Německo zvolilo prezidenta. „Stavitel mostů“ Steinmeier obhájil mandát

Představa, že se z kariérního politika může stát prezident, který dokáže sbližovat soupeřící politické strany a cíleně diskutuje s lidmi s rozdílnými názory, zní v současných českých poměrech jako nenaplněný ideál.

V sousedním Německu takovou hlavu státu mají a v neděli rozhodli o tom, že ve funkci zůstane dalších pět let. Spolkové shromáždění zvolilo Franka-Waltera Steinmeiera prezidentem do druhého funkčního období.

Podle očekávání byl Steinmeier potvrzen už v prvním kole, když dostal 1045 ze 1437 odevzdaných hlasů. Z trojice protikandidátů získal nejvíce hlasů, 140, ekonom Max Otte, kterého nominovala pravicově populistická Alternativa pro Německo (AfD).

„Ano, budu nadstranický, ale pokud jde o demokracii, nejsem neutrální. Jsem na straně toho, kdo za demokracii zápasí, ale odpůrcem toho, kdo proti demokracii bojuje,“ řekl Steinmeier v projevu po svém zvolení.

Se širokou politickou podporou mohl předem počítat. Kromě „jeho“ sociální demokracie (SPD) se za Steinmeiera postavili zbývající dvě vládní strany - Zelení a liberální FDP a už v lednu mu slíbil hlasy také nejsilnější opoziční blok CDU/CSU.

Steinmeier se může opřít také o popularitu mezi občany. Podle průzkumu ústavu Forsa z loňského podzimu se pro to, aby pokračoval v prezidentské funkci, vyslovilo 70 procent dotázaných.

Všeobecný respekt si německý prezident do značné míry vysloužil právě vytrvalou snahou o dialog a zasypávání pomyslných příkopů v politice i celé společnosti. Veřejnoprávní stanice ZDF ho asi právem označila za „stavitele mostů“ a „občanského prezidenta“.

„Steinmeier se v prezidentské funkci našel jako ten, kdo se pokouší spojovat lidi,“ uvedl pro Seznam Zprávy analytik Jakub Eberle, který se v Ústavu mezinárodních vztahů zaměřuje na německou politiku.

Připomněl, že bývalý ministr zahraničí a také šéf parlamentní frakce SPD nastoupil do úřadu začátkem roku 2017, kdy byla německá veřejnost názorově rozštěpená v důsledku předchozí migrační vlny a masového přijímání uprchlíků. „Rozhodl se, že bude proti rozdělení společnosti bojovat, že chce být prezidentem všech Němců,“ řekl Eberle.

Jako hlavní prostředek Steinmeier zvolil přímou komunikaci s občany. Jednak mezi ně vyrážel do regionů, ale zval si je i do prezidentského sídla v berlínském zámku Bellevue nebo za nimi vyjížděl do různých míst Německa v rámci akce „Káva s prezidentem“. V lednu například uspořádal diskuzi s odpůrci očkování proti nemoci covid-19, i když sám vakcíny vehementně podporuje. Stejně tak často zdůrazňuje, že podmínkou svobodné výměny názorů je úcta k demokracii.

„Snaží se mít blízko k řadovým Němcům, vyhledává přímý kontakt. Je to zajímavý model, jak může fungovat takové civilní, občanské prezidentství v polarizované společnosti, kterou ovlivňuje populismus a další jevy,“ uvedl analytik.

Šestašedesátiletý rodák z východního Vestfálska se dokáže do běžných problémů lidí vcítit asi i díky tomu, že pochází z prostých poměrů. Jeho otec byl tesařem a matka, které pocházela z rodiny utečenců z polského Slezska, pracovala v továrně. „Měl jsem zajištěné dětství, ale bez klavíru a knihovny,“ vzpomínal v rozhovoru pro týdeník Die Zeit.

Schopnost stmelovat Steinmeier prokázal i ve svém dlouholetém působišti, ve vysoké stranické politice. Když po parlamentních volbách v roce 2017 ztroskotala jednání o sestavení vládní koalice mezi vítěznou koalicí CDU/CSU, FDP a Zelenými, mohl teoreticky využít ojedinělou příležitost k posílení vlastní role. Místo rozpuštění parlamentu se však zasadil o to, aby vedení SPD nakonec souhlasilo s obnovením velké koalice s CDU/CSU. A to přesto, že sociální demokraté tehdy měli za sebou nejhorší volební výsledek v poválečné historii.

Srovnatelně dobré renomé jako doma si Steinmeier vydobyl také na mezinárodní scéně, kde mu pomáhá zkušenost šéfa diplomacie ve vládách kancléřky Angely Merkelové (v letech 2005-2009 a 2013-2017). V Německu se z této oblasti asi nejvíce vyzdvihuje jeho projev namířený proti antisemitismu, který pronesl v lednu 2020 v izraelském památníku obětí holocaustu Jad vašem, kde takto promluvil jako první německý prezident.

To všechno neznamená, že Steinmeier neudělal v dosavadním působení v prezidentské funkci žádné chyby. Komentátoři se ale shodují, že kladné body jasně převažují.

Steinmeier navíc musí počítat s tím, že se v Německu přísně hlídá, jestli hlava státu dodržuje zákonná i nepsaná pravidla. Ačkoli jsou tam pravomoci prezidenta o něco slabší než v Česku, neformálně platí pro výkon hlavy státu spolkové republiky nepoměrně přísnější měřítka.

Dva ze Steinmeierových předchůdců, Horst Köhler a Christian Wulff, kteří byli prezidenty v období 2004 až 2012, rezignovali z důvodů, které by Pražským hradem sotva otřásly. Köhler odstoupil kvůli výroku, že nasazení německých vojáků v zahraničí má sloužit také ekonomickým zájmům země, a Wulff opustil prezidentský úřad kvůli vazbám na podnikatele, které se později ukázaly jako ne úplně skandální.

Pokud bude zvolen a podaří se Steinmeierovi dotáhnout do konce i druhé prezidentské období, bude první po Richardu von Weizsäckerovi, který byl v úřadu v letech 1984 až 1994. Roman Herzog (1994-1999), Johannes Rau (1999-2004) ani Joachim Gauck (2012-2017) už do druhého funkčního období nekandidovali, zpravidla s odvoláním na věk.

Případný staronový prezident si bude muset zvyknout, že ho nebude tak často jako dosud doprovázet první dáma. Manželka Elke Büdenbenderová, se kterou má Steinmeier jednu dceru, se nedávno nechala slyšet, že by se chtěla na poloviční úvazek vrátit na pozici soudkyně berlínského správního soudu.