„Jsme tady doma.“ Duhových pochodů v polských městečkách přibývá

„Věřím, že to není tak, že lidé, kteří jsou proti nám, jsou zaslepení nenávistí. Myslím, že většinou to jsou spíš lidé, kteří se bojí neznámého, a že klidný rozhovor bývá klíčem ke změně postoje. I když samozřejmě jsou i tací, kteří nás prostě nenávidí,“ říká polská politička a aktivistka Wiktoria Aleksandra Barańska.

Seznam Zprávy s ní hovořily v Praze během festivalu Prague Pride. Politička a aktivistka se v rámci něj zúčastnila debaty „Mezipatra: Ciepła Polska“ o životě LGBT+ lidí v Polsku (leseb, gayů, bisexuálů, trans lidí a dalších queer osob).

Barańska ve svém čtyřicetitisícovém rodném městě Sanok na konzervativním jihovýchodě země letos uspořádala už druhý pochod za práva LGBT+ lidí. Šlo o jeden z desítek duhových průvodů v Polsku. V zemi jich v posledních letech přibývá a organizují se kromě velkých center i ve městech okresního charakteru.

Zatímco v polské společnosti i díky generační obměně dochází podle Barańské k pozitivním změnám, politika stagnuje. Právě témata jako manželství pro všechny nebo legalizace umělého přerušení těhotenství byly pro Barańskou motivem vstupu do polské politiky.

V parlamentních volbách, které proběhnou v polovině října, bude kandidovat za progresivní stranu Spolu na kandidátce Levice. V posledních průzkumech se podpora Levice pohybuje od 8 do 11 procent a je za vládnoucím Právem a spravedlností (PiS), opoziční Občanskou koalicí a krajně pravicovou Konfederací.

Jaká je podle vás situace LGBT+ lidí v Polsku? Zlepšila se alespoň v něčem za poslední dobu?

Pokud jde o politickou situaci, řekla bych, že se zhoršuje. Jako LGBT+ lidé jsme cílem útoků pravicových politiků. Cyklicky se opakuje potřeba najít si nějakého nepřítele, zaútočit na něj a tím si zvednout sloupečky popularity. Obvykle jsme to my anebo uprchlíci.

Pokud jde o společnost, myslím, že se situace zlepšuje. Rozvíjí se aktivismus a v tuhle chvíli máme v Polsku kolem 40 „pochodů rovnosti“, a to včetně malých měst.

Je to například moje rodné město Sanok, kde bydlí 40 tisíc obyvatel, ještě menší Milicz a městečko Sztum. Letos se přidá trochu větší Krosno v Podkarpatí. To ukazuje, že se aktivismus rozvíjí a že se o něj zajímá čím dál tím víc lidí. Je to dobrá zpráva pro akceptaci ze strany společnosti, což ukazují i průzkumy.

Stále více lidí podporuje manželskou rovnost (manželství pro všechny) nebo registrovaná partnerství. Mění se to k lepšímu. K tomu přispívá i to, že přibývá známých LGBT+ lidí, kteří se veřejně vyoutovali (svěřili se se svou orientací).

Vy spoluorganizujete pochod rovnosti v Sanoku, ten je velký zhruba jako český Jablonec nad Nisou nebo Přerov, navíc je ve velmi konzervativním regionu na jihovýchodě země. Jaký má v takovém prostředí akce tohoto typu význam?

Myslím, že je velmi důležitá, protože prolamuje stereotyp, že jsme „pevnost strany PiS“, a že tam nikdo jiný kromě voličů PiS nebydlí, a že jde o trochu zapomenutý region. Já ho mám velmi ráda a záleží mi na tom ukázat, že se u nás dějí dobré věci, a že i u nás bydlí LGBT+ lidé. I u nás to může být barevné, pěkné a prostě normální.

Motivace pro pochody jsou různé. Například v jedenáctitisícovém Miliczu jsou to rodiče lesby, kteří bojují za práva své dcery. Nejčastěji to ale jsou přímo LGBT+ lidé, kteří chtějí aspoň jeden den v roce ukázat, že jsou tady doma.

Příští rok chceme v Sanoku zorganizovat „městečko“, kde budou stánky různých organizací. Bude to příležitost se tam zastavit, popovídat si, podívat se a vyjasnit si případné pochybnosti. Já totiž věřím, že to není tak, že lidé, kteří jsou proti nám, jsou zaslepení nenávistí. Myslím, že většinou to jsou spíš lidé, kteří se bojí neznámého, a že klidný rozhovor bývá klíčem ke změně postoje. I když samozřejmě jsou i tací, kteří nás prostě nenávidí.

