Apel z Bratislavy: Češi se od Slováků nesmí odvrátit ani za Fica

Slovensko prochází turbulentním politickým obdobím. Na konci září budou parlamentní volby, kampaň je dost vyhrocená a těžko odhadnout, jaká vládní konstelace nakonec z voleb vzejde. V průzkumech vede strana Směr-SD bývalého dvojnásobného premiéra Roberta Fica, který vystupuje proti vojenské pomoci Ukrajině a podle kritiků nadbíhá Rusku.

Mohl by případný Ficův návrat do vlády zchladit tradičně úzké česko-slovenské vztahy? Zkušený český diplomat Rudolf Jindrák, který letos nastoupil na velvyslanecký post v Bratislavě, podobné obavy v rozhovoru pro Seznam Zprávy mírní. Podle něj by každopádně Praha neměla po volbách na Bratislavu zanevřít.

Vnímáte tu napjatou atmosféru více než ostatní velvyslanci, když v Bratislavě zastupujete historicky spřízněnou zemi?

Slovensko je pro Českou republiku mimořádná relace. Máme za sebou 70 let ve společném státě a to jen tak nevymažete. Nese to s sebou nějakou emoci, kterou máme v sobě. Druhou věcí je ta volební kampaň.

Velmi důležité je, že já se slovenskými politiky prostě mluvím - na rozdíl od mnoha dalších kolegů velvyslanců, které tím ale nechci vůbec shazovat. Je samozřejmě výhoda, když každý můžeme mluvit svým vlastním jazykem. Díky tomu se slovenští politici mnohem víc otevřou. Ve výsledku jsem tak do volební kampaně ponořený víc než velvyslanec nějakého třetího státu.

Je celkem reálné, že volby vyhraje opoziční strana Směr v čele s Robertem Ficem. Zařadilo by se pak Slovensko někam vedle Maďarska, respektive vlády Viktora Orbána?

Jako velvyslanec se k aktuálním politickým sporům nemohu vyjadřovat, musím být schopen komunikovat téměř s každým. Samozřejmě i já mám uvnitř nějaký vlastní blok. Když jste zmínil Orbána, já jsem byl před lety velvyslancem v Maďarsku a ještě si ho pamatuji jako liberálního politika. Dnes jsou pro mě některé jeho výroky daleko za hranou.

Co se Slovenska týče, volby zkrátka nějak dopadnou, bude nějaká povolební matematika. To je věc, kterou u nás možná ne úplně vnímáme. Je potřeba si vzít možné modely, co by tam mohlo vzniknout za koalice. S hodnocením je zkrátka třeba počkat na výsledek.

Další věc, kterou si tady málo uvědomujeme, je, že se premiéři účastní jednání evropských rad, kde se přijímají unijní závěry. Byť Maďaři dělali nějaké problémy, závěry včetně sankcí ve většině případů podpořili. Nedovedu si moc představit, že slovenský premiér by se v Bruselu vymezoval do té míry, že by jako jediný stál v koutě.

Fico byl v minulosti už dvakrát premiérem a čeští politici z různých stran s ním uměli mluvit. V současnosti ale vystupuje radikálněji než dříve…

Pokud bude na Slovensku úplně jiná politická reprezentace s jinými prioritami, bude důležité, aby nám to nezmrazilo bilaterální vztahy. Aby se například nestalo, že se někteří nejvyšší čeští představitelé budou odmítat bavit se svými novými slovenskými protějšky. Slováci by v takové situaci potřebovali nějaké spojence. A kdo je jim bližší než Češi? A na druhou stranu, kdo je bližší Čechům než Slováci?

Co říkáte na nedávno oznámenou kandidaturu bývalého ministra zahraničí a vašeho souputníka v diplomacii Ivana Korčoka na funkci prezidenta?

Pro mě to hodně znamená z osobního hlediska, protože jsme velcí přátelé. Naše kariéry se svým způsobem trochu překrývaly, jako velvyslanci jsme spolu působili v Německu, znají se i naše rodiny. Jeho zkušenost ze zahraniční politiky a západní profil jsou pro Slovensko dobré. Sice nebyl aktivní stranický politik, politické zatáčky však velmi dobře zná. Mně by se jako prezident určitě líbil, ale samozřejmě je to věc soutěže, takže uvidíme, jak to dopadne.

Přesuňme se k Německu, kde jste byl velvyslancem osm let. Jak se podle vás Berlínu daří naplňovat historickou změnu v zahraniční politice, takzvanou Zeitenwende, kterou po ruském vpádu na Ukrajinu ohlásil spolkový kancléř Olaf Scholz a která měla zahrnovat odklon od vstřícných vztahů k Rusku?

Obecně chci říci, že se Německu musíme věnovat, je to osudová země, která ovlivňuje vnitřní politiku Česka. Má značnou ekonomickou sílu. Navíc je tu problematická minulost. Připomeňme, že středobodem některých politických kampaní byly Benešovy dekrety.

