Nejdelší pochod života. Děti prchají před válkou pěšky i 30 kilometrů

Od zvláštního zpravodaje z Polska.

Policejní a hasičské sirény, hluk přistávajícího vrtulníku a hlavně charakteristický zvuk koleček kufrů drncajících po dlažbě. To jsou zvukové kulisy, za kterých teď desetitisíce Ukrajinců vstupují na bezpečnou půdu Evropské unie.

Dostat se k polsko-ukrajinskému hraničnímu přechodu v Medyce není úplně snadné. Potřebujete dost benzínu, protože Poláci na jihovýchodě země v panice vykoupili čerpací stanice, a nutné je také dostatek trpělivosti. Pokud vás policie pustí přes první kontrolu, po několika kilometrech se dostanete na staveniště silnice vedoucí na Ukrajinu. Cesta se rozšiřuje, ale válka na dokončení nových pruhů nečekala.

I tak v délce více než jeden kilometr po obou stranách parkují stovky mikrobusů, autobusů a hlavně osobních aut, ve kterých sedí příbuzní, známí, kolegové nebo úplně anonymní dobrovolníci. Čekají na to, až budou moci odvézt válečné uprchlíky do bezpečí.

I když je trasa do Medyky komplikovaná, není to vůbec nic proti cestě z druhé strany. Podle polské pohraniční stráže se v sobotu odpoledne čekací doba na vstup do země prodloužila o pět hodin na celkových 65, tedy téměř tři dny. Takový neuvěřitelný časový údaj se týká příjezdu autem.

Řada z tisíců čekajících lidí proto nechala auto tam, kam nejdál dojelo, a vydala se do Polska pěšky. Na přechodu pro pěší se totiž čekalo kratší dobu. I tak tam stály ve frontě tři tisíce lidí. Cenou za rychlejší odbavení bylo zdolání i více než třicetikilometrové vzdálenosti - s dětmi, s kufry, v zimě a za tmy.

Svých pětadvacet kilometrů do bezpečí má za sebou rodina čtyřicátníka Igora, který pracuje v Česku. Pro svou rodinu přijel autem z okresu Třebíč. Jeho rodinu zastavuji cestou k autu zaparkovanému v dálce.

„Šel pětadvacet kilometrů pěšky, čtrnáct hodin stál v mrazu na hranici,“ říká mi česky pyšný otec o anabázi svého syna Ostapa. Šestiletý hoch dorazil do Polska s maminkou, sestrou a babičkou z města Rohatyn v západoukrajinské Ivanofrankivské oblasti. „Kolem nás byla válka. Z domova jsme vyráželi včera v šest ráno, taxíkem jsme se dostali 25 kilometrů od hranic, blíž už to nešlo, protože až tam stála auta. A pak jsme šli k hranici celou noc pěšky,“ říká mi mixem polštiny a ukrajinštiny Ostapova babička Halina. V Polsku 16 let pracovala a zamíří za dalšími syny a dcerou do polské Vratislavi. Na Ukrajině dál zůstává kvůli mobilizaci jeden z jejích zeťů.

„Byly tam tisíce lidí, na ukrajinské straně navíc není žádná pomoc, žádné pití, jídlo, teplý čaj, prostě nic,“ popisuje podmínky náročného pochodu Igor. Na svou rodinu čekal v autě na improvizovaném parkovišti na polské straně hranic den a půl.

Ve frontě na druhé straně stojí dál jeho sestra se syny. „Šli s dětmi 30 kilometrů pěšky. Dneska už říkali, že je to 50 kilometrů. Je to hrůza,“ dodává. Kdy přesně sestra vyrazila, ale neví. „Já už ani nevím, jaký je den. Aha, sobota, takže zítra je aspoň volno,“ dodává s úlevným úsměvem.

V plánu má teď rodina dorazit do Česka, odpočinout si a začít vyřizovat nutné papírování. „Musí na biometrii a tak dál, a když to dobře dopadne, tak školka a zbytek,“ říká Igor, zatímco nás mezitím malý Ostap zvědavě poslouchá a zkouší opakovat některá česká slova. Českým „ahoj“ se také loučíme.

Přechod v Medyce slouží jak automobilům, tak právě pěším, kteří sice čekají o něco kratší dobu než automobily, ale k hranici musí dlouho pochodovat. Poté, co pěší projdou ukrajinskou i polskou kontrolou, opouští hraniční prostor po dlážděném chodníku. Na ten je přímý výhled od železného plotu, u kterého je atmosféra nervozity a obav přímo hmatatelná.

Stačí pohledět do tváří manželů, kteří čekají uprostřed rozbahněného trávníku na své dvě dcery. Žena se představuje jako Halina, muž jméno uvádět nechce. Jejich odpovědi jsou strohé, ale všeříkající.

„Už s nimi nemáme kontakt. Stojí někde ve frontě a asi se jim vybily telefony,“ vysvětluje matka svou nervozitu. Obě dcery míří už od pátku do Polska ze západoukrajinského Ternopilu, na hranici pak šly 17 kilometrů pěšky. Obě své děti se rodiče chystají vzít k hranicím s Českem, do polského Těšína. „Cítíme se strašně špatně,“ podotýká Halina. „Na h***o,“ dodává její manžel.