Jak na takové akce reagují obyvatelé Sanoku?

Letos se pochodu účastnili hlavně místní a lidé z blízkého okolí. Na první ročník dorazili i lidé, kteří se už z města odstěhovali, ale kvůli premiéře pochodu se vrátili. Dorazil třeba kluk z Vídně, což bylo moc milé.

Letošní druhý ročník byl lokálnější. Lidé reagují pozitivně, to je až překvapivé, protože já jsem očekávala, že reakce mohou být všelijaké. Oni ale mávají z oken, usmívají se, a to je moc fajn. Když jsme obcházeli restaurace a kavárny s dotazem, jestli u nich můžeme vylepit plakáty, většinou byly reakce velmi pozitivní a vyhradily nám místo.

Před čtyřmi lety policie na poslední chvíli zhatila pokus o útok na pochod rovnosti v Lublinu, kam muž s ženou vyrazili s podomácku vyrobenými výbušninami. Bylo to v atmosféře zavádění tzv. zón bez LGBT a v čase volební kampaně, která se točila i kolem LGBT+ lidí. Ještě před tím na pochod rovnosti v Bělostoku fyzicky zaútočili extremisté. Připomínalo to pogrom. Nebojíte se, že by se takové incidenty mohly opakovat? Změnila se během čtyř let atmosféra?

Myslím, že už je mnohem klidněji. Proti prvnímu pochodu rovnosti v Řešově (krajské město Podkarpatského regionu, pozn. red.) agresivně demonstrovala krajní pravice. Pokusili se i o blokádu trasy. Letos v Řešově žádná „protidemonstrace“ nebyla. Nebylo tam ani moc policistů, vlastně jen jedno policejní auto a jeden policista na motorce, který si užíval, že si může zajezdit a jen se na pochod díval.

Obecně si myslím, že ta doba, kdy se proti pochodům agresivně protestovalo, a akce čelily bezpečnostním hrozbám, už naštěstí pomíjí a je teď mnohem bezpečněji. V Sanoku jsme loni při prvním pochodu měli velké obavy, měli jsme velkou ochranku, ale letos jsme od velkých opatření po dohodě s policií upustili.

Je znát v Polsku ve vztahu k LGBT+ lidem generační změna? Jak to téma vnímají mladé Polky a Poláci?

Mezi mladými lidmi v Polsku máme velké genderové štěpení. Je tu dost velká skupina mladých mužů, kteří jsou velmi konzervativní a nacionalističtí, to jsou hlavně voliči Konfederace.

Na druhé straně jsou mladé ženy, které mají velmi pozitivní postoj k lidským právům a akceptují mezilidské rozdíly. To štěpení je dost silné, ale obecně je mladá generace mnohem tolerantnější, než jsou ty předcházející. Musím ale v souvislosti s volbami dodat, že jsou to zároveň mnohem slabší ročníky.

Mladí lidé zároveň vyrostli v době internetu, vědí, jak to vypadá v zahraničí, sledují Neflix. Šokuje je mnohem méně věcí. Klesá i počet věřících, což je v Polsku podstatný jev. Katolická církev v Polsku je jedním ze zdrojů homofobní a transfobní propagandy, a mladí lidé už tolik do kostelů nechodí.

Vy kandidujete do parlamentu za levicovou stranu Spolu (Razem). Jak zásadní je pro ni téma práv LGBT+ lidí? Jakou roli hraje v programu Levice, v rámci které strana Spolu kandiduje?

V programu máme zákon o manželství pro všechny a také zákony legalizující umělé přerušení těhotenství. To pro nás vždycky bylo, je a bude důležité téma, zejména pro moji stranu. Pro mě osobně jsou to tak důležitá témata, že v nich nevidím žádný prostor pro ústupky. Jsou to témata, kvůli kterým jsem se vlastně rozhodla vstoupit do politiky a jsem tam, kde jsem. Tohle mě motivovalo.

Chci dělat všechno pro to, abychom se co nejdřív dočkali Polska, ve kterém bude manželská rovnost, přístup k legální a bezpečné interrupci a ve kterém budou moci trans lidé projít procesem tranzice přátelštějším způsobem, se zachováním důstojnosti. Bez toho, aby museli žalovat své rodiče anebo odpovídat na nedůstojné dotazy.

