Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Fórum pro výměnu zkušeností s rozšiřováním, které v Kyjevě uspořádala ukrajinská organizace Nová Evropa, znovu poukázalo na zásadní rozpor mezi rétorikou evropských států a institucí prosazujících zásadní investice do obranyschopnosti a podpory Ukrajiny v době ruské agrese a postojem evropských společností. Jejich ochota v této formě ukrajinské pomoci dále pokračovat v průběhu času stále více oslabuje.
Vyplývá to nejen z poslední vlny průzkumů Eurobarometru, ale také z hlubších zkoumání celé řady národních sociologických agentur, které se této problematice od počátku ruské plnohodnotné agrese proti Ukrajině intenzivně věnují. Nejhůř přitom ze všech zkoumaných oblastí podpory již nějakou dobu vychází vojenská pomoc, která na rozdíl od humanitárních dodávek Ukrajincům již po dvou a půl letech západní pomoci nemá mezi Evropany většinovou podporu.
Speciální kategorii mezi dotazy představovala podpora Ukrajiny v oblasti udělení kandidátského statusu otevírajícího příležitost budoucího přistoupení do evropských struktur. Pohodlná většina 60 procent Evropanů sice tento krok realizovaný již v roce 2022 zpětně vítá, v tomto ohledu však existují mezi jednotlivými státy značné rozdíly. V českém případě ho podpořilo pouhých 37 respondentů ze 100 a až 57 procent se vyslovilo proti. Ve srovnání například se sousedním Polskem jde o dvakrát tak špatný výsledek v neprospěch Ukrajiny.
Tyto ukazatele přitom mohou v dlouhodobém horizontu zásadním způsobem ovlivnit udržitelnost evropského přístupu vůči Ukrajině a rovněž další podporu jejího spravedlivého boje proti ruskému agresorovi. Evropská podpora Ukrajiny začíná být z pohledu expertů stále více politizovaná a stává se předmětem soubojů evropských vlád s populisty a protiukrajinskými silami v jednotlivých zemích.
Proč nás to musí zajímat?
Jak představil nedávný výzkum Asociace pro mezinárodní otázky a polského Kolegia východní Evropy, právě nedostatek celospolečenské podpory Ukrajiny a jejího přistupování k Evropské unii, ale také kritika tohoto procesu ze strany populistů a protiukrajinských sil v obou zemích, mohou představovat nejzásadnější výzvy pro budoucí udržitelnost této evropské politiky z pohledu střední Evropy.
Ačkoli jsou výsledky ve společnosti v polském případě výrazně lepší, na politické úrovni mezi stranami a představiteli vládnoucí koalice i opozice Polsko vychází o to hůře. Tamní vládní elita je v současné době ponořena do komplikovaného konfliktu s představiteli ukrajinského státu kvůli historické politice paměti a následuje tak starší konflikty rozdmýchávané ze strany současné opozice Práva a spravedlnosti. Ani po změně polské vládní garnitury se přitom nepodařilo efektivně řešit starší spory spojené s vývozem ukrajinských agrárních produktů do EU i tzv. kabotáže, tedy logistiky a dopravy.
K těm se česká vláda nepřipojila a vlastní omezení dovozu ukrajinských zemědělských komodit nezavedla. O to více však tato problematika rezonovala ve společnosti a stala se předmětem ostré kritiky vlády ze strany lídra opozice Andreje Babiše i protisystémových sil ve společnosti, které podobné otázky zneužívají pro svůj prospěch.
Klíčovým problémem je přitom v obou zemích nedostatek věrohodných informací, které by měla jak česká, tak polská společnost k dispozici tak, aby tato témata nemohla být zneužívána ve veřejné diskuzi protiukrajinskými silami. Kyjevská konference zároveň připomněla, jak moc dochází ke zneužívání této agendy ze strany třetích sil, včetně Ruska, Číny, Iránu nebo dalších problematických aktérů v mezinárodním prostředí.
Jak v této věci postupovat?
Jak navrhují autoři výzkumu, je zapotřebí co nejvíce investovat do budování hlubšího společenského a politického konsenzu napříč různými skupinami ve společnosti tak, aby nebyly jednotlivé vládní přístupy náchylné k radikálním změnám. Právě toho jsme mohli být svědky v případě sousedního Slovenska a jeho vládního obratu v podpoře Ukrajiny.
Potřeba k tomu bude přitom nejen více hodnověrných informací a zvýšení veřejného povědomí vyžadujícího pokračování podpory Ukrajiny na vládní úrovni, ale také utvoření co nejsilnějšího politického konsenzu mezi vládou a opozicí v základních otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky.
Dobrým příkladem této snahy byla v českém kontextu iniciativa prezidenta Petra Pavla před summitem NATO ve Washingtonu, kdy došlo k setkání mezi premiérem Petrem Fialou a Andrejem Babišem a vytvoření alespoň elementární shody na prosazovaných zájmech na úrovni NATO. Avšak roli v budování národních konsenzů musí sehrát i expertní a akademická veřejnost a byznys, jehož úspěch je předvídatelností veřejných politik také podmíněn.
A přestože tento přístup bude nesmírně těžké prosazovat a dosahovat v rámci něho kýžených výsledků, přestavuje jedinou cestu, jak zabránit destrukci dobrého jména České republiky v podpoře Ukrajiny, ale hlavně prosazování národních zájmů spojených s českou bezpečností. Bez celospolečenské poptávky v této věci a nastavení očekávání ze strany obyvatel to však může být jen krátkodobou iniciativou bez dlouhodobějšího dopadu.
Právě proto musí jak Česko, tak Polsko posílit svou strategickou komunikaci směrem k občanům. A také snahu pečlivě vysvětlovat, nejen proč je významné Ukrajinu dále podporovat, ale i proč je její budoucí přistoupení do EU jedinou možnou cestou a východiskem z ruské agrese a také pokračující války na evropském kontinentu. Právě tento narativ je nejen pro Ukrajinu, ale i velkou část středoevropských společností příznivý a žádoucí.
A nakonec to musí být právě Česko a Polsko, které tyto iniciativy potáhnou, protože od sousedního Slovenska nebo Maďarska se v blízké době podobně ambiciózní politiky dočkat nemůžeme. Zvlášť významné to bude od počátku příštího roku, kdy Polsko povede Evropskou unii v rámci svého předsednictví, které bude na otázky spojené s východní Evropou úzce zaměřeno. Jak pro samotné Polsko, tak pro Česko jako jeho blízkého spojence to bude dobrá příležitost prosazovat systémová řešení a dlouhodobě udržitelnou podporu Ukrajině, protože jen ta nám může současnou krizi pomoci překonat.
