„Nikdo jiný se Ficovi nepostaví.“ Dzurinda se vrací, kampaň dělá i v Praze

U české pravice byl kdysi Mikuláš Dzurinda ohromnou hvězdou. Kdykoliv v roli slovenského premiéra přijel s pozdravem na domácí stranické sjezdy a kongresy, všichni se těšili na projevy nadaného a vtipného rétora.

Po 10 letech se Dzurinda zkouší do velké politiky zase vrátit – tento týden dělal kampaň v Praze, kde přesvědčoval „místní“ Slováky a Slovenky, aby nezapomněli volit a nejlíp hodili hlasy jeho nové formaci nazvané Modří, Most–Híd. „Obávám se orbanizace Slovenska,“ vysvětluje svou motivaci.

Jak moc je pro vás jako představitele slovenské strany důležité dělat kampaň tady v Čechách?

Je to samozřejmě důležité, jde o desetitisíce hlasů. Snažím se povzbudit spoluobčany, aby docenili vážnost těchto voleb. Aby normální politici, normální lidé, kteří říkají pravdu – třeba že Rusko je agresor a Ukrajina je oběť – byli též viditelní a slyšitelní i v Čechách. Slovensko dnes není jen Fico (expremiér Robert Fico, strana Směr, pozn. red.) ani Kotleba (Marian Kotleba, šéf krajně pravicové LSNS, pozn. red.).

Je to vysilující, z vícero důvodů. Ale díky svým koníčkům a tomu, že se cítím fyzicky velmi dobře, se mi zdá, že to nějak zvládám.

Jako maratonec pořád každé ráno běháte, vypadáte fit, byl jste osm let premiérem, dnes je vám 68 let – proč jste se rozhodl znovu kandidovat?

Proč Martin Huba, slovenský herec a režisér, kterého v Praze dobře znáte, v 80 letech tak bláznivě pracuje? Proč znovu nastudoval hry, které měly premiéru před 30 lety? Proč Jaromír Jágr, největší ikona českého hokeje, v 50 letech klidně hraje druhou ligu? Proč Henry Kissinger, jemuž je 100 let, ještě debatuje s čínským prezidentem?

Politika je pro mě vášeň. Teď se mám dívat znovu, kam se Slovensko řítí? Mám 68 let, ale cítím se při síle, hodně jsem se naučil, prostě mi to nedá.

Když na to koukáme přes hranice, tak je těžké se vyznat ve slovenské politické scéně: spousta stran a hnutí, ty se pořád štěpí, mají často legrační názvy, jejich lídři spolu nemluví… Co se to u vás děje?

Slovensko zažívá každodenní frustraci. Vyzkoušeli jsme si to s exkomunisty, s následovníky Mečiara. Tedy s Ficem, s nacionalisty. No a zjistili jsme, že to je čistá kleptokracie.

Tak jsme se potěšili před třemi lety, když se objevili mladíci kolem Matoviče (Igora Matoviče, expremiér za OLaNO – Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti, pozn. red.), kteří řekli, že nakradené slovenské majetky – uložené v zahraničí – vrátíme domů, vypořádáme se podle nich s mafií a že přinesou na Slovensko modré z nebe. Národ aplaudoval a odměnil je ústavní většinou. Začali se hádat jako psi, vládnutí byl zmatek, chaos, rozhazovali peníze, nevěděli, co se sebou.

A nyní je národ zmatený, jedna velká formace selhala, druhá velká formace selhala. A proto zavládla skepse. Václav Havel by řekl blbá nálada.

Ale jedna z formací, Ficův Směr, teď má nejvyšší preference. Proč se vám, menším demokratickým stranám, nepovedlo spojit se proti němu tak, jako se vám to podařilo v roce 1998 proti Mečiarovi?

Především proto, že tehdy existovala kritická masa demokratů rozdělených do jednotlivých stran. Byli jsme ideově poměrně různorodí, ale sjednocení v jednom klíčovém: že chceme svobodu, demokracii, lidská práva, slušnost. Ten cíl tam byl, ta vůle, dosáhnout společného cíle. To dnes neexistuje, kvalita je neporovnatelně nižší. A třeba křesťanští demokraté se zamkli na čtyři zámky, s nikým nekomunikují, ani se mnou. Čili ta politická garnitura je podstatně nižší kvality.

Ta paralela s tím, co se stalo u nás, je velmi podobná. Ostatní strany, také velmi rozhádané a zatížené podrazy z minulosti, se daly dohromady proti Andreji Babišovi až po tlaku demonstrací Milionu chvilek. Společnost na Slovensku nic takového nežádá?

