Komentář: Ficova koalice jede jako parní válec

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na Slovensku máme v protestování slušnou praxi. Během demonstrací na bratislavském náměstí Slovenského národního povstání například existuje sekce pro rodiny s dětmi. U fontány. Děti milují fontány. A ono když je v podvečer 42 stupňů Celsia, fontána se fakt hodí.

To je další věc. Chtěl bych vládu Roberta Fica poprosit, aby se, pokud by to tedy bylo možné, dopouštěla skandálů nejlépe v měsících září až listopad a potom zase až od dubna do června. Zhruba do poloviny. To je vhodná sezóna na demonstrace. Na Slovensku se totiž protestuje vždycky, když je zrovna minus deset, anebo plus čtyřicet.

Ukazuje se ale, že to možné není. Čtvrtá vláda Roberta Fica vůbec nebere ohled na komfort protestujících. Ona vlastně nebere ohled vůbec na nic a na nikoho. V zemi je takové horko, že by člověk snad už i to vodní dělo vlastně uvítal.

O dění na Slovensku psal už i ctěný kolega Jindřich Šídlo. Ministryně kultury Martina Šimkovičová odvolala ředitele národního divadla, protože prý během představení spadl lustr, a ředitelku národní galerie, protože prý je v ní nějak moc volného prostoru a žádné slovenské vlajky.

Pro ministryni Šimkovičovou je přitom charakteristické, že ministryní především nikdy neměla být. Ne proto, že bychom měli odlišné názory, ale proto, že sám koncept kultury je pro ni zcela neznámou veličinou, která ji uráží.

Nemá žádné vztahy s kulturní obcí, neorientuje se v ní, nikdy se v ní nepohybovala a ani se v ní pohybovat nechce. Namísto toho věří zcela náhodně vybraným konspiracím, vede (občas trochu fašistické) řeči o tom, že Evropa vymírá, protože je tu přetlak LGBT lidí – a potom vyhrožuje, že každého, kdo ji označí za fašistku, čeká trest (myslím, že přibližně tak by to dělali fašisti).

Slovenská ministryně kultury kromě toho žije v Rakousku. Tedy žila. Sama prohlásila, že už se přestěhovala na Slovensko. Tedy přestěhovala – musela se přestěhovat! Podle jejích vlastních slov ji k tomu přinutili protestující. Dohnali ji k tomu svými demonstracemi.

Ano, přesně tak: slovenská ministryně kultury si stěžuje, že ji vyštvali na Slovensko. To se nedá ani vymyslet.

To ale není všechno. Před několika měsíci se konaly protesty proti úpravám trestního zákona, které koalice prosadila. Jak se ukázalo, byly mimořádně výhodné zejména pro její spřízněné lidi.

Teď se na svobodě ocitl bývalý speciální prokurátor Dušan Kováčik. Ten se proslavil tím, že měl na stole víc než šest desítek případů, ale po celé roky se mu nepodařilo najít důvody něco dělat. Všechny vážné případy zcela spolehlivě potopil. Přezdívali mu tehdy „pan 61:0“, což vyjadřovalo jeho úspěšnost.

Dušana Kováčika před časem odsoudili na 14 let, nicméně Nejvyšší soud potvrdil vyzrazení utajované informace a přijetí úplatku a snížil mu trest na osm let a pokutu 100 tisíc eur. Nicméně Kováčik už je na svobodě. A na svobodě se ocitl na základě osobní intervence ministra spravedlnosti. Hned po svém propuštění se nechal slyšet, že za mříže by měli jít ti, kteří ho za mříže dostali.

Vláda Směru také oznámila rozpuštění Národní kriminální agentury, která se specializovala na závažné případy – a vznikla v roce 2012, rovněž za vlády Směru. Všechny závažné případy jsou už podle všeho vyřešené. Robert Fico kromě toho mluví o progresivní rakovině a zhruba dvakrát do týdne varuje před dalším politickým násilím.

V této situaci rád připomínám následující: jen stěží se dá říct, že by se vláda Roberta Fica těšila masové podpoře a obyvatelé Slovenska za ní byli semknutí v jednom šiku.

