„Při slově ďábel se podívali na mě.“ Němci chtějí změny v katolické církvi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bylo to krátké a pro mnoho přítomných určitě překvapivé vystoupení, které se událo minulý týden ke konci setkání desítek zástupců katolické církve z evropských zemí v Praze.

Jedna účastnice jednání, prezidentka Ústředního výboru německých katolíků Irme Stetterová-Karpová, během diskuze vytkla některým přítomným, že když padlo slovo ďábel, podívali se ostentativně právě na ni.

„Před chvílí jsem si všimla, že byl zmíněn výraz ‚ďábel‘ a v momentu se ke mně upřely pohledy. To bolí,“ prohlásila Stetterová-Karpová, načež pár lidí v konferenčním sále hotelu Pyramida zatleskalo.

Dotčená reakce této nejvýše postavené laičky německé katolické církve dokumentuje, jak citlivá může být výměna různých názorů na potřebu reforem v jedné z nejstarších a největších náboženských institucí.

Rozdílné pohledy na podobu a fungování církve se začaly výrazněji projevovat během tzv. synodálního procesu – série diskuzí na různých úrovních po celém světě, kterou podnítil papež František a jež vyvrcholí letos v říjnu velkou biskupskou synodou v Římě.

Irme Stetterová-Karpová a spolu s ní velká část německých věřících i biskupů jsou toho názoru, že po sérii odhalení sexuálního zneužívání, se kterými se nejpočetnější křesťanská církev potýkala v minulých letech, je třeba projít radikální očistou, která zahrnuje i radikální změny. Mluví se hlavně o posílení role žen, včetně jejich kněžského svěcení, a o vstřícnějším přístupu k LGBTQ+ lidem.

Už od roku 2019 němečtí katolíci tyto snahy zastřešili pod projekt s názvem Synodální cesta. Je to vlastně podrobná vnitrocírkevní debata o reformách. Návrhy, které v diskuzích krystalizují, mají kromě Spolkové republiky širší podporu také v některých dalších západoevropských zemích, například ve Švýcarsku nebo zemích Beneluxu.

Naopak v církvích ve východní části Evropy nahlížejí na reformní návrhy mnohdy jako na nebezpečné odchylování od věrouky a osvědčených tradic. Z některých konzervativnějších kruhů, včetně těch v Německu, zaznívají dokonce varování před rozštěpením církve a schizmatem.

Co je ale pro německé katolíky podstatnější – a zároveň skličující – na odmítavé reakce narážejí v Římě, bez jehož souhlasu nemohou změny provést. Platí to i o papeži Františkovi, který má pověst celkem pokrokové hlavy církve.

„V Německu už je jedna velmi dobrá evangelická církev. Nepotřebujeme mít dvě,“ poznamenal papež František loni v čevnu, když parafrázoval, co řekl předsedovi německé biskupské konference Georgu Bätzingovi. Narážel tím na varování, které směrem k německé Synodální cestě občas zaznívá – že se vydává podobnou cestou jako v 16. století reformátor Martin Luther, který se nakonec od katolictví odloučil a stál u vzniku samostatné církve.

Zmíněný synodální proces, který Vatikán vyhlásil pro celý svět, na druhou stranu Němcům poskytl možnost, aby své postoje obhájili před celou církví. Jak se nicméně ukázalo na nedávném setkání v Praze, i v rámci Evropy jsou se svým naléhavým voláním po změnách v menšině.

Z jednání evropské synody odjížděli němečtí zástupci se smíšenými dojmy. Sice ocenili, že se v závěrečném dokumentu objevily z jejich pohledu pozitivní prvky, jako otevřené přiznání církve ke zneužívání nebo formulace o potřebě zapojit ženy do církevních procesů včetně rozhodování. Zároveň se však v německých reakcích opakovala také nespokojenost, že se nic moc nevyřešilo a věci se mění příliš pomalu.

Nechyběly ani emotivnější reakce. Například vědecký pracovník Hendrik Johannemann, který je sám gay a v německé iniciativě Synodální cesta působí jako poradce pro sexuální morálku, si v rozhovoru pro portál Katholisch.de postěžoval na kázání kardinála Marca Ouelleta, končícího prefekta vatikánského dikasteria pro biskupy, který obhajoval jedinečnost vztahu muže a ženy. Přestože se kardinál nijak otevřeně nedotkl homosexuality, Johannemanna, který se k jeho kázání připojil na dálku, prý jeho slova zranila.

„Pro mě synodalita v tu chvíli selhala. Jako gay v katolické církvi jsem se opět cítil extrémně vyloučený a také jsem přemýšlel, jak a zda mohu nyní pokračovat,“ uvedl aktivista, který prý nakonec raději vypnul přenos bohoslužby.

Příznačné je, že každá názorová strana vnímá jinak obsah pojmu „synodalita“. Zatímco hlavně němečtí představitelé o této iniciativě mluví jako o platformě určené pro „vydiskutování“ a přípravu změn, zastánci opatrného přístupu, kteří jsou v Evropě patrně stále v převaze, zdůrazňují, že jde hlavně o samotnou komunikaci napříč církví.

Obě strany přitom podkládají své stanovisko i teologickými argumenty a odvolávají se na Ducha svatého.

Podle lucemburského kardinála Jeana-Claudea Hollericha Němcům jenom prospělo, že na setkání v Praze poznali různorodost názorů. V rozhovoru pro německou rozhlasovou stanici Domradio kardinál připomněl, že tématem říjnové biskupské synody, kterou má jako tzv. generální relátor na starosti, nejsou zdaleka jen německé priority.

„Není to synoda o svěcení žen ani synoda o homosexualitě. Je to synoda o synodalitě, církvi, společenství, účasti a poslání,“ zdůraznil Hollerich, který přitom bývá řazen mezi progresivní kardinály. V minulosti se například vyslovil pro to, aby homosexuální chování nebylo v katolické církvi považováno za hřích.

Situaci, kdy nejsou schopni přesvědčit Řím a zbytek světa, chtějí němečtí církevní progresivisté vyřešit jakousi autonomií – od Vatikánu požadují, aby jim dal výjimku a umožnil například svěcení žen jenom v Německu.

„Není povinné, abychom se jako místní církve zavázali ke stejné rychlosti,“ řekla Stetterová-Karpová k časté námitce, že tak zásadní změny se mohou uskutečnit pouze v celé církvi najednou. „Subsidiarita nám může pomoci,“ uvedla.

Podobné úvahy však Vatikán vždycky zavrhl a nedá se očekávat, že by svůj postoj změnil.