na které pracuje především Ministerstvo zahraničních věcí. V průběhu zimy jsme se soustředili hlavně na to, abychom pomohli Ukrajině zimu přežít. Šlo o dodávky modulárních domů, generátorů a kogeneračních jednotek na výrobu elektřiny a tepla. Šlo o zařízení materiálu pro zdravotnická zařízení, nemocnice a dodávky polních zdravotnických stanů.

Poskytujeme i pomoc při sbližování Ukrajiny s Evropskou unií a s prováděním reforem. Jde o pomoc nezávislým médiím, anebo lidskoprávní aktivity a ekologii. Projektů je opravdu mnoho.

Mají teď na Ukrajině čas řešit kromě válečné agendy i vnitropolitickou? V poslední době se hovořilo o korupčních kauzách, zatýkání, personálních změnách. Jde o pokrok v boji s korupcí, nebo naopak důkaz, že bují dál?

Situace na ukrajinské vnitropolitické scéně, pokud to srovnáváme s obdobím před válkou a invazí, je úplně jiná. Až na občasné výjimky je politická scéna nebývale jednotná. Jak politici, tak oligarchové si uvědomují, že jde o přežití státu a podle toho se chovají a táhnou za jeden provaz.

Opozice neútočí na vládnoucí stranu, neútočí na prezidenta. Možná víte, že loni se dva dny před invazí, 22. února, prezident Volodymyr Zelenskyj sešel se zástupci politických stran a požádal je pro případ, že by k tomu útoku skutečně došlo, o jednotu.

O to samé potom o den později 23. února požádal oligarchy nebo, řekněme, významné ukrajinské podnikatele. Oni to všichni tak nějak dodržují a neútočí, čekají, až skončí válka a až se Ukrajina dostane do normální situace. Všichni si uvědomují, že teď mají jeden cíl: musí přežít, musí vyhrát válku.

Ukrajinci by si také mohli říct: máme válku, přesuneme reformy na druhou kolej. Ty reformy tam ale skutečně probíhají i teď – i když je samozřejmě jedna věc přijetí zákona a druhá věc jeho implementace.

A pokud jde o korupci, tam se taky posunují. Mají struktury pro boj s korupcí, které fungují. Vymýtit korupci není jednoduché, ale Ukrajina se i v tom směru posouvá.