Článek
Názory Pavla Bratinky mohou leckomu připadat jako neobvyklá kombinace. Na jednu stranu se označuje za konzervativce, zároveň je přesvědčený zastánce Evropské unie a „zelené“ politiky.
Spoluzakladatel a první předseda Občanské demokratické aliance, jejíž politici zanechali po roce 1989 velký otisk na podobě politické a ekonomické transformace, má v živé paměti, jak se Česko na vstup do EU připravovalo. Když byl v 90. letech náměstkem na Ministerstvu zahraničí, měl na starosti právě tuto agendu.
Díky tomu, že po odchodu z politiky Bratinka založil s dalšími společníky poradenskou firmu, která pomáhala podnikům prosazovat zájmy v Bruselu, měl možnost nahlédnout do „kuchyně“ Evropské unie také z jiného úhlu.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy Pavel Bratinka zdůrazňuje, že kritika přílišného vlivu evropských byrokratů je falešná, protože opomíjí rozhodovací pravomoce jednotlivých členských států a jejich delegátů. Politické elity podle něj selhávají, když poměry v EU nevysvětlují.
V 90. letech jste byl náměstkem na Ministerstvu zahraničí a měl na starosti asociační smlouvu s Evropskou unií. Jakou jste tehdy měli představu o tom, co bude pro Česko vstup do EU znamenat?
Byla samozřejmě úplně jiná atmosféra než dnes. Bylo to pár let poté, co se stříhaly ostnaté dráty na hranicích a lidem bylo umožněno volně cestovat do zahraničí. My jsme se měli stát součástí toho svobodného světa. Asociační dohody nám otevřely nějaké trhy v zahraničí a zároveň umožnily naše trhy chránit. První smlouvy byly velice nerovnovážné v náš prospěch. A zadruhé nám asociační dohody přinesly peníze z evropských zdrojů.
Dokázali jste odhadnout, kam a jak rychle bude vývoj v evropské integraci směřovat? Že jednou přijde Lisabonská smlouva, která mimo jiné významně rozšířila pravomoce Evropského parlamentu?
To by byl pohled do daleké budoucnosti a ten jsme tenkrát neměli. Nepamatuji si, že by vznikl nějaký debatní klub, kde by sedělo pár politiků a zamýšlelo se nad tím, kam to všechno jako půjde. Tehdy vládl optimismus, že demokratická forma vlády, která je u nás, triumfuje nebo bude triumfovat na celém světě. Všude padaly různé diktatury. I Rusko tehdy dělalo dojem, že procitlo z imperiálních snů, svět vypadal bezproblémově. Úkol dne byl měnit naši zemi a přizpůsobovat se, abychom mohli vstoupit do EU.
S jakým datem přistoupení jste na začátku pracovali?
Náš odhad byl optimistický, kolem roku 2000. Pesimisté, které podporovala Francie, to viděli spíš na 21. století, konec jeho první dekády. Nakonec to dopadlo tak 50 na 50, dá se říct. A tím bylo takzvaně vymalováno.
Jak to myslíte?
Naši podnikatelé najednou zjistili, že se změnila pravidla a že se oproti minulosti ta pravidla musí nějak dodržovat. Některé velké firmy to vnímaly dost zkoprněle, protože byly zvyklé, že si na ně nikdo netroufne. To už jsem si pak zažil jako poradce.
Nedošlo se podle vás v evropské federalizaci příliš daleko? Nebo v tom vidíte nějaký přirozený vývoj?
Nemyslím si, že by se došlo příliš daleko. V některých aspektech naopak. Evropa je mocenský trpaslíček, v zahraniční politice nemá efektivní rozhodování, které by „sečetlo“ síly jednotlivých států. Jeden stát, třeba Maďarsko, které patrně slouží asijským a tureckým zájmům, může zablokovat jakékoli rozhodnutí EU ohledně zahraničí. Co se týče vnitřního trhu, jednotlivé kroky k integraci vyplývají z toho, že chceme, aby se udržel jeden trh. Proto je třeba mít soubor určitých pravidel, která platí všude stejně. Nebrání vám to, abyste v některých oblastech měli vlastní přísnější pravidla, ale princip je v tom, že je nesmíte vyžadovat od jiných. Například Dánsko má mnohem přísnější pravidla, jaké chemikálie se mají používat na jeho polích, protože většina Dánska žije z podzemních vod. Nám ale přísnější podmínky vnucovat nemůže tím, že by zakázalo dovoz pěstovaný na našich polích.
Pavel Bratinka s bývalými ministry Jiřím Skalickým a Vlastou Parkanovou na snímku z března 1997.
Kritika EU se u nás i jinde hodně točí kolem takzvaných hodnotových témat. Lidé, kteří se hlásí ke konzervativnímu světonázoru jako vy, varují před tím, že Brusel prosazuje „genderovou ideologii“, nebo třeba zásadu, že interrupce patří mezi lidská práva.
Zaprvé interrupce jsou plně v kompetenci členských zemí, za druhé to není nikdy Brusel, ale jiné státy v EU. Představa, že kdyby Evropská unie zmizela, tak by zmizely i požadavky těch států, je absurdní.
Dám příklad. Kdyby neexistovala Evropská unie a naše sousední země by řekly, že elektrárny musí být čistší, tak by to samozřejmě požadovaly i po nás, protože vzduch nezná hranic. Tyto státy by si nebraly servítky, byly by navíc silnější než dnes, kdy se musí dohodnout v rámci EU. Třeba by přestaly odebírat naše zboží vyráběné podle nich špinavou elektřinou. Co bychom bez Unie mohli udělat? Kam bychom si mohli jít stěžovat? Jedině tak na hlavní nádraží.