Žalovat rodiče?

Aby mohl trans člověk projít úřední tranzicí, musí zažalovat své rodiče kvůli tomu, že se při narození neuvedl odpovídající rod. Takový je u nás právní model. Žaloba na vlastní rodiče je pro mnoho lidí velmi traumatizující.

Pokud rodiče za svým potomkem stojí a žaloba narazí na přívětivý soud, což je často kritériem výběru místa podání žaloby, je šance, že to projde celkem hladce. I tak je to ale samozřejmě hrozný zážitek.

Pokud se ale narazí na soud, který chce házet klacky pod nohy, anebo se rodiče stavějí proti, jsou to muka, které můžou trvat léta. Kurióznější je to ještě tehdy, když už rodiče nežijí. Navzdory tomu, že jde už o plnoletého člověka, dostane opatrovníka, aby bylo koho žalovat, protože to je podmínka polské právní úpravy.

Podobné je to s operacemi a návštěvami specialistů, které se musí hradit. Ceny jsou jak z kosmu a specialistů je málo, přitom trans člověk musí projít mnoha vyšetřeními. Potřebuje tedy hodně peněz a velmi silné nervy. Tak to vypadat nesmí.

Jaké je právní postavení LGBT+ lidí v Polsku? Rýsuje se nějaká změna? V Česku v Parlamentu leží úprava umožňující manželství gayů a leseb, i když její osud je nejistý.

Jediná situace, kdy polské zákony zohledňují LGBT+ lidi, je zákaz diskriminace v zaměstnání. Je tam přímo zmíněný zákaz diskriminace lidí na základě jejich sexuální orientace nebo genderové identity.

Jinak v Polsku není nic, co by nějak regulovalo spolužití dvou partnerů a stejnopohlavních rodin. Není tu institut manželství ani registrovaných partnerství, není možná adopce dětí. Homofobie není ani vyjmenovaná jako motiv předsudečného násilí.

Pokud například někdo nahlásí, že ho někdo zbil, protože je hednikepovaný, řeší se to jako čin z nenávisti. U homofobního útoku to není možné, a navíc to znamená, že se nevedou ani žádné statistiky. Obecně se má za to, že je něco takového prostě ok.

Téma LGBT+ lidí se v posledních letech v negativním smyslu několikrát objevilo ve volební kampani. Bylo to ve velkém při volbách do Evropského parlamentu a pak znovu při prezidentských volbách v roce 2020. Pokaždé šlo o vládnoucí stranu Právo a spravedlnost a její kandidáty. Hrozí podle vás něco takového ještě i letos, nebo už by takové téma nezafungovalo?

Obávám se, že se ještě objevit může. Říkám záměrně, že se „obávám“, protože pokud na něj dojde, bude to opět hon na LGBT+ lidi, kterému bych se chtěla vyhnout. Šlo by opět o hledání nepřítele jen proto, aby vzrostla procenta podpory. Chtěla bych žít ve světě, ve kterém nebudou lidská práva kontroverzním tématem, a budou samozřejmost.

Říjnové parlamentní volby budou napínavé, straně PiS jde o udržení se ve vládě. Vypadá to, že jazýčkem na vahách bude krajní pravice, nic ovšem zatím není jisté. Pokud by, čistě hypoteticky, vyhrála dnešní opozice, jíž je Levice součástí, a sestavovala by se vláda bez PiS a krajní pravice, změnilo by se něco na situaci LGBT+ lidí? Byla by na tom v takové – podotýkám hypotetické – koalici shoda?

To velmi záleží na poměrech, které by v takové vládě byly. Jsem přesvědčena o tom, že by na to Levice velmi tlačila. Pokud bychom my měli většinu ve vládě, tak by na to došlo. Nemám ale moc velkou důvěru v Občanskou platformu, která se s oblibou v minulosti při podobných hlasováních „zasekla na záchodě“.

Domnívám se ale, že by byla velká šance na zavedení právní regulace, jež by ulehčila LGBT+ lidem život v Polsku, pokud by vládla demokratická opozice. Teď je ta blokáda jakýchkoli pokusů neprostupná a podobné návrhy neprojdou ani do prvního čtení a leží z vůle PiS v „parlamentním mrazáku“.