Komentář: Slovensko je na cestě do pekla. Vzpamatuje se opozice?

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Slovensko se ocitlo na nebezpečné křižovatce, kde mu reálně hrozí, že se vydá směrem, který znamená ukončení členství v Evropské unii a NATO a stane se satelitem Putinova Ruska. Koneckonců prohlášení premiéra Roberta Fica stále více připomínají spíše Putinova mluvčího než předsedu vlády suverénní členské země euroatlantických struktur.

Symbolem změněné orientace Slovenska na Putinovo Rusko se stal pietní akt u příležitosti 80. výročí osvobození Bratislavy na Slavíně, kde je pohřbeno 6800 sovětských vojáků padlých na slovenském území během druhé světové války. Robert Fico si zřejmě vybral toto výročí, aby dal v kulisách Slavína jasně najevo, kam on a jeho vláda směřují a kam hodlají Slovensko přemístit. Na Slavíně samozřejmě nechyběl ruský velvyslanec Igor Bratčikov se svým běloruským protějškem Andrejem Dapkiunasem. Velvyslanec Bratčikov si na Slavíně dokonce zařečnil. Ukrajinský velvyslanec však pozván nebyl, přestože se osvobození Bratislavy od německých vojsk v rámci sovětské armády zúčastnili i Ukrajinci. Velvyslanci členských států Evropské unie tuto hru na pietní akt bojkotovali a nepřišli.

Akci si naopak nenechal ujít extremista Daniel Bombic, příznivec vládnoucí garnitury, zejména strany Směr, který na různých videích často a rád hajloval a vykřikoval nacistická hesla. Svými sympatiemi k nacismu se netajil a netají. Ficův záměr dokreslovala i přítomnost zástupců proruské militantní skupiny Bratr za bratra, která má s ruským velvyslanectvím na Slovensku intenzivní kontakty. Zástupci této militantní skupiny již v lednu prohlásili, že nastal čas pro „moderní partyzánské hnutí na Slovensku“. Před dvěma měsíci dokonce jejich šéf v ruské státní televizi hrdě prohlásil, že zahajuje aktivity za vystoupení Slovenska z Evropské unie.

Premiér Fico, který vystoupil s projevem až po velvyslanci Bratčikovovi, si přítomným postěžoval: „Za to, že jsem pozval ruského a běloruského velvyslance, že jsem dal ruskému velvyslanci možnost říci dvě věty, nám velvyslanci Evropské unie oznámili, že sem nepřijdou a ani tu nejsou.“

A pak se rozpovídal o tom, jak je vděčný sovětské armádě za osvobození. Zapomněl ovšem zmínit, že kvůli tomu se Slovensko ocitlo v dalším nesvobodném totalitním režimu. Fico nepřipomněl ani sovětskou okupaci Československa v srpnu 1968. A samozřejmě nepadlo ani slovo o krvavé agresi Ruska proti Ukrajině, která trvá již tři roky.

Zato současnost premiér Fico zmínit nezapomněl a odvážně se pustil do jejího hodnocení. Podle jeho názoru se bezpečnostní struktury NATO rozpadají. „V současné době jsme svědky rozpadu stávajících bezpečnostních struktur, jako je Severoatlantická aliance, a vidíme také posuny, o kterých bychom ještě před několika lety nevěřili, že se mohou stát,“ zdůraznil. Hned se také pustil do řešení problému, když prohlásil, že by se mělo konat referendum o tom, zda chce Slovensko v takto rozpadajícím se společenství setrvat. V této souvislosti se podle Fica nabízí otázka, zda bychom se neměli občanů v referendu zeptat, zda jsou pro zbrojení na úkor jejich životní úrovně.

„Ať žije slavná Rudá armáda,“ uzavřel premiér.

Robert Fico již připravuje půdu pro odchod Slovenska z euroatlantických struktur. Po jeho projevu na Slavíně nabývá tato hrozba reálných obrysů. A zdá se, že obyvatelé Slovenska si začínají zvykat, že Putinova armáda není agresorem, který brutálně zabíjí Ukrajince a okupuje Ukrajinu.

