Komentář: Pro Roberta Fica to nebyl dobrý rok

Robert Fico se v květnu chystá do Moskvy, ale teď byl v Brazílii. Slovensko si tam spletli s Jugoslávií, což velmi pěkně ukazuje, jakou váhu má nová slovenská zahraniční politika čtyř světových stran: žádnou.

Ta politika se vlastně podobá vtipu o geniálním vědci, který se už tři desetiletí snaží objevit lék na rakovinu, ale pokaždé mu z toho bohužel vyjde pervitin. Také Robert Fico dělá politiku čtyř světových stran, jen mu z toho pokaždé bohužel vyjde Moskva.

Rok 2024 byl na Slovensku turbulentní a bizarní a můžeme o něm říct zhruba tohle: Pro Roberta Fica to nebyl dobrý rok.

Na jeho začátku si čelní představitelé dnešní koalice zajistili beztrestnost: Upravili trestní zákoník a zrušili speciální prokuraturu. Opozice a s ní i desetitisíce občanů protestovaly, tak je obvinili z toho, že nerespektují výsledky demokratických voleb (ne).

Potom se stal prezidentem provládní Peter Pellegrini a podařilo se mu to (i) díky šíření strachu a tomu, že ze svého protikandidáta Ivana Korčoka udělal kandidáta války. Ať už to znamená cokoli.

Poté přišel atentát na premiéra Roberta Fica a to je od té doby kladivem na všechno a všechny. Na občany, na opozici, na novináře. Tady nejde o schvalování atentátu – ten je jednoznačně odsouzeníhodný. Jde o to, že od atentátu už uplynulo mnoho měsíců a my stále nevíme vůbec nic o vyšetřování. Vládní politici toto prázdno vyplňují tím, že za spolupachatele označují prakticky všechny, kteří vyjadřují jakoukoliv formu nesouhlasu. Ať řeknete cokoliv, šíříte agresivitu.

Mimochodem, ředitelem tajné služby se stal syn Tibora Gašpara. Tibor Gašpar je trestně stíhaný bývalý policejní prezident z dřívějších vlád Směru. Dnes je poslancem Směru a místopředsedou parlamentu. Proto – ale nejen proto – se zahraniční tajné služby velmi rozmýšlejí, kdy a o jaké informace se s námi podělí.

Na Slovensku je legrace, tedy pokud za legraci považujete to, že ministryní kultury je Martina Šimkovičová. Ta i coby ministryně žila v Rakousku, než ji lidé vyštvali na Slovensko. To jsou její slova.

Na Slovensku je legrace, tedy pokud za legraci považujete myslivce Rudolfa Huliaka, který popírá klimatickou krizi a dokazuje to tím, že ve své kanceláři fouká dým z cigaret na nic netušící rostlinu.

Součástí hlavního proudu se staly řeči o ploché Zemi (vždyť je to jen názor) a máme i novou verzi hymny. Nikdo ji ještě neslyšel, ale jejím autorem je hudebník Oskar Rózsa, který všem možným konspiracím věřil už tehdy, když byly opravdu jen okrajové. Úřad vlády přišel s kampaní Respektujeme jiný názor, ale v praxi to navzdory tomu vypadá tak, že každý s jiným názorem je nepřítel.

Nepřátel je na Slovensku aktuálně hodně a patří mezi ně Spojené státy, Evropská unie, herci, novináři – a nejnověji už i lékaři. Je reálně mimořádně náročné nebýt nepřítelem. Vládní představitelé hovoří o progresivní rakovině (tady šíření agresivity neplatí), dalším atentátu, útoku na kritickou infrastrukturu, teroristech. Je to vláda strachu. Všichni jsou nepřátelé a ke strachu je vždycky důvod. Jen to Rusko vždycky zapomenou zmínit.

Probíhají čistky: na ministerstvu zahraničních věcí i kultury, ve státních organizacích, ve vedení kulturních institucí. Koalice ovládla veřejnoprávní televizi. Bez ohledu na to, koho podporujete, platí, že odborníky nahrazují lidé, kteří umí řídit maximálně automobil.

Koalice hodně věcí zničila, ale ničím je nenahradila. Jako kdyby jim na vlastní beztrestnosti, kterou si už zajistili, záleželo tak moc, až zapomněli, že kromě toho je třeba řídit i zemi.

Myslím si ale, že daleko zajímavější je její vlastní situace. Na to, že vládne pouhý rok, totiž před sebou koalice Roberta Fica tlačí až překvapující množství vnitřních problémů. Každý je rozhádaný s každým – a vždycky za to může někdo jiný.

Směr obviňuje koaliční Hlas i SNS, SNS obviňuje Hlas i Směr a Hlas také obviňuje všechny. Směr klesá, Hlas klesá, s SNS už do budoucna není třeba počítat (ale v záloze je krajně pravicová Republika).

Dlouhé měsíce se například hádají o křeslo předsedy parlamentu, které se uvolnilo zvolením Petera Pellegriniho za prezidenta. Podle koaliční smlouvy patří Hlasu, ale ten se ho nedokáže domoci a Robert Fico se tváří, že je to v pořádku. Předsedu parlamentu tím pádem už více než půl roku nemáme.