Dnešní koalici Směru, Hlasu a Slovenské národní strany přece nevolila většina obyvatel ani většina oprávněných voličů, ba ani většina zúčastněných voličů. Účast ve volbách na podzim 2023 byla 68 procent, strany koalice získaly dohromady 44 procent hlasů. To je necelých 1,3 milionu voličů.

Na univerzální podporu lidu se tedy spoléhat nedá. I v parlamentu má koalice většinu jen čtyř hlasů. A hlavně SNS přitom nedokáže garantovat stabilitu této většiny.

Předseda SNS Andrej Danko si před volbami spočítal, že jestli se chce dostat do parlamentu, musí se spojit úplně s kýmkoli. Spojil se tedy s různými postavami dezinformační scény, do parlamentu se skutečně dostal – a potom zjistil, že skoro celý poslanecký klub jeho strany tvoří tyto postavy, ale vlastně nikdo z jeho strany.

Vždyť právě proto se i Martina Šimkovičová, která rovněž není členkou SNS, stala ministryní kultury. Na Slovensku totiž máme takzvaný klouzavý mandát. A tak bylo lepší dát Šimkovičové vládní funkci než ji mít v parlamentu, kde nikdo nedokázal zaručit, jak bude hlasovat. Takhle to funguje.

Mimochodem, preference Slovenské národní strany se pomalu blíží úrovni statistické chyby a přesně to je na tom celém absurdní: s jakým politickým mandátem a v čím jménu vlastně Martina Šimkovičová bourá slovenskou kulturu? To záleží na tom, které verzi z několika možných uvěříte.

Po volbách se předsedou parlamentu za stranu Hlas stal Peter Pellegrini. Ten byl však na jaře zvolen prezidentem. No a předsedu parlamentu od té doby nemáme. Koalice se nedokáže dohodnout. Funkce by měla patřit Hlasu, ale nárok si na ni dělá Andrej Danko, protože Andrej Danko miluje funkce.

Jedna verze současných událostí tedy zní, že konání Dankovy ministryně kultury má koaličním partnerům ukázat, že by jej opravdu měli zvolit tím předsedou parlamentu, protože potom už dá Martina Šimkovičová pokoj.

Druhá verze říká, že Martina Šimkovičová to dělá proto, že je prostě taková. Ocitla se v prostředí, které ji nerespektuje a ona mu nerozumí. Je ve funkci, na kterou lidsky nemá. No a tak všechno boří. Koaliční partneři jsou z ní nervózní. Lidé pak protestují. Robert Fico protesty samozřejmě přežije, ale obešel by se i bez nich. Je proto možné, že Šimkovičová skončí. Osobně bych řekl, že je to dokonce pravděpodobné. Vždyť na to, aby z kultury udělala Drážďany na sklonku války, nemá politický ani odborný mandát. Dělá jen zbytečné potíže.

Podle třetí verze slouží kousky Martiny Šimkovičové k zamaskování jiných přešlapů – třeba právě propuštění Dušana Kováčika.

No a čtvrtá verze zní, že nikdo nic nemaskuje a všechno se to děje najednou prostě proto, že vláda Roberta Fica jede jako parní válec.

Logika parlamentní většiny říká, že pokud koalice většinu má, tak může „všechno“. Tedy všechno, na čem se dohodne. Koalice tedy bude pracovat. Anebo možná spíš „pracovat“. Opozice bude protestovat. Na posledním protestu nevystoupili žádní politici a pravděpodobně jde o snahu, aby demonstrace měly méně politický a více občanský rozměr.

Koalice tedy pracuje, ale právě v tom je ten problém. Pracuje totiž jen pro sebe, ne pro své voliče. V mezičase například kolabují některé nemocnice. Nic hmatatelného vláda svým voličům „nedala“. Svůj program a své sliby neplní. Naopak plní jakýsi program, který před volbami vůbec neměla. Voliči se tedy pomalu začnou ptát, kde jsou ty sliby, kvůli nimž koaliční strany volili.

Koalice jede jako válec a my na Slovensku si válec dobře pamatujeme. „Převálcujeme to všechno, ať se děje vůle Boží, že se budou všichni divit!“ vyhlásil v roce 1993 tehdejší premiér Vladimír Mečiar. A tak se i stalo.