Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V Bratislavě na konferenci k výročí pádu komunismu hovoříme o detailech tehdejších dějů. Zájem o výsledky historického výzkumu v publiku je. Jen mne udivuje nezřetelný vztah diskuze k současné situaci Slovenska. Dnešní vládnoucí vrstvy se významně snaží redefinovat západní orientaci země jako škodlivou, a východní (slovanskou, ruskou) jako Slovensku bližší, historickou a přirozenou. Dokonce i ve stanovení odpovědnosti za 34 měsíců vražedné války na Ukrajině.
Protizápadní rétorika Bratislavy se ovšem odehrává v podmínkách plnokrevných západních liberálních svobod pro média i veřejný projev, v podmínkách členství Slovenska v NATO s garantovanou kolektivní obranou spolupráce armád, v podmínkách pevného ukotvení v eurozóně – Slováci se s eurem plně sžili. V podmínkách propojení slovenské ekonomiky do společného trhu EU i pohybu pracovních sil. Nemálo jich pracuje v sousedním Rakousku, v Česku i po Evropě. Nemluvě o desítkách tisíc slovenských studentů na českých univerzitách.
Rodí se v našem sousedství opět schizofrenie mezi realitou a vládní politikou? Tentokrát ovšem občané žijí plně západně a vládní politici mluví východně, snaží se povzbuzovat protizápadní národovectví alespoň doma. Komu je toto rozdvojení určeno? Nepochybně voličům, ale dopadá stále více na formální postavení Slovenska jako státu. Česká vláda již nad slovenskou schizofrenií zlomila hůl, od návštěvy prezidenta Pellegriniho se s Bratislavou přestala bavit. Slovensko tak ztratilo jediného státního kamaráda.
Je ale třeba říct, že v Bratislavě pocit schizofrenie nemizí, naopak. Bere se vážně až na pokraj rozpadu vládní koalice. Nebude to tedy zřejmě jen hra pro voliče. Tím spíše, že významná část Slováků tvrdě dokazuje, že Slovensko dnes není jen vláda Roberta Fica. Sbírají peníze na zbraně pro Ukrajinu, jasně se vyjadřují na náměstích a revitalizují občanskou společnost.
S přítomným polským kamarádem, novinářem, veteránem revolučních i následných časů, na konferenci diskutujeme o příčinách posunu k situaci, v níž i v Polsku stojí jedna část politického spektra na protizápadních pozicích a snaží se vývoj sabotovat. Nikoli směrem k Rusku, to by v Polsku bylo na psychiatrickou léčebnu, ale k národoveckému protievropskému nastavení.
Také Polsko v tomto rozpoložení jde do těžkých prezidentských voleb. Rozhodnou, zda další vývoj bude provázet ústavní institucionální synergie, nebo nesmiřitelný obstrukční zápas mezi vládou a prezidentem. Ten má v Polsku větší pravomoci blokovat než v Česku nebo na Slovensku. I na Polsko tedy může dopadnout schizofrenie mezi nacionální a evropskou identitou.
S Poláky máme společný významný kus nové demokratické historie. V jejich případě vygenerovala emancipace z komunismu silného Lecha Walesu, který kormidloval od bouřlivých 80. let mocnou Solidaritu s miliony členů od gdaňských loděnic až k branám NATO a EU. Jeho spolupráce s dramatikem Václavem Havlem a maďarským spisovatelem a politickým vězněm Arpádem Goenczem na vyproštění střední Evropy ze sovětské dominance a z komunismu, patřila k nejlepším stránkám těžké historie Polska, stejně jako Československa a Maďarska. Mimochodem, tito tři založili visegradskou spolupráci k prosazení evropského směrování našich zemí, nikoli proti němu, jak to v rukou Orbána, Fica a Babiše vypadá.
S polským kolegou se bavíme i o tom, zda by v dnešní realitě ukotvení našich zemí v EU měli Walesa nebo Havel vůbec šanci být zvoleni do čela svých zemí. A shodujeme se, že jen velmi malou.
Proč si ale v dnešních podmínkách pevného ukotvení ve strukturách Západu vytahujeme do popředí protievropské populisty spíš než osobnosti globálního dosahu jako v době syrové revoluční geopolitické nejistoty? Máme snad my, Poláci, Slováci, Češi nebo Maďaři sklon kverulovat proti autoritám i za cenu sebepoškození nebo zničení úsilí mnoha let? Je možné, že jsme do komunismu neupadli jen v důsledku poválečné sovětské nadvlády v našem regionu, ale i vlastním protizápadním kverulantstvím?
Ale pozor: nároky na naše schopnosti dávat výkon nezmizely, ani s transformací, ani se vstupem do EU. Naopak. Opět rychle rostou, s válkou, energetickým vydíráním ze strany Ruska i rostoucí rivalitou USA s Čínou, která se nepokrytě zapojuje do aliance diktatur Ruska, Severní Koreje a Íránu. Některé kroky Maďarska a Slovenska připomínají chytračení a podlézání barbarovi v Kremlu, ale evidentně bezvýsledně. Proč to tedy dělají, když je to poškozuje tam, kde leží jejich živobytí a bezpečnost?
V globální soutěži se Evropa malinko zdržela svým rozšířením a vstřebáváním postkomunistických zemí. Právě v tomto období zadrhly její schopnosti rozvoje a technologických inovací oproti USA a zčásti i Číně. Nyní Evropa potřebuje nabrat tempo a výkonnost, pokud se toto zaostání nemá změnit v zaostalost trvalého rázu. Rodí se nová silná výzva, v které musíme zabrat a investovat více do výkonnosti špičkových oborů, univerzit i firem než do podpory zaostávajících, nevyjímaje strukturální pomoc. Přitom Evropa nesmí prohrát s Ruskem válku Ukrajinců o jejich suverénní právo určit svůj vývoj. Musí modernizovat svůj průmysl a energetiku novými technologiemi, které nestojí na fosilních zdrojích energií a vybudovat svou obranu. Obstojíme? Neztrácejí někteří nervy, zda to zvládnou bez pokračujících masivních unijních finančních injekcí?
V transformaci nás táhly nahoru zahraniční investice. Významná byla i přímá finanční pomoc, včetně předvstupní a strukturální pomoci EU. Nyní stojíme na svých nohou. Brzy začneme do EU více dávat než dostávat. Nikdo se nás už nebude ptát, zda dokážeme skočit laťku nově nastavenou výš globální soutěží s USA a Čínou. Nároky na vědu, průmysl, inovace podstatně vzrostou. Dokážeme je ve volbách promítnout i do zvýšení laťky pro naše politiky? Nebo raději budeme hovět v populistickém nadbíhání vystrašeným voličům, jak nabízejí Fico, Orbán, Okamura nebo Babiš, kteří rostoucí evropské konkurenci uhýbají do protievropské rétoriky?
Je paradoxem demokratického vládnutí, že kritice podrobujeme hlavně ty, kdo nesou vládní výkonnou odpovědnost a musí něco dělat. Leccos totiž nezvládnou nebo pokazí. Naopak sympatie přitahují ti, kteří umně kritizují a povykují, aniž by museli dokázat, že by to zvládli lépe.
Rozhlédneme-li se naším regionem, musíme si přiznat, že nás po více než třech dekádách od pádu komunismu opět stíhá schizofrenie rostoucích globálních požadavků a stagnující či kverulující úrovně národních politiků. Zejména těch, kteří se proti Evropě definují, protože na konkurenci nestačí. Může to mít jen jeden výsledek. A otázkou je, zda si opravdu potřebujeme prakticky prožít, jaký výsledek to bude.