K Putinovu Rusku se slovenský premiér poměrně otevřeně přihlásil také nedávno, když poskytl rozhovor ruskému provládnímu deníku Izvestija. Deník přitom patřil mezi čtyři ruská média, na která Rada Evropské unie loni uvalila sankce za šíření ruské propagandy. Fico ruským novinářům řekl, že chce udržovat dobré vztahy s Ruskem navzdory složité mezinárodní situaci. Podle Fica není možné budovat moderní a mírový svět bez přátelských vztahů s Ruskem. „Příležitosti k rozvoji vzájemných vztahů mezi Ruskem a Slovenskem jsou obrovské,“ zdůraznil.

Dalším, neméně nebezpečným trendem současné vládní koalice je boj proti nevládním organizacím a občanské společnosti. Kabinet schválil návrh zákona o nevládních organizacích, který do značné míry podkopává jejich činnost.

Fico dlouhodobě dělí nevládní organizace na sociální a politické, tedy takové, které podle něj ovlivňují politický vývoj Slovenska. Zcela odmítá, že by jejich činnost směřovala k rozvoji občanské společnosti. Premiér tvrdí, že je nutné zveřejnit jména všech dárců nevládních organizací, i těch, kteří si to nepřejí, aby bylo jasné, kdo se těmito dary obohacuje, ale zejména, kdo bojuje proti současné vládě.

Hrozba, že se Slovensko ocitne mimo transatlantické struktury, je v současné době velmi reálná. Pokud k takovému vývoji skutečně dojde, Slovensko přestane být parlamentní demokracií a stane se autokratickým státem a vazalem putinovského impéria.

Jedinou šancí pro Slovensko je v tuto chvíli vytvořit proti takovému vývoji silnou hráz. Opoziční blok - ať už z řad opozičních politických stran nebo občanských skupin -, který by něčemu podobnému zabránil. Tuto hráz je třeba vytvořit okamžitě, jenže opozice je v současné době chaotická a roztříštěná.

Opoziční strany však neprojevují velkou chuť a vůli ke vzájemné spolupráci. Progresivní Slovensko (PS), které je nejsilnějším opozičním uskupením, sebevědomě prohlašuje, že v příštích volbách Ficův Směr porazí. V posledním průzkumu veřejného mínění agentury Focus také je na prvním místě, jenže Ficův Směr je těsně za ním. Rozdíl mezi progresivisty a Směrem je skutečně minimální. Navíc není vůbec jisté, zda by PS bylo schopno s ostatními opozičními stranami vytvořit parlamentní většinu. A vládní koalici.

Jedinou stranou ze současných parlamentních opozičních stran, která se pokouší vytvořit společný blok, je strana Svoboda a solidarita (SaS). Jde však spíše o spoustu povyku pro nic než o férovou spolupráci.

V minulosti se SaS snažila vytvořit jakési opoziční kulaté stoly, u nichž by se diskutovalo o aktuálních problémech. Tento nápad však působil spíše jako pokus o získání stranické popularity než o vytvoření skutečné platformy pro hledání společných a co nejefektivnějších řešení pro záchranu Slovenska.

Nejprve svolala kulatý stůl k tématu obrany. „Opoziční kulatý stůl o obraně je jen první z několika věcných diskuzí. V budoucnu SaS svolá setkání všech opozičních stran také k tématům školství, justice, zdravotnictví a financí,“ uvedl předseda strany Branislav Gröhling den před setkáním. Kulatý stůl o obraně se sice uskutečnil a opoziční strany na něj vyslaly své zástupce, ale k diskuzi na další zmíněná témata již nedošlo.

Formát kulatých stolů pod taktovkou SaS se totiž stal důvodem k žabomyším sporům. Podle představitelů ostatních opozičních stran SaS příliš zdůrazňovala, že organizátorem je ona, nikoli PS, které je v současnosti lídrem opozice a v preferencích dokonce předstihlo vládní Směr. A SaS v průzkumech veřejného mínění jen tak tak překonává pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu.

Slabinou SaS je navíc to, že nejvíce ze všeho používá negativismus. Zcela přesně se vymezuje vůči tomu, s kým nechce spolupracovat, i když nemá důvod něco podobného tvrdit. Bylo tomu tak i po nedávném sjezdu strany, na kterém její vedení přijalo usnesení, že po příštích volbách nebude spolupracovat se stranou Republika a Hlas. Již dříve se přitom vyjádřili, že v úvahu nepřipadá povolební spolupráce se Směrem a SNS.

