Konec iluze o bezpečí. Slovenští LGBT+ lidé se po útoku bojí budoucnosti

/Od zvláštního zpravodaje na Slovensku/

„Až do teď jsem si myslel, že žiju život jako každý jiný,“ říká mi v kavárně na bratislavských Nivách šestatřicátník Andrej. Se svým dlouholetým partnerem žije v Bratislavě a dřív pracoval pro jeden ze státních úřadů.

„Druhý den po útoku, když už bylo jasné, o co jde, mi to došlo. Najednou jsem ztratil pocit, který jsem do té doby měl: Že je všechno safe, že jsem v bezpečí, v nějaké své bublině a že se mě téma nenávisti k LGBT+ lidem netýká,“ svěřuje se.

Andrejovo pravé jméno znám, ale podobně jako řada dalších LGBT+ lidí, se kterými jsem v Bratislavě mluvil, ho veřejně uvádět nechce. Kvůli teroristickému útoku na LGBT+ podnik Tepláreň z 12. října prý Andrej neplakal, ale z toho, jak mluví, je jasné, že jím otřásl. Stejně jako dost vlažné politické reakce po útoku.

„Jen prezidentka se trefila do dveří a pojmenovala to správně – že je to útok na celou naši společnost. Všichni ostatní kolem toho jen našlapovali,“ dodává.

Uvědomil si také, že pocit bezpečí byl jen zdánlivý. „Došlo mi, že většina společnosti mě bere jako druhou kategorii – ale já se tak necítím. Do té doby mi to nedocházelo. To, co si lidé třeba říkají za mými zády, že mě berou jako člověka s nálepkou, ale přede mnou se přetvařují…“ posteskne si.

Bezpečně se na Slovensku necítí ani Andrea M. „Jak mám po tomhle činu chytit svoji partnerku za ruku a jít s ní po městě a cítit se bezpečně? Máme na to vlastně právo? Už nemůžeme ani to, abychom se nemuseli bát, že někomu přeskočí v hlavě a zastřelí nás nebo nás zmlátí na nejbližším rohu?“ ptá se třiadvacetiletá studentka z Martina.

Andrea má kvůli tomu pocit, že Slovensko v otázkách LGBT+ lidí ustrnulo v době před 80 lety. „Mám pocit, že jsme zaspali v období druhé světové války, kdy se homosexuálové zavírali do koncentračních táborů… Teď se střílejí,“ říká ostře.

Ostrá porovnání ale zaznívají od vícero LGBT+ lidí, se kterými jsem na Slovensku mluvil. „Lidé tu mají západní styl života, drahá auta, drahé domy, drahé svetry, každý má SUV, ale mentálně je to tu spíš jako někde v ruské Ufě. A je to tak ve všech tématech: LGBT+ lidé, interrupce, migranti,“ nebere si servítky třicetiletý Peter z Trnavy. I on požádal, abych neuváděl jeho pravé jméno.

Už roky žijí s partnerem v Bratislavě a o jejich vztahu vědí rodiny, přátelé a s jistotou i sousedi. V práci se ale Peter o svém soukromí nebaví. „A tak to má 90 procent gayů kolem mě. Žijí si uzavřený život. Jsou to právníci, doktoři, architekti,“ vyjmenovává.

Sám nemá potřebu chodit do podniků, jako byla Tepláreň, stál by ale o to, aby si s partnerem mohli právně uspořádat svůj vztah. Na Slovensku totiž stejnopohlavní páry nemají možnost uzavřít manželství a ani registrované partnerství. Návrh na institut partnerského soužití minulý týden poslanci zamítli, ale i kdyby prošel, moc by toho neměnil.

Páry by navíc musely věc řešit u notáře a ne před oddávajícím nebo matrikářem.

„Když mi bylo 16 let, tak jsem si říkal, že za deset patnáct let to bude lepší a že pokročíme. A když je mi 30, tak mám pocit, že jsme se vůbec nepohnuli z místa, ba naopak, že jsme zařadili zpátečku,“ dodává Peter.