Na Slovensku je tlak minimální, a to ze dvou důvodů. Za prvé – elity spí. Ta společnost se nějakým způsobem ukolébala, nepřečtete si pomalu jediného slovenského intelektuála, který by řekl: „Je zle, chyťte se rozumu.“ A za druhé – lidé už byli tolikrát zklamaní z politických nadějí, že jsou frustrovaní, zničení, zdeptaní. Nemají sílu zdvihnout hlavu a uvědomit si, že nenastává konec dějin. Ta doba za Mečiara, když jsme zapískali a okamžitě zaplnili náměstí, už na Slovensku vyprchala.

Ta hlavní otázka: Proč slovenská společnost tak masivně podléhá podléhá dezinformacím? Viděli jsme to za covidu, teď znovu za války. Dokonce se mi zdá, že je to politický mainstream.

Bezpochyby v tom hraje roli ruská hybridní válka, u nás jsou mimořádně aktivní. Ale to hlavní je, že ryba smrdí od hlavy. A dnes ta nejpopulárnější hlava – tedy Robert Fico – říká, že válečným agresorem je aliance NATO a Američané. A že obětí jsou Rusové a my všichni. Když Fico jazykem, kterému se dá rozumět, říká toto celé měsíce, když mu sekunduje Pellegrini a další hvězdy slovenské populistické nacionalistické scény, tak to máte velkou sílu. To máte palebnou sílu 50 procent. A ti všichni balamutí lidi. A bohužel na druhé straně nemáte lidi, kteří by se jim postavili. A právě toto je nesmírně důležité. My nemáme lídra na druhé straně.

A proto se vrací Dzurinda – a říká: „Umím vládnout, už jsem to dělal, znáte mě i chybami, berte mě, nehledejte v politice spasitele.“?

Ano, já jsem nerezignoval. Mě nezlomí, já vidím smysl v tom, že i zítra bude den. Obávám se orbanizace Slovenska a chci se tomu postavit.

My v Česku jako toho lídra „druhé strany“ vidíme prezidentku Zuzanu Čaputovou, jež je tady nesmírně populární. Vy ji ale kritizujete. Proč?

Když se člověk uchází o vysokou funkci, měl by si uvědomovat následky. Podle mého názoru to vzdala. Když jdu do zápasu, měl bych si uvědomovat všechna pro a proti.

Ale hlavně mě zklamala tím, když se ukázalo, že nedokáže funkci využít tak, aby přispěla ke snížení polarizace společnosti. Ona bohužel vystupuje jako elitářka. Jako kdyby ukazovala té nižší střední vrstvě, která nemá „Oxfordy“ a těžce si shání práci, že ji přehlíží. Že ji podceňuje, že jí pohrdá. A právě to je voda na mlýn lidem, jako je Trump, Orbán, Fico.

To je důvod, proč dnes Robert Fico vede průzkumy a lidé mu zapomněli, že za jeho éry mafie ovládla stát, policii, justici, a dokonce to skončilo vraždou nepohodlného novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové?

On si všímá těch podceňovaných a všímá si lidí, kteří nechtějí vidět, co se stalo. Těch, kteří to ignorují. Pro ně je Robert Fico jejich mluvčí proti hnusnému establishmentu, který nenávidějí.

Co se to s Robertem Ficem stalo? Vy jste ho zblízka poznal jako mladého, možná inteligentního a ambiciózního člověka.

Co se stalo s Ficem, je poměrně jednoduché. On má rád přepych. Politiku nikdy nevnímal jako službu, spíš jako nástroj na předvádění se a k tomu, jak se k tomu přepychu dostat. On neumí normálně žít, on musí žít v přepychovém bytě na kopečku v Bratislavě s výhledem na Rakousko, Maďarsko, na Dunaj. On se musí vozit v limuzínách. A na to si nemůžete vydělat. Když si na to nemůžete vydělat, musíte se k tomu nějak dostat jinak. Přes politiku.

Vy jste svou formaci po názvem Modří založil v květnu, v průzkumech máte něco přes dvě procenta preferencí. Jak snášíte fakt, že opakovaně dostáváte jediný dotaz – kdy z voleb odstoupíte, abyste silnějším protificovským stranám neubíral hlasy?

Strašně mě rozčiluje ta hloupost. Jako vášnivý obránce svobody slova jsem opravdu zděšený z toho, co se na Slovensku odehrává v mediálním prostoru. Uděláme tiskovou konferenci na nějaké programové téma a nikdo o tom neví, protože nás ignorují. Jediné téma v souvislosti s mou stranou je, kdy odstoupím z cesty, abych nepřekážel.

Nejvíc to říkají takoví inteligentní lidé, jako jsou novináři Deníku N; nechali se pomýlit a jsou dezorientovaní. Oni nechápou, že jediný, kdo je schopný pomoci jimi podporované straně Progresivní Slovensko, jsem já.