Jenže euroskeptici se vyjadřují tak, že zlo přichází hlavně z Bruselu.
A Bruselem vždy myslí Evropskou komisi! Někteří politici u nás říkají úplné pitomosti jenom kvůli tomu, aby zaujali, nebo aby se udrželi ve funkci. Vždyť Evropská komise je odvolatelná Evropským parlamentem, který je volen občany členských států. Komisaři přece vědí, že návrh, který by byl fakt mimo mísu, by v parlamentu narazil, a kdyby to udělala Komise víckrát, tak může skončit. Často jde také o rozhodnutí, které přijala Rada, tedy členské státy, nikoli Komise.
Jeden z mých oblíbených příkladů překrucování role Evropské komise se týká trhu s banány. Do 90. let uplatňovaly jednotlivé státy různá pravidla pro obchod s banány, respektive si vyhrazovaly dovozy ze spřízněných zemí – bývalých kolonií. V různých státech navíc existovala různá měřítka, jak mají být banány veliké a podobně. Žádný vnitřní trh EU pro banány tehdy neexistoval, což byla anomálie. Někdy v roce 1994 se členské státy konečně odhodlaly tuto anomálii odstranit a uložily komisi, aby vytvořila v diskuzi s obchodníky návrh na jeden trh s banány. Komise od nich dostala za úkol jednat se všemi možnými lidmi, kteří do toho mají co mluvit, v tomto případě to byli hlavně velkoobchodníci s ovocem, a dohodnout jednotné normy. Komise nakonec dostala od unie velkoobchodníků návrh takovýchto norem, ten se ale týkal jen toho druhu banánů, které v maloobchodě dominují. Takže podle požadavků obchodníků se banány dělily na tři třídy podle kvality: 1. třídy, 2. třídy a nestandard. Následoval řev, že byrokraté z Bruselu už dokonce předepisují i to, jak mají vypadat banány. Jenže takto se vlastně dohodli obchodníci. No a obdobně lživá story se opakuje pořád.
Pavel Bratinka (75)
Pavel Bratinka na snímku z roku 1991 jako první předseda Občanské demokratické aliance, byl rovněž poslancem Federálního shromáždění ČSFR.
- Narodil se v Bratislavě, vystudoval Fakultu jaderné a technické fyziky ČVUT.
- Začátkem 80. let dostal výpověď z Ústavu technického rozvoje a informací kvůli přechovávání protikomunistických písemností, následně pracoval jako uklízeč v metru a topič.
- V prosinci 1989 založil s dalšími lidmi Občanskou demokratickou alianci a stal se jejím prvním předsedou. V následujícím roce byl zvolen do federálního parlamentu, později byl také členem Poslanecké sněmovny.
- V březnu 1992 odstoupil z funkce předsedy ODA, jeho nástupcem se stal Jan Kalvoda.
- V roce 1993 se stal Bratinka náměstkem ministra zahraničí České republiky, v letech 1996 až 1997 byl ministrem bez portfeje. V únoru 1998 vystoupil z ODA kvůli nesouhlasu s rozhodováním uvnitř strany.
- V témže roce založil společně s bývalým poslancem za ODA Liborem Kudláčkem a dalšími dvěma kolegy společnost Euroffice Praha – Brusel, která byla součástí mezinárodní sítě poradenství a zastupování zájmů firem u institucí Evropské unie a jejích členských států. Ve společnosti skončil v lednu 2017.
Mně ale připadá, že ani proevropští politici neumějí Evropskou unii srozumitelně obhájit.
Politici tyhle věci nechtějí moc komunikovat. Za prvé je to nevděčná práce, která žádné hlasy voličů nepřinese. Uvažte, že každý politik je pod obrovským tlakem, aby jeho strana dostala dost hlasů. Za druhé některé voliče byste dokonce dopálil, že bráníte Brusel nebo něco takového. Prostě se jim to politicky nevyplatí. Měla by to dělat média, především ta veřejnoprávní, která se nemusejí ohlížet na příjmy z reklamy jako ta soukromá. Soukromá média raději hladí diváky po srsti a nechtějí je obtěžovat nějakými komplikovanými a nudnými údaji, aby jim neklesla sledovanost.
V západní Evropě je už delší dobu velké téma boj s klimatickou změnou a přechod na ekologičtější zdroje energie. V Česku ale tyto výzvy podle mě zdaleka tolik neprožíváme. Nemluvím o sporech, jestli jádro je, nebo není „zelené“, ale o tom, jak společnost cítí potřebu nějaké změny. Souvisí to nějak s naší komunistickou minulostí?
Ano, u nás občané pořád ještě žijí hlukem transformace a přechodem od komunismu někam jinam. Sledují spíš jiné parametry života, než aby se zajímali o to, co říkají, nebo neříkají stále se opakující vědecké studie. Někteří naši politici také mají představu, že zelenost nebo starost o životní prostředí je nějaký znak levicovosti spojený s nějakou ideologií, což také není pravda.
Ale to je součást obecného problému, že naprostá většina z nás, obyčejných lidí, občanů, se nezajímá o to, co se děje v zahraničí.
Otázka je, jestli si spíše menší země ležící uprostřed Evropy takovou sebestřednost může dovolit.
Naše slepota vůči zahraničí je samozřejmě tragická. Kdyby v Evropě došlo ke zhroucení současné mezinárodní spolupráce, které se říká Evropská unie — a bylo potřeba dvou ničivých válek a následného strachu z mocenské expanze Sovětského svazu, aby se evropské státy daly dohromady— tak by se Česká republika ocitla v postavení malého savce v místnosti plné rozzuřených slonů. To jsme už zažili. Ale bohužel vědomí a paměť národa se udržuje tím, že si ho udržují elity a že o tom mluví. A to se neděje.