Přímo do klubokavárny Tepláreň, před kterou vrah zastřelil Juraje Vankuliče a Matúše Horvátha a postřelil jejich kamarádku Radku, chodil dramatik a copywriter Michal Belej. V podniku měl i své autorské čtení. Teď je hlavně naštvaný. „To, co se stalo, zrcadlí naši společnost. Upozorňovalo se na to roky. Teď si poprvé říkám: Má tahle země nějakou budoucnost?“

V den, kdy spolu mluvíme, slovenská policie informovala o zadržení člověka kvůli útoku pro „domnělou sexuální orientaci“. K incidentu došlo na rušné ulici v centru Bratislavy jen osm dní po teroristickém útoku.

Ještě kratší dobu po útoku fotbaloví chuligáni ve vlaku napadli mladou ženu kvůli připnuté duhové stužce na bundě. Nechyběly výkřiky, že je „Tepláreň potřeba znovu vystřílet“.

Média minulý týden psala i o dalším incidentu. V jedné z bratislavských pivnic slovně a pak i fyzicky zaútočila trojice lidí na gay pár. Vše spustil letmý polibek. Přivolaná policie se navíc podle tvrzení napadených nechovala profesionálně a podle dvojice jí nepomohlo ani vedení restaurace.

Veřejným projevům náklonnosti se ale Michal Belej se svým partnerem nevyhýbají. Chytnou se na ulici za ruku a dají si pusu. „Jenže jsem vždycky nervózní z toho, že to může mít nějaký následek,“ říká Belej a dodává: „Ale nechci a nebudu přistupovat na tuhle hru.“

Michal pochází, jak sám říká, z tradiční katolické rodiny, a bigotní víra měla vliv i na jeho výchovu. O všem napsal na svůj blog Troška troska (Trošku troska), ve kterém mimo jiné popsal šikanu na církevní škole i přednášky o „hříšníkovi“ Freddiem Mercurym nebo o problematické Lucii Bílé a jejím hitu Láska je láska.

V rodině i veřejně je Belej vyoutovaný. Stejně tak jeho bratr, který odjel do Norska, kde teď žije s manželem. Michalova matka ale stále o orientaci obou bratrů mluví jako o „životním stylu“. Podobný výraz naznačující, že být gayem nebo lesbou je životní volba závislá na vůli, použil minulý týden slovenský premiér Eduard Heger, ale i český premiér Petr Fiala. Heger se ještě týž den omluvil a opravil se.

Zprávy o útoku v Bratislavě Michalova matka přešla mlčky. „Ale asi se jí to dotklo. Viděla na mně, že se se mnou něco děje a že se mě to dotklo. Vnímá tenhle čin jako jednotlivost a nevidí ty společenské kořeny,“ říká k tomu dramatik.

Napadená klubokavárna Tepláreň je jen jedno z mála míst, kde se scházejí hlavně LGBT+ lidé. Je to dané slovenským prostředím, ale i blízkostí Vídně. Vlastně jediným gay klubem teď v Bratislavě zůstává bar Apollon. Do něj začal po svém vyoutování chodit televizní novinář Tomáš Verníček.

„V běžných podnicích jsem se bál lidí a napadení, například od agresorů pod vlivem alkoholu, takže jsem kvůli bezpečnému prostředí začal chodit tam,“ říká třicetiletý Verníček.

Po útoku na Tepláreň přemýšlel i o tom, co by se stalo, kdyby si terorista vybral právě Apollon, kde v pátek večer bývá i sto lidí. „Trochu mě teď napadne otázka bezpečnosti, ale když budu chtít jít do gay baru, tak půjdu,“ ujišťuje.

Při mých rozhovorech v Bratislavě také často zaznívá, že teroristický útok byl vyústěním dlouhodobě gradující atmosféry vyvolávání nenávisti vůči LGBT+ lidem a projevů diskriminace. Ta se nezrodila ze dne na den, ale byla kontinuální.

Klíčové je ovšem datum únor 2015, kdy se na Slovensku konalo referendum o definici manželství jako svazku muže a ženy, o zákazu adopcí dětí stejnopohlavními páry a o sexuální výchově na školách.

Referendum iniciovala organizace Aliancia za rodinu. I když bylo nakonec neplatné, předcházela mu ostrá kampaň plná homofobie a vykreslování LGBT+ lidí jako ohrožení a nebezpečí. Aktivně se jí účastnila i část slovenské katolické církve.

