Jak rozumět největšímu politickému převratu od války, který zažívá Rakousko

Kicklova strana Svobodných (FPÖ) vyhrála parlamentní volby už koncem září, když získala 28 procent hlasů. Ostatní strany s ní však koalici odmítly, a tak prezident Alexander Van der Bellen svěřil první pokus na sestavení vlády druhému v řadě, dosavadnímu kancléři Karlu Nehammerovi z lidové strany (ÖVP).

Po sto dnech se ukázalo, že Nehammer s šéfem sociálních demokratů Andreasem Bablerem (SPÖ) a s předsedkyní liberální strany NEOS Beate Meinlovou-Reisingerovou vládu nedomluví. Prezidentovi nezbylo než se přece jen obrátit na Kickla.

V posledních osmdesáti letech vládli Rakousku výhradně kancléři z lidové nebo sociálnědemokratické strany, kteří pouze ve třech případech akceptovali FPÖ jako menšího koaličního partnera.

Tentokrát však připustili, že službu u kormidla převezme populistická strana, která patří v Evropském parlamentu k zakladatelům frakce „Patriotů“, do níž mimo jiné patří Národní sdružení Marine Le Penové, Strana svobody Geerta Wilderse, Fidész Viktora Orbána a za Česko ANO Andreje Babiše.

„Brány kancléřského úřadu se velmi pravděpodobně otevřou Putinovu příteli, který nenávidí Evropu,“ shrnul obavy z Kickla dosavadní vicekancléř Werner Kogler (Zelení) na svých facebookových stránkách.

Důvodem, proč lidovci a socialisté opustili železné pravidlo, na kterém osmdesát let stála druhá rakouská republika, nebyla únava z dlouhého jednání o vládě - to ostatně ani nepatří v dějinách Rakouska k nejdelším.

Příčinou bylo zemětřesení, které zřejmě nechtěně spustil už druhý den roku 2025 sociální demokrat Andreas Babler.

Detaily konfliktu, který rozvrátil jednání tří stran o vládě a Kicklovi otevřel cestu na kancléřství, popsal podrobně v deníku Die Presse reportér Klaus Knittelfelder.

Lídři lidovců, socialistů a NEOS se sešli 2. ledna večer a Beate Meinlová-Reisingerová z NEOS chtěla zjistit, v jaké podobě oba kolegové podpoří důchodovou reformu; jeden z projektů, kterým podmínila účast své strany ve vládě. „Reforma“ byla zhruba stejně odvážná, jako změny v důchodech prosazené vládou Petra Fialy, včetně možnosti zvýšit věk odchodu do penze na 67 let. „Lidová strana tento plán jako celek neodmítla, sociální demokraté ovšem ano. A to zásadně,“ napsal Knittelfelder.

Meinlová-Reisingerová na to prý nic neřekla, ovšem ještě před půlnocí o Bablerově reakci jednala ve vedení své strany. V pátek 3. ledna dopoledne pak veřejnosti oznámila, že s jednáním o koalici končí. „Zásadním reformám řekl tento týden jasné ne. Tak to s námi dál nepůjde,“ uvedla na tiskové konferenci.

Nešlo přitom jen o důchody, ale také o zdravotnictví – spolkové země totiž doplácejí nemocnicím horentní sumy nad jejich běžné příjmy z pojistného a o to víc žádají peněz od státu.

Strany se neshodly ani na záchraně státního rozpočtu, jehož schodek loni překročil maastrichtskou hranici tří procent a podle plánu se letos i v následujícím roce ještě zvýší.

Socialisté odmítli úspory s tím, že počkají, až jim je nařídí Evropská komise. Připouštěli jedinou změnu, tedy zavedení dědické a majetkové daně, případně zvýšení firemní daně ze zisku, která už dnes dosahuje 23 procent. S tím však narazili u NEOS i lidovců.

V sobotu ještě nebylo vše ztraceno, protože samotní lidovci se socialisty měli v Národní radě aspoň minimální většinu jednoho hlasu. Sociální demokrat Babler však odmítl i mírnější úsporné návrhy kancléře Nehammera.

Nehammer proto už večer položil mandát k sestavení nové vlády a vzápětí rezignoval na funkci kancléře i předsedy své strany.

Politici i novináři přijali rozhodnutí kancléře, který provedl Rakousko třemi lety krizí, s pochopením. „Nehammer bojoval za tuto zemi jako lev, za to patří náš dík,“ uvedla přední politička lidovců, dolnorakouská hejtmanka Johanna Miklová-Leitnerová.

„Byl to korektní a jednoznačný odchod, který mi imponoval,“ rozloučil se s kancléřem komentátor deníku Kronen Zeitung Erich Vogl.

Nehammerovi straníci se ovšem dostali do tísně. Účast ve vládě vzdát nechtěli, najednou však neměli nikoho, kdo by ji domluvil. Když nominaci na předsedu lidovců odmítl předchozí kancléř Sebastian Kurz, prošlo v neděli minimalistické řešení, že stranu „provizorně“ převezme dosavadní generální tajemník, pětašedesátiletý advokát Christian Stocker. Omezený mandát Stockerovi nebránil, aby se okamžitě nechal slyšet, že pod jeho vedením budou lidovci s FPÖ o vládě jednat. Krize mohla skončit.

„Pověřil jsem pana Kickla, aby vedl jednání s lidovou stranou za účelem vytvoření vlády,“ oznámil v pondělí po schůzce s šéfem populistické strany očividně frustrovaný prezident Van der Bellen.

Pětidenní krize zřejmě znamená pro Rakousko největší politický převrat za desetiletí, zároveň nejsou tamní potíže v Evropě něčím výjimečným.

Vzestup pravicových populistů zažívají i další země od Itálie přes Francii a Nizozemsko po Německo. Ve všech případech jim cestu k vládě otevírá frustrace dosud vládnoucích středových stran z toho, že nedokážou udržet nad vodou vymoženosti sociálního státu.

V zásadě nebylo možné, aby se této krizi vyhnulo právě Rakousko, které je jednou ze čtyř evropských zemí, jejichž výdaje do sociálního systému a zdravotnictví překračují podle Eurostatu 30 procent HDP.

Nároky na sociální a zdravotní služby rostou i v časech hospodářské krize, která zasáhla Rakousko v posledních dvou letech zvlášť tvrdě a stát tyto požadavky nemůže uspokojit, aniž by se zadlužil anebo zvýšil daně. Přitom už dnes patří Rakousko ke třem evropským zemím s největším daňovým zatížením.

Prezident pověřil Kickla jednáním o vládě a sociální demokraté i Zelení okamžitě reagovali výčtem temných vizí, co Rakušany čeká pod vládou radikálně pravicové FPÖ spojené s rovněž pravicovými lidovci. Přitom nezapomněli zmínit zhoršení pozice zaměstnanců či úrovně zdravotnických služeb a sociálních jistot. Také již citovaný novinář Knittelfelder tvrdí, že populistický kandidát na kancléře musí v první řadě odstranit kámen úrazu, na kterém ztroskotal jeho předchůdce Nehammer. Jinými slovy, svou kompetenci osvědčí, pokud najde recept, jak zachránit zadlužený důchodový systém.