Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vyrůstal jsem na Sibiři. Mnoho lidí nevěří, že Sibiř ve Vysokých Tatrách opravdu existuje, myslí si, že je to nějaké vymyšlené místo, o kterém se dají psát pěkné příběhy, ale mýlí se. Sibiř existuje a mám i důkazy: tramvajovou zastávku na trati ze Starého Smokovce na Štrbské Pleso, šest bytovek pod ní. Je jich tak málo, že je dokážu spočítat z hlavy (potom přistavěli sedmou).
Název Sibiř pochází od stejnojmenné vily nad tramvajovou tratí. Tu sice původně postavil jeden uherský gróf, ale potom ji na žádost Charlotte, dcery Tomáše Garrigue Masaryka, přejmenovali. Jméno Sibiř je na počest československých legionářů, kteří se roku 1918 probili celým Ruskem až na Sibiř a odtud, touto mimořádně nepravděpodobnou cestou okolo celého světa, se dostali domů. Po cestě vyhráli i jedinou námořní bitvu v československých dějinách: 16. srpna 1918 na Aralském jezeře. Vlastně měli pod kontrolou i celou Transsibiřskou magistrálu. Je to skvělý příběh.
Tatry byly vlastně dlouho československé. Stahovali se do nich lidé z celé země, za komunismu převážně ti, kteří chtěli mít prostě pokoj od režimu. Pražský rodák a legendární chatař z chaty pod Rysy Viktor Beránek se v nich skryl v roce 1968, když roznášel protisovětské letáky. Bydlel a stále bydlí dvě bytovky ode mě. Horolezec Jindro Martiš se usadil na Tatranské Poliance (zahynul v roce 1997 v Himálaji). V Tatrách bylo skutečně možné slyšet českoslovenštinu.
Tehdy ještě k Vánocům patřil sníh. Ne jako dnes, že možná bude, možná nebude, trochu napadne, ale jinak se v plusových teplotách budeme dívat na zelenou trávu. Vánoce znamenaly hodně sněhu. Stalo se, že sníh nenapadal, ale počítám, že to bylo jednou za sedm osm let. Dnes je to spíš naopak: když jsem se letos procházel po vánočním Starém Smokovci, slyšel jsem zpívat ptáky. Může se vám to zdát romantické; já to pokládám za děsivé.
Další československá stopa: hned vedle Sibiře se nachází obrovský léčebný ústav Penzák, který se tak jmenuje proto, že ho v roce 1925 dokončil Všeobecný penzijní ústav v Praze. Je to krásná, velkolepá budova. Anebo byla. Teď je už snad dvacet let zavřená, periodicky se objevují plány na její obnovu, postaví se jeřáby, občas i lešení - a pak nic. Přejde dalších pět let.
Pointa je v tomhle: „město“ Vysoké Tatry je velmi specifické. Tvoří ho všechny osady pod Tatrami, na délku má padesát kilometrů. Pamatuji si, jak mělo téměř 6500 obyvatel, dnes je to spíš 3500. Pokud vůbec. Tatry se rapidně vyprazdňují a stárnou. Každý člověk tam má opravdu hodně místa.
Dalším specifikem je složení obyvatelstva. Tvoří ho lidé pracující ve službách, horolezci, nosiči, horští záchranáři. Není to úplná klasika. A lékaři a sestřičky z léčebných ústavů a klimatických lázní. V Tatrách se léčila tuberkulóza, zkusil to (neúspěšně) například i Franz Kafka. Léčilo se vzduchem: když byla největší zima, pacienty zabalili do spacáků a vyložili ven (takto jsme chodili za děvčaty). Nebude to znít dobře, ale problém je, že dnes už tolik lidí tuberkulózu nemá, takže například nádherný prvorepublikový léčebný areál na Vyšných Hágoch si už také třicet let klade existenční otázky.
Mám pocit, že se až tak dobře neumíme starat. Léčebný ústav Penzák je asi dvacet let zavřený, ale já si pamatuji, když měl ještě kluziště a tenisové hřiště (dnes na něm, jak jinak, parkují auta). Měl nádhernou kolonádu, procházeli se po ní lidé, pod ní byl park a hned vedle hřiště našeho legendárního tatranského fotbalového klubu, kde před mistrovstvím světa 1982 absolvovala vysokohorskou přípravu československá fotbalová reprezentace. Víte, jak dlouho trvá, než si les vezme zpátky území, které člověk v potu a krvi upravil? Asi pět let. Po deseti už budete mít pocit, že takhle to bylo vždyky.
Mohlo mi být tak devět let, když jsme v lese právě pod tou kolonádou byli. Napadl sníh, opravdu hodně sněhu, a kromě mě tam byl ještě Jano, Filip, Kaťa a Zuza. Byla tma (v lese je fakt velká tma). Tehdy jsme mezi korunami stromů uviděli padat hvězdu. Byli jsme přesvědčení, že musí spadnout někde blízko. Rozběhli jsme se za ní. Jano nás vedl, neboť chtěl udělat dojem na Kaťu anebo Zuzu. Nebo na obě.
Pamatuji si, že lesem jsme bloudili asi půl hodiny. Brodili jsme se po kolena ve sněhu. Padali jsme do něj. Nohy jsme měli úplně promočené. Promočené jsme vlastně měli úplně všechno. Hvězdu jsme, pochopitelně, nenašli, ale našli jsme stopy srnek. Druhý den jsme všichni měli zápal průdušek. Dalším problémem Tater je, že já dnes žiji v Bratislavě, Filip a Zuza ve Švýcarsku a Kaťa v Německu. Zůstal jen Jano. Tenkrát byl šéf.
Vichřice, která Tatry navždy změnila, přišla až v listopadu 2004, takže tehdy byl ještě všude les. Vyšel jsem z domu a byl jsem v lese. Ze školy jsem se vracel přes les. Kdo se chtěl trochu poobjímat s frajerkou, potřeboval ji přemluvit, aby s ním šla do lesa. Jako dítě jsem vždy na Štědrý den s otcem vynesl bramborové slupky ke stromům vedle bytovky, aby se najedly i srnky. Potom jsme je oknem sledovali. Bylo to krásné. Víte, tohle byly Vánoce.
Udělal jsem to i letos, i když ne kvůli sobě. Byla s námi neteř mojí přítelkyně. Vzal jsem ji ven. Položili jsme jídlo pro srnky ke stromům. No a co čert nechtěl, právě tehdy se na balkoně ozval zvoneček. Přišel k nám Ježíšek! Neteř se hned nadšeně rozběhla domů, ale nestihla ho a nikdo ho neviděl. Zase. Zůstaly jen dárečky.
Přítelkyně potom neteři navrhla, že možná ten Ježíšek zrovna tehdy přišel proto, že právě dělala dobrý skutek. Edukativní vsuvka o tom, jak důležité je být dobrý člověk, chápete. „Ne,“ zakroutila neteř hlavou. „To nedává smysl.“
Tak tedy dobře, no. Za rok už asi Ježíška neuhrajeme, ale třeba si to bude pamatovat tak, jako si to pamatuji já.