„To byl zlom, který obrovsky znásobil ten nenávistný narativ, který vlastně vedl i k nenávistnému činu z 12. října,“ říká mi ve stranické kanceláři v Bratislavě Lucia Plaváková. Právnička a queer aktivistka je zároveň místopředsedkyně liberální mimoparlamentní strany Progresivní Slovensko.

„To referendum bylo naštěstí neúspěšné, ale zanechalo na společnosti a vztahu k LGBT+ lidem obrovské škody. Na vlně nenávisti se veze spousta politiků a političek,“ dodává Plaváková. Sama s partnerkou vychovává čtyřletou dceru.

Po útoku v Bratislavě ani druhý den neposlala dceru do školky. „Musela jsem to zpracovat, jestli se tu prostě můžeme pohybovat po ulici. Jednoduše jsem se bála. Byl to akt nenávisti vůči lidem jako jsem i já, cítím ohrožení naší rodiny,“ dodává s tím, že se teď „snaží zaktivizovat a trochu obnovit pocit bezpečí“.

Podle novinářky Michaely Žurekové, která v deníku SME píše o menšinách, ženských a lidských právech obecně, trvá taková nálada vůči LGBT+ lidem na Slovensku roky. V posledních letech je ale vidět, že negativně postoje zintenzivňují například ze strany politiků.

„Minulý rok tu bylo přinejmenším pět návrhů zaměřených proti LGBT+ lidem. Byly to návrhy inspirované Maďarskem o zákazu mluvení a vyučování o LGBT+ lidech ve školách, zákaz změny pohlaví nebo zákaz duhových vlajek,“ vyjmenovává novinářka.

S Michalem Belejem, Andrejem a všemi ostatními jsme mluvili také o tom, jestli na Slovensku zůstanou. To, že přemýšleli nebo přemýšlejí, že zemi opustí, většinou načali sami.

„Poprvé jsem se zamýšlel nad tím, jestli neodejít do zahraničí, například do Prahy. Ale neodejdu, protože tu mám rodiče a neopustím je,“ říká Andrej. Na Slovensku zůstane i Peter, hlavně kvůli práci svého partnera.

Po teroristickém útoku přemýšlí o odchodu ze Slovenska i studentka Andrea.

Odchod z Bratislavy do Prahy zvažoval i dramatik Michal Belej. Líbí se mu, jaké jsou v české metropoli, kam se přestěhovala už spousta slovenských gayů a leseb, možnosti. „Z Bratislavy ale neodejdu. Mám rád ten pocit živelné, balkánské energie, co tu je,“ uzavírá Michal a mává na přátele v kavárně v bratislavském Starém Městě.

Samotnou emigrací LGBT+ lidí do zahraničí, zejména pak do Česka, se ale na Slovensku nikdo podrobněji nezabývá, říká novinářka Michaela Žureková. „Ví o tom ta samotná menšina a teď se mnozí další chtějí přidat,“ dodává.

Podle Martina Macka, který v Bratislavě vede slovenskou LGBTI iniciativu Inakosť, je odchod do zahraničí dlouhodobý problém. „Je to i kvůli České republice, protože tam není jazyková bariéra. Jedna z největších slovenských LGBT+ komunit je v Praze,“ vysvětluje Macko.

Podle něj teď jsou dvě možnosti reakce slovenských LGBT+ lidí. „Buď se lidé stáhnou do sebe, budou se na Slovensku cítit ještě méně bezpečně a případně zvolí odchod do zahraničí. To by byl ten nejhorší scénář, protože by pak nedošlo ani ke společenské změně. My doufáme, že ten vývoj bude opačný a že bude motivovat, aby se vyoutovali veřejně známí lidé,“ dodává.

Seznam Zprávy oslovily s žádostí rozhovor i slovenské vládní politiky, mj. Igora Matoviče nebo Borise Kollára, odpověděla ale pouze poslankyně z klubu OLaNO Anna Záborská.

„Společnost a my všichni jsme otřesení tím, co se stalo před pár dny na Zámecké ulici v Bratislavě. Ale je to i důvod, proč se musíme vyhnout unáhleným řešením,“ napsala Záborská v odpovědi na e-mailový dotaz, proč minulý týden v parlamentu hlasovala proti zavedení institutu partnerského soužití.

Záborská nepovažuje za řešení ani zavedení registrovaných partnerství. Na otázku, jak se chce zasadit o zlepšení situace LGBT+ lidí, ale dál neodpověděla.