Slovenský terorista ji dvakrát střelil. „Netuším, jak jsem se dostala za dveře“

Od teroristického útoku v centru Bratislavy v sobotu uplynul měsíc. Lidé si smutné výročí připomněli před napadeným podnikem Tepláreň koncertem. Kulturní akce na podporu LGBT+ lidí, do kterých se zapojí stovky umělců, budou na Slovensku probíhat do konce listopadu.

Vrah, který před střelbou zveřejnil svůj nenávistný homofobní, antisemitský a rasistický pamflet, ukončil 12. října před bratislavským LGBT+ barem životy dvou mladých lidí. Juraje Vankuliče a Matúše Horvátha. Třetí obětí, která útok se štěstím přežila, byla jejich kamarádka a pravidelná návštěvnice podniku Radka Trokšiarová. V Bratislavě pracuje jako organizátorka vzdělávacích aktivit.

Terorista trefil osmadvacetiletou ženu dvěma střelami. „Seděli jsme v takové řadě: Matúš seděl těsně vedle mě, a když se to stalo, měl o mě opřenou hlavu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Po týdnech léčby se Trokšiarová rozhodla hovořit s médii mimo jiné proto, aby vyvracela fámy a dezinformace o bratislavském útoku. „Nevěřím tomu a nechci věřit tomu, že by se nějaký takový útok mohl zopakovat,“ uvádí mimo jiné.

Veřejnost vás týdny znala jen jako Radku. Vy jste na Slovensku minulý týden veřejně vystoupila, a tím pádem se i vyautovala. Co vás přimělo k tomu, abyste se začala vyjadřovat pro média?

Lidé v mém blízkém okolí věděli, že jde o mě, takže pro ně to nebylo tabu. Tím, že pocházím z Kremnice, což je opravdu malé město, kde se každý zná, tak se to rychle rozneslo. Lidé většinou věděli, že jde o mě, a věděli to i kolegové v práci.

Vzhledem k tomu, že vzniklo kolem útoku pár nesrovnalostí, které se týkaly i mojí osoby, rozhodla jsem se je uvést na pravou míru. Šlo například o zprávu, že jsem byla v Teplárně barmanka, což se opakuje dosud.

Těch nepřesností bylo víc. Ohledně útoku se na sociálních sítích stále šíří i vyvrácené dezinformace, že nešlo o terorismus, ale o „zločin z vášně“ a podobně. Můžete jako oběť, a tudíž zároveň i jako přímý svědek toho útoku, popsat, co se 12. října stalo?

To, že šlo o zločin z vášně, byla dezinformace, která vznikla krátce po útoku, kterou vypustil asi někdo, kdo chtěl zaujmout. Pro mě je to ohavnost. Podobně se šířilo i to, že jsem byla barmanka. To asi vzniklo tím, že jsem byla jediný člověk, který byl uvnitř podniku, když dorazila pomoc. Na místě byli i novináři, z nichž někteří nečekali a asi si dotvořili můj příběh.

Toho 12. října jsme do Teplárny přišli jako vždy. Matúš (Horváth) byl v práci, byl tam totiž barmanem. Juraj (Vankulič) tam byl taky a měly dorazit i moje kamarádky, na čemž jsme se domluvily už den předtím, kdy jsme tam byli také. Juraj nám upekl koláč a chtěl ho všem nabídnout.

Když jsem přišla, byli oba uvnitř, tak jsme si jen objednali a šli si sednout ven před podnik. Mezitím, co jsme tam seděli, přišel už tenhle člověk (útočník Juraj Krajčík, pozn. red.), který byl nahoře o něco výš v ulici ve výklenku sousedního domu. V tom výklenku jsme často sedávali, když byly plné lavičky před Teplárnou nebo když se někdo s někým chtěl o něčem pobavit, protože je tam klidněji – podnik, který na tom místě je, nefunguje a je zavřený.

Toho muže jsme si všimli, ale nijak jsme ho neregistrovali, protože Zámockou ulicí se chodí nahoru na Bratislavský hrad, chodí tamtudy turisté, matky s dětmi, senioři, běhají tam běžci, prostě tam skoro pořád někdo chodí. V tu chvíli tam zrovna nikdo nešel, takže on na to musel čekat, protože jinak tam stále někdo chodil a on tam pořád stál. Vy ale jen těžko vyhodnotíte, jestli na někoho čeká, nebo proč tam stojí.

To, že vás někdo přišel zavraždit, je totálně poslední možnost, která vás napadne.

Seděli jsme tam, Matúš si přes mobil objednával jídlo a Juraj někomu odepisoval a k tomu člověku byl otočený zády. Neměl šanci ho zaregistrovat. My jsme seděli v takové řadě, Matúš seděl těsně vedle mě, a když se to stalo, měl o mě opřenou hlavu.