Musíme se také Německu snažit porozumět, neměli bychom se omezovat na zjednodušující pohledy. Němcům jsme vyčítali, že se po ruské invazi na Ukrajinu nepřipojili s dodávkami zbraní, ale my jsme jim přeci více než 70 let říkali, že si mají sypat popel na hlavu za 2. světovou válku. Najednou jsme je začali nutit, aby úplně otočili a poslali na východ tanky, které měly stejné výsostné znaky jako za války.

Tohle je i mentální problém. Němci v západní části země se vyrovnali se svojí minulostí, ale ve východní části, bývalé NDR, potřebují nějaký čas. Navíc Spolková republika má dnes spoustu vnitropolitických problémů, jako je rostoucí popularita pravicově populistické Alternativy pro Německo, migrace nebo ceny energií. V našem životním zájmu je, aby Německo prosperovalo, ne aby se znovu stalo velkým evropským problémem.

A jak je to v opačném směru? Věnuje Berlín dostatečnou pozornost tomu, co se děje v Praze? Mně se zdá, že jenom tehdy, když děláme problémy…

Za bývalé kancléřky Angely Merkelové byla velká výhoda, že ona vyrůstala v komunistickém režimu ve východním Německu a zároveň měla blízko k Praze, kde byla v mládí na vědecké stáži.

Obecně platí, že v Německu musíte být něčím zajímaví. Musíte buď provokovat, nebo být ekonomicky atraktivní. Kdyby v našem prostoru nebyly německé investice, tak by o nás tamní politici zájem neprojevovali. Klíčová věc ve vztahu k Německu je schopnost přicházet s tématy, která jsou pro druhou stranu zajímavá. Nečekat na to, že s nimi přijdou oni.

Když jste zmínil provokace, logicky se vybaví Polsko, odkud čas od času míří do Berlína požadavky na reparace za škody během 2. světové války. To pro nás ale asi není správná cesta…

Pro mě v Berlíně platilo: čím hůř ve vztazích k Polsku, tím lépe ve vztazích s Českem. Němci si uvědomovali, že s námi se dá racionálně domluvit, najít nějaké východisko a že držíme dané slovo. Vezměme si česko-německou deklaraci. To je svým způsobem politický dokument, který není vymahatelný. Troufám si říct, že s nějakými malinkými excesy už 26 let držíme linii, kterou jsme si v deklaraci domluvili.

Jsou vůbec sudetští Němci a jejich případné nároky ještě ožehavé téma ?

To je velmi důležitá věc. Vím, o čem mluvím, zabývám se tím 35 let svého života, doslova mě to pronásleduje. Nesmíme se nechat ukolébat dojmem, že je všechno v pořádku. Jsou to geneticky dané problémy na české i na německé straně, i když s novými generacemi jejich naléhavost postupně slábne. Na kontext 2. světové války není možné zapomínat. Souhlasím v tom s Václavem Klausem, že nesmíme zaměňovat příčinu a následek. A tou příčinou byla válka a co se tehdy dělo.

Máte za sebou poměrně vzácnou zkušenost, že jste jako diplomat pracoval pod vládou, předsedou vlády a v posledních letech jako šéf zahraničního odboru prezidentské kanceláře pod Milošem Zemanem. Jak zpětně hodnotíte spolupráci mezi prezidentem a vládou?

Podle Ústavy má prezident v zahraniční politice poměrně unikátní pravomoci. Stojí tam, že zastupuje republiku navenek, nebo že sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, takže v konečném důsledku by ji mohl určovat zahraniční politiku mnohem asertivněji, než to dosavadní prezidenti dělali. Nynější prezident je v tomto ohledu zatím asi nejzdrženlivější.

Důležité je, aby se politici byli schopni domluvit. Jsem rád, že v současnosti spolu nejvyšší ústavní představitelé komunikují. Mimochodem oni spolu do určité doby komunikovali i za éry Miloše Zemana, bohužel se to ale přerušilo.

Nechal si Miloš Zeman v zahraniční politice poradit?

Moc ne. Dávali jsme mu hodně podkladů, on je přečetl, ale závěr si udělal vždycky sám.

Měl jste vnitřně problém se Zemanovou vstřícností vůči Rusku, respektive prezidentu Vladimiru Putinovi?

To je otázka, co tím máme na mysli. Říkám si, kolik Zeman podepsal nějakých závazných smluv a dohod s Ruskem…

Spíš šlo o gesta, cesty do Moskvy a schůzky s Putinem…

Za mě tam byl dvakrát, já jsem byl dvakrát přítomen jeho jednání s Putinem a upřímně řečeno, nebylo to nic moc. Myslel jsem si, že ruský prezident je mnohem výraznější osobnost. Nicméně s Putinem se dříve scházela půlka Evropy. Z mého vnitřního pohledu bylo důležité, že Zeman dostával všechny podklady, které bylo možné shromáždit a stanovisko si udělal on sám.