Ukrajinci ale míří i opačným směrem. I když se na pěší vstup z Polska do vlasti stojí mnohem kratší fronta než naopak, lidé si musí chvíli počkat. Mezi navrátilci do válkou zasažené země dominují hlavně mladí muži. Někteří vypadají odhodlaně a křičí vlastenecká hesla, někteří zas velmi nervózně. Země totiž mobilizovala a je dost pravděpodobné, že své muže pošle do krvavé bitvy s ruskými agresory. „Jedu z Tallinnu z Estonska do války, samozřejmě, jsem záložník. Na pocity se mě ale neptejte,“ končí hovor jeden z nich.

Samo okolí přechodu působí kvůli stavbě silnice a hlubokým příkopům velmi neutěšeně. Funguje tu ale zásobený supermarket, směnárny i vizuálně nepřehledné příhraniční obchůdky. Kolem nich před pár dny vzniklo improvizované humanitární skladiště s věcmi, stoly s čajem, jídlem a vodou.

U jednoho z nich od rána pomáhá jedenatřicetiletý Jevhenij z Vratislavi. Krátí si tím čekání na přítelkyni, jíž se už podařilo dostat z Kyjeva do Lvova a teď jí zbývá najít místo ve vlaku do polského Přemyšlu. Cítí prý zlost a smutek.

V tak velkém „mraveništi“, ve které se Medyka proměnila, se současně odehrávají stovky lidských příběhů. Od shledávání s příbuznými po situaci, která se může stát každému - uplakaná žena líčí polským vojákům, že si u hraniční kontroly zapomněla batoh s doklady. „Má tam klíče, pas, platební karty, prostě všechno. Nechala to už na polské straně hranice,“ vysvětluje mi Ukrajinec, který ženu utěšuje a představuje se jako Piotr.

Sám už třetí den čeká na přechodu na svou ženu a děti, které jsou ve frontě v autě. „Naštěstí jsme v kontaktu. Manželka se během noci posunula ve frontě jen o 40 metrů. Jak je to možné?“ ptá se vztekle otec od rodiny.

Podle Michala Lebdušky, českého ukrajinisty a analytika Asociace pro mezinárodní otázky, který situaci na polsko-ukrajinských hranicích v pátek a v sobotu zkoumal, je to pravděpodobně kombinace různých faktorů. Od logistických problémů a vypadávání systémů ukrajinských pohraničníků až po nízkou propustnost silnic na ukrajinské straně.

„Otázka také je, nakolik jsou lidé informovaní o tom, co mají mít s sebou nebo kam jít,“ říká Lebduška a dodává: „Teď se naposledy třeba na Facebooku připomínalo, že pro vjezd autem do Polska je potřeba zelená karta, kvůli čemuž pak dost aut vrací zpět.“

Později, už večer po setmění, na stejném místě jako rozzlobeného Piotra potkávám muže s ukrajinským nápisem „8 míst v autě do Česka“. Zřejmě přijel naslepo, což ale v sobotu v Medyce potřeba nebylo. Naprostá většina příchozích uprchlíků tady totiž ví, jak, kudy a kam se z hranic vydá a má zajištěný odvoz. Mají například vazby na blízké Polsko, kde žijí jejich známí nebo příbuzní.

Pokud plány nemají, zařídí jim asistenci polská vláda a ubytuje je dočasně v regionech dál od ukrajinské hranice. Od čtvrtka do sobotního odpoledne přišlo do Polska na 120 tisíc válečných uprchlíků. Situace se může rychle změnit, až se na hranice dostanou uprchlíci z jiných než západních oblastí, které mají vazby na Polsko, a vlna dál zesílí. Polsku se pak může pomoc hodit.

Ještě v sobotu ale platilo, že čeští pomocníci, kteří nemají jasný cíl, naopak mohou v Medyce komplikovat situaci a logistiku. To ale není případ paní Ivety z Kolína, která ráno seděla v bílém autě zaparkovaném asi kilometr od hranic. Na to, jak dlouhou cestu a čekání má za sebou, vypadá čerstvě.

„Vyjížděli jsme včera okolo šesté večer, jeli jsme asi šest sedm hodin. Tady jsem stáli strašně dlouho, byla tu hrozná zácpa, protože policie se tu objevila až ráno. Co se tu teď přesně děje, nevím,“ líčí. V autě s ní sedí její kolega Ivan Stryjak, pro jehož manželku a dvě děti Iveta na jihovýchod Polska přijela. Z Ternopilu se rodina přiblížila k hranicím autobusem, dál musela pěšky.

„Já jim prostě chci pomoci. Mně to prostě vadí, co se děje, bylo to spontánní. Počítáme s tím, že tu budeme ještě minimálně pět šest hodin. Jsou to malé děti, šest a jedenáct let, které musí jít třicet kilometrů pěšky. Neumíme to moc odhadnout.“

Když jsme z Medyky večer odjížděli, Iveta dál čekala na stejném místě. Nakonec od ní před desátou večer přišla nadějná zpráva: „Teď přešli hranice. Napíšu hned, jak dorazíme do Kolína.“ Další SMS přišla v půl deváté ráno: „Jsme doma. Iveta.“