Je pravda, že zástupci PS a konzervativního KDH vystoupili na sjezdu jako hosté a prohlásili, že pro ně je SaS stranou, se kterou chtějí spolupracovat. Ale to bylo vše. Zástupci ostatních opozičních stran pozváni nebyli.

A už skoro jako slon v porcelánu SaS působila, když prohlásila, že pracuje na programovém prohlášení vlády. Letos v únoru představila jeho první kapitoly. Týkaly se oblastí financí, spravedlnosti, zdravotnictví a školství.

„Postupně budeme představovat další oblasti, abychom mohli dát vizi pro všechny resorty, abychom mohli dát vizi pro Slovensko do jednoho uceleného dokumentu,“ řekl předseda SaS Branislav Gröhling.

Jenže je těžké obhajovat něco takového, jako je programové prohlášení vlády, když jeho autorem je opoziční strana, která bojuje o to, aby se v příštích volbách vůbec dostala do parlamentu. Nebylo tedy divu, že k tvorbě dalších kapitol vůbec nedošlo a celá věc byla zahrána do autu.

Je opravdu škoda, že se SaS jako celek mění ve slona v porcelánu, protože její jednotliví představitelé patří k těm, kteří neúnavně hájí principy základních demokratických hodnot a parlamentní demokracie. Patří mezi ně zejména Marie Kolíková, Juraj Krúpa, Ondrej Dostál a Marian Viskupič. Ti si dokonce uvědomují hrozbu, které Slovensko čelí. Velmi vážně a s veškerým nasazením zvedají varovný prst a realisticky a otevřeně hovoří o tom, že Slovensku hrozí i ten nejčernější scénář - tedy odchod z transatlantických struktur a Evropské unie a návrat k autokracii. Chybí jim jen koncovka - spojit své postoje ve snaze vytvořit zmíněnou platformu pro záchranu Slovenska.

Další parlamentní opoziční stranou je OĽaNO Igora Matoviče, které ve volbách 2020 zvítězilo s takovým náskokem, že získalo v parlamentu ústavní většinu. Vládní koalici vedené Matovičem se ovšem podařil husarský kousek, když se kvůli neustálým a někdy až absurdním turbulencím a hádkám, které z velké části způsobil on, ocitla v menšině, což nakonec vedlo k předčasným volbám v roce 2023.

OĽaNO se do parlamentu dostalo, ale necelý měsíc po volbách se přejmenovalo na Slovensko, aby otevřelo novou kapitolu své existence. Způsob fungování uskupení Slovensko zůstává stejný jako za dob OĽaNO – pracuje jako protikorupční marketingová společnost, nikoli jako politické uskupení. Navíc jejich dosavadní političtí partneři z řad opozice – nebo dokonce jejich bývalí členové – si k nim jen obtížně hledají cestu a přestávají je ignorovat pomalu. Byť Igor Matovič začíná mluvit o spojení či alespoň užší spolupráci opozičních stran, z jeho úst znějí tato slova nevěrohodně.

Konzervativní Křesťanskodemokratické hnutí (KDH) jde při řešení slovenské krize opačným směrem než ostatní parlamentní opoziční strany. Samo hnutí se hlásí ke konstruktivní opozici a hledá pozitiva a možné průniky v činnosti současné vládní koalice. Tímto způsobem nachází sympatie své voličské základny a paradoxně do jisté míry podkopává snahu Roberta Fica a jeho Směru o autokracii a změnu politické orientace Slovenska.

Otázkou však zůstává, jak dlouho bude něco takového účinné a zda nejde jen o vnější vzhled vývoje celkového stavu. Zda se ve skutečnosti pod rouškou uhlazování třenic mezi stranami vládnoucí koalice neprohlubuje směřování Slovenska k putinovské propasti.

Opoziční strany si musí do všech důsledků uvědomit, že i ony nesou odpovědnost za politický vývoj na Slovensku. Měly by konečně začít brát vážně hrozbu, které země čelí, potlačit stranické partikulární zájmy a začít bojovat o parlamentní demokracii a o to, aby Slovensko zůstalo členem Evropské unie a NATO.