Neutralita jako odolný mýtus. Proč Rakousko nenásleduje Finy a Švédy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Finsko a Švédsko prošly v posledních měsících zásadní názorovou proměnou, zřekly se dlouholeté neutrality a požádaly o vstup do NATO. Důvod je jasný – rostoucí obavy obou severských zemí z agresivity Ruska po jeho útoku na Ukrajinu.

Zato Rakousko jakoby leželo na jiném kontinentu. Ruská invaze nejenže rakouské politiky příliš nevylekala, ale nepřiměla je ani k hlubšímu zamyšlení, jestli neutralita dává v současné mezinárodní situaci ještě vůbec nějaký smysl.

Symbolicky vyzněla slova kancléře Karla Nehammera během jeho nedávné návštěvy Prahy. „Rakousko bylo neutrální, je neutrální a zůstane neutrální,“ prohlásil. Otázka vstupu do NATO podle něj nepřichází v úvahu.

Čím to, že alpská republika, která musela po druhé světové válce strpět ruskou, nebo přesněji sovětskou nadvládu, trvá na politice „neangažovanosti“?

Podle rakouského publicisty Roberta Misika může být vysvětlení prosté. „Neutralita a neangažovanost jsou v Rakousku tak populární, že se nikdo nechce zapojovat do diskuse. Duch neutralismu tak zůstává dominantní,“ napsal Misik ve své nedávné eseji.

Sondy do veřejného mínění mu dávají za opravdu. V květnovém průzkumu institutu Unique pro týdeník Profil se pro vstup do NATO vyslovilo pouze 16 procent dotázaných, tři čtvrtiny respondentů byly pro zachování neutrality.

Podrobnější vhled ukazuje, že za odporem Rakušanů ke vstupu do vojenského bloku jsou některá národní specifika.

Jedním z nich je nepochybně geografická poloha, která vede mnohé obyvatele země k přesvědčení, že jsou v bezpečí. Rakousko je téměř ze všech stran obklopeno členskými státy aliance. Výjimkou mezi těmito sousedy jsou jen Švýcarsko a Lichtenštejnsko.

Neutralita je také pevně svázána s rakouskou identitou.

Stejně jako Německo, bylo i znovu zřízené Rakousko po roce 1945 okupováno spojenci a rozděleno na okupační zóny. Na rozdíl od Německa však bylo považováno za „osvobozenou“ zemi.

Suverenitu si Rakousko nicméně zajistilo až po deseti letech – Sovětský svaz souhlasil s podmínkou, že země zůstane neutrální. V kolektivní paměti tak neutralita zůstala spjatá se znovuzískáním nezávislosti.

V následujících desetiletích se neutralita pro Rakušany stala čímsi jako politickým „náboženstvím“. Tento dojem podporovala i některá mezinárodní setkání velmocí, která Rakousko hostilo, například jednání prezidentů Johna Kennedyho a Nikity Chruščova v roce 1961. 

Ve Vídni také sídlí některé instituce OSN nebo Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Se zažitým duchem neutrality přímo souvisí i role mírotvůrce a prostředníka, kterou u sebe Rakušané vyzdvihují. Po vypuknutí války na Ukrajině se to projevilo například ve sporné cestě kancléře Nehammera, který jako první hlava západní země navštívil ruského prezidenta Vladimira Putina v Moskvě (předtím byl také v Kyjevě).

Podle publicisty Misika má zaujetí Rakušanů pro neutralitu své sympatické stránky, jako například prosazování mírových řešení konfliktů, ale také odvrácenou tvář. Tou je postoj, že na každé ze svářících se stran, například na Spojených státech a Rusku, je něco špatného a pravda je vždycky šedá.

„Neutralismus se dnes dá pouhým okem stěží rozeznat od morálně pochybného ducha appeasementu,“ poznamenal Robert Misik s narážkou na politiku ustupování nacistickému Německu na konci 30. let minulého století.

Až posvátné vyzdvihování neutrality v Rakousku stále přetrvává, i když současná míra neutrality je značně omezená. Od vstupu Rakouska do Evropské unie v roce 1995 země nemá nezávislou zahraniční ani bezpečnostní politiku.

Z vyjádření některých politiků také vyplývá, jak jsou v Rakousku zakořeněné stereotypy v pohledu na společnou vojenskou bezpečnost. Vstup do NATO je dáván do souvislosti spíš s válkou a válčením než kolektivní obranou.

„Nechci, a říkám to naprosto upřímně jako otec rodiny, aby můj syn, aby kluci museli v Rakousku nastoupit a pod velením NATO jít někam do světa válčit kvůli nějaké zámince,“ nechal se slyšet šéf pravicově populistické FPÖ Herbert Kickl.

Není proto divu, že zrušení neutrality nebo vstup do NATO nepodporuje žádná z větších politických stran. Spíše potichu hovoří o možné změně kurzu někteří členové Nehammerových lidovců (ÖVP), nahlas o ní píší někteří komentátoři, hlavně v deníku Die Presse.

Průzkumy napovídají, že otevřená podpora vstupu aliance by pro lidovou stranu nyní znamenala politickou sebevraždu.

Jedním z mála politiků, kteří se odhodlali poukázat na to, že z rakouské neutrality se stalo spíš klišé, byl jeden z Nehammerových předchůdců Wolfgang Schüssel. „Staré šablony, ať už jde o Mozartovy koule, lipicány, nebo neutralitu, už ve složité realitě počátku 21. století neplatí,“ prohlásil bývalý lidovecký kancléř v roce 2001. Nenašel však příliš kladnou odezvu.

Část rakouské společenské elity válka na Ukrajině přeci jen vyburcovala k tomu, aby upozornili na přežilost neutrality. Padesátka vědců, diplomatů, podnikatelů nebo bývalých politiků se v otevřeném dopise obrátila na prezidenta, vládu a parlament, aby nechali nezávislými odborníky prověřit, zda je rakouská neutralita stále opodstatněná, protože se z ní stal „nedotknutelný mýtus“.

Jeden ze signatářů, bývalý brigádní generál rakouské armády Walter Feichtinger připomněl, že neutralita sváděla Rakušany v posledních desetiletích k přesvědčení, že jsou díky ní automaticky v bezpečí a nemusí se příliš utrácet za výzbroj.

Že jsou ozbrojené síly dlouhodobě podfinancované, si současná rakouská vláda nejspíš uvědomuje. Ministryně obrany Klaudia Tannerová chce na vybavení armády rychle vynaložit deset miliard eur. Název finančního balíčku, který tuto mimořádnou investici zahrnuje, je nicméně výmluvný – „Neutralitätspaket“.