To, jak se mi podařilo dostat dovnitř, netuším, protože jsem byla v šoku. Jediné štěstí bylo, že jsem seděla přímo u dveří, a když jsem spadla, dokázala jsem se dostat dovnitř.

Vy jste pak vevnitř zavolala pomoc?

Když jsem byla vevnitř a můj mozek vyhodnotil, že bych už asi mohla zavolat, protože když já už jsem byla vevnitř, on ještě dál střílel… Takže tehdy je velmi těžké vyhodnotit, jestli přežijete. Až když nastalo ticho, říkala jsem si, že mi snad někdo pomůže. Říkala jsem si, že když dojde k něčemu takovému v centru města, tak určitě během chvíle dorazí policie.

Tím, že oba (Matúš a Juraj) byli před tím podnikem a byli mrtví, nikdo se ani neodvážil vstoupit dovnitř. Vím, že tam byli nějací civilisté a policisté, tak se nikdo neodvážil. Tomu rozumím, protože nemohli vědět, jestli ten útočník není uvnitř a někoho tam nedrží.

Od útoku teď v sobotu uplynul měsíc. Vy jste měla vážné zranění. Stihla jste se z něj zotavit?

Byla to střelná rána na dvou místech. Ta jedna naštěstí netrefila nic důležitého, šlo o čistý průstřel nad kotníkem, který netrefil žádnou kost, ale narušil tkáně. Druhá střela zasáhla stehenní kost a roztříštila ji. Místo kosti teď mám tyč, kterou tam budu mít nastálo.

První večer mě operovali kvůli vyndání kulky, protože ta, co prošla stehenní kostí, neprošla ven. Po týdnu jsem měla další operace, kdy mi lékaři místo kosti dávali tyč. Teď mě čekají rehabilitace a musím se naučit znovu chodit. Pozitivní je, že mám obě nohy a budu chodit, protože ten večer mi při pohledu na to zranění proletělo hlavou všechno možné. Lékařům jsem vděčná a musím jim poděkovat.

Co po psychické stránce? Stihla jste se během měsíce s tou věcí už začít vyrovnávat?

To je těžká otázka. Vezměte si, že potom, co se to stalo, tak jsem byla tři týdny v nemocnici. Celou dobu jste v uzavřeném prostoru bez možnosti chodit nebo se bez pomoci postavit. Všechny věci, které se děly, jsem sledovala zpoza obrazovky. Uvědomuju si, co se děje, ale člověk je ještě v takovém šoku, že než to vstřebám, bude to ještě proces.

I když je to měsíc od útoku, tak většina lidí, co znám, ještě nezpracovala, že se něco takového mohlo na Slovensku reálně stát. Ve 21. století. Někde, kde takový podnik funguje několik let a nikdo z nás se nebál jít tam sám a sám jít domů. A najednou se stalo tohle.

Já jsem teď u rodičů na pracovní neschopnosti, takže ještě nejsem zpět v realitě svého života a neumím to všechno vyhodnotit. Zatím nemůžu jít v Bratislavě do práce a pak ven s kamarády a pak domů. Tu psychickou stránku ukáže teprve čas.

Co pro vás podnik Tepláreň znamenal? Osobně pro vás, vaše přátele a další LGBT+ lidi?

Hlavně bezpečné místo a domov – takový ten alternativní tomu u rodičů. Každý člověk si asi hledá místo, kam může patřit, a Tepláreň byla místem, kde byl vždycky někdo, koho jsem znala. Bylo to místo, kde se můžete cítit sami sebou a nikdo vás za to nesoudí. Pro mě to místo znamenalo velmi mnoho, i když jsem v Bratislavě pouze rok.

Mluvíte o pocitu bezpečí. Budete se teď v Bratislavě cítit bezpečně? V poslední době došlo na veřejnosti hned k několika útokům proti LGBT+ lidem, zazněly urážlivé výroky trnavského arcibiskupa. Dala vám reakce slovenské společnosti po útoku záruku, že se nebudete muset bát, nebo naopak?

Myslím, že jsme vyslali dostatečný vzkaz, že se odmítáme bát a že chceme bojovat. Já se odmítám bát, i když to určitě nebude jednoduché. Mluvila jsem s lidmi, kteří se už vyautovali doma a byli v pohodě, žili si svůj život, a to, co se stalo, je vylekalo. A naopak další, kteří o své orientaci nemluvili kvůli obavám z reakce společnosti, se rozhodli nebýt zticha a všem na rovinu řekli, jak to je.

Nevěřím tomu a nechci věřit tomu, že by se nějaký takový útok mohl zopakovat. Byl to prostě někdo, kdo byl plný nenávisti a neměl dostatek lásky, a proto mu přišlo správné, aby něco takového udělal. Od té doby uběhl měsíc, a že se dějí útoky na ulici – k těm docházelo i předtím. To neumíme ovlivnit, ale umíme to trestat. Takže teď je na vládě, aby zajistila, abychom se cítili bezpečně.