Robert Fico už vlastně nemá ani stabilní parlamentní většinu. Koalice začínala se 79 poslanci (ze 150), ale to už neplatí.

Existuje totiž skupina poslanců okolo již zmíněného Rudolfa Huliaka, které na kandidátku posbíral Andrej Danko, aby se SNS dostala do parlamentu. Huliak a spol. jsou však ve skutečnosti členy malé strany s názvem Národní koalice – a teď chtějí ministerstvo a místo v koaliční radě. Trvá to dva měsíce a Robert Fico se snaží tvářit, že nerozumí, a když rozumí, tak to není jeho problém.

Kromě toho existuje i několik poslanců Hlasu, kteří formulují konkrétní požadavky, a když je nikdo neposlouchá a nikdo se s nimi nechce ani bavit, tak s koalicí taky vždycky nehlasují. A Robert Fico se snaží tvářit, že ani to není jeho problém.

Jednoduše: Někdo by měl něco nějak vyřešit, ale nikdo nic neřeší. Možná už chápete, proč jsem napsal, že vždycky za všechno může někdo jiný (konkrétně za tohle údajně opozice, protože odmítá hlasovat s koalicí).

Výsledkem je, že koalice si už dva měsíce nemůže být jistá většinou, ale ta skutečná pointa je ještě někde jinde: Robert Fico se opravdu nemůže spolehnout na masovou podporu Slováků. Rozhodně neplatí, že bychom za ním stáli v jednom šiku. Jeho koalice nezískala 50 % ani v parlamentních volbách, nyní její podpora ještě klesá. Začalo se mluvit o předčasných volbách – a ty mají takovou zajímavou vlastnost, že když už o nich mluvit začnete, začnou být i ve hře.

Zkrátka: Robert Fico vždy vynikal schopností sestavit koalici, zabezpečit její fungování, postarat se o spokojenost jejích členů a dovládnout do konce. Aktuálně to však jaksi neplatí. A to ještě není leden.

Jestli totiž vlády Roberta Fica krom schopnosti dovládnout do konce vynikaly ještě něčím, tak „klidem“. Fico si vždycky dal záležet na spolupráci s odbory, na deklarování společenského smíru. Nyní však podaly výpovědi tisíce lékařů poté, co vláda porušila slib o dohodnutém a zasmluvněném zvýšení platů. Koalice následně schválila zákon, že doktoři musí do služeb, jinak jim hrozí vězení. A – pochopitelně – prohlásila je za nepřátele.

To na společenský smír moc nevypadá, jenže vláda má kromě toho na krku i konsolidační balíček. Kvůli rozhazovačným předchozím vládám byl reálně i třeba, ale zvýšení DPH se od ledna dotkne všech – voliče koalice, kteří jsou na zdražování mimořádně citliví, nevyjímaje. A stane se to v situaci, kdy koalici už beztak padají preference, protože neustálé hledání nepřátel lidi opravdu nebaví a k plnění slibů stále nedochází.

To není dobrá výchozí pozice. A nejen Robert Fico, ale ani celá koalice nedokáže přijít s řešením. Jako by jim chyběla intelektuální kapacita: Co nabídnout? Jak to vysvětlit? Odpověď je jasná: Slovensko je plné nepřátel. Škodí mu nepřátelé vnitřní i vnější. Jsou všude, je jich mnoho a jsou špatní. A takhle stále dokola. Nejnověji prý novináři píšou tak špatně, že klesá spotřeba. Je to nuda, nezabírá to a vidět to je i na těch preferencích.

Kdybych tedy měl dění na Slovensku v roku 2024 nějak shrnout, řekl bych pravděpodobně toto:

Koalice má množství vnitřních i vnějších problémů a namísto řešení nabízí agresivitu. Chybí jí schopnost dohodnout se, která byla pro Ficovy předcházející vlády typická, ale chybí jí i intelektuální kapacita. Rudolf Huliak, Andrej Danko ani ministr vnitra a předseda Hlasu Matúš Šutaj Eštok opravdu nejsou žádní myslitelé.

Koalice šíří strach a každý den někomu vyhrožuje, ale obyvatelé Slovenska by se namísto progresivní rakoviny měli bát spíš toho, že zemřou dříve a zbytečně, protože je nebude mít kdo ošetřit. Anebo vyšších cen potravin, které měly být podle slibů naopak nižší. Anebo životních nákladů, chybějící infrastruktury, kritického stavu ve školství.

Občanská společnost je na Slovensku živá jako nikdy předtím, ale obecně platí, že jen málokdo se dnes má dobře. Důvodů k optimismu směrem do budoucnosti je málo a platí to bez ohledu na politické preference. Sám Robert Fico vyjadřuje z budoucnosti obavy (vidíte, koalice ráda pracuje se strachem).

Společnost nadále zůstává roztříštěná, mnozí lidé na sebe hledí s nedůvěrou – a vládní politici tento pocit aktivně šíří. Kamuflují tak svoji vlastní slabost a už několikrát zmíněné intelektuální nedostatky.

Pro Roberta Fica to nebyl dobrý rok. No a protože Robert Fico na Slovensku vládne, nebyl to dobrý rok ani pro Slovensko.