Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Kdybyste to snad nestíhali sledovat, toto je výčet úspěchů vlády premiéra Roberta Fica (SMER) za několik posledních dní.
Zrušení Národní kriminální agentury vyšetřující nejzávažnější korupční případy.
Odvolání ředitelky Národní galerie Alexandry Kusé.
Propuštění odsouzeného (za korupci) bývalého šéfa Úřadu speciální prokuratury Dušana Kováčika zásluhou ministra spravedlnosti Borise Suska.
Odvolání ředitele Slovenského národního divadla Matěje Drličky, kterému dekret o jeho konci doručila zaměstnankyně ministerstva kultury v doprovodu ochranky brzo ráno pěkně až domů.
Na něco jsem určitě ještě zapomněl, takže kdyby vás zajímal seznam kompletních „úspěchů“ Ficovy vlády za pouhých deset měsíců jejího fungování, celkem přehledně jej sepsal komentátor deníku SME Jakub Filo. Je to vlastně neuvěřitelné čtení.
Občas slýcháme výtky na adresu ministrů kabinetu Petra Fialy, že přišli k moci bez jasného plánu, co vlastně chtějí dělat. Tak tady vidíme pravý opak: takhle vypadá vláda, která úplně přesně ví, co chce a jak toho dosáhnout. Změnit Slovensko do podoby, z níž se bude jen obtížně vracet zase do „normálního stavu“ – jistě nedokonalého a s mnoha chybami, ale to jsou obvyklé znaky „normálního stavu“.
Ficova vláda se chová jako utržená ze řetězu. Jako kdyby nemělo být žádné zítra, jako by už před ní nebyly žádné další volby.
Což je patrně ten cíl. Jedna z definic demokracie zní: „Lidé mohou svou vládu vyměnit poklidným způsobem pomocí svobodných voleb. A každé další volby by měly být stejně svobodné jako ty předcházející.“ Mohou si tím být dnes Slováci jisti?
Když jsem tuhle otázku položil na konci června našim federálním podcastovým přátelům, šéfredaktorovi deníku Aktuality.sk Petru Bárdymu a diplomatovi Rastislavu Káčerovi, byli pořádně skeptičtí: Slovensko podle nich možná bude mít – zřejmě v roce 2027 – formálně svobodné volby, v nichž budou řádně sečteny hlasy, ale o férový volební souboj už podle nich nepůjde.
Je to do jisté míry zvrhle fascinující. Ficova vláda má v Národní radě většinu čtyř hlasů. Slovensko je po 35 letech svobody vyspělá země, která by měla být schopna se nájezdu jednoho zdivočelého politika a jeho šiků ubránit. A přesto sledujeme dokonale fungující mašinerii, která se nezastaví na jediný den ani o prázdninách, během nichž se my ostatní snažíme nabrat síly na dalších deset měsíců „hlavní politické sezony“.
Tohle není běžné předání moci, při němž se v civilizovaných zemích mnoho věcí - i držitelů funkcí – mění, ale stát funguje bez větších otřesů a podle osvědčených pravidel dál. Tohle je společenská pomsta, po níž Fico toužil od chvíle, kdy byl v roce 2018 po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové nucen opustit premiérský post.
O dva roky později, po parlamentních volbách v únoru 2020, to vypadalo, že Slovensko má tuhle éru, kdy – slovy klasika – nebylo jasné, kde končí státní správa a začíná organizovaný zločin, definitivně za sebou. Stejně jako se v roce 1998 dokázalo zbavit šílené vlády Vladimíra Mečiara, za níž byl – kupříkladu – unesen tajnou službou do zahraničí syn neposlušného prezidenta Michala Kováče. Nebo zavražděn nepohodlný svědek tohoto zločinu.
Tragický výkon Ficových nástupců v čele s premiérem Igorem Matovičem, tímto desetiletým spratkem žijícím v těle padesátiletého muže, vrátil nejdéle sloužícího slovenského politika Roberta Fica (v parlamentu je od roku 1992) znovu k moci.
Není to přitom stejný Fico, který ve volbách 2012 sebral přes 40 procent hlasů. Loni na podzim dostal „pouhých“ třiadvacet. Následovalo spojení s loutkovou stranou Hlas dnešního prezidenta Petra Pellegriniho a spolkem lunatiků ze Slovenské národní strany, proti níž i Okamurova SPD vypadá jako seriózní státotvorná strana. Vznikla koalice, která se zjevně nezastaví před ničím a které po vítězství v dubnových volbách dělá ochotnou clonu prezident Pellegrini.
Ten se sice, jak tvrdí slovenští insideři, opravdu nemá po mnoha ponižujících zkušenostech s Ficem rád, zároveň si ale ještě nedovolil po dvou měsících ve funkci ani vystrčit nos.
Ficovu touhu po pomstě ještě posílil naštěstí neúspěšný pokus o atentát na jeho osobu, který Slovensko šokoval v půlce května. Už tehdy mi slovenští kolegové říkali, že to je patrně to nejhorší, co se mohlo stát.
Samozřejmě především kvůli činu samotnému, o tom se snad nemusíme přesvědčovat. Fico ale také dostal do ruky klacek, kterým teď bude mlátit své protivníky po hlavách. Ukázal to naposledy ve čtvrtek, kdy ve speciálním videu komentoval ohlášené protesty slovenské opozice. V podstatě prohlásil, že výsledkem může být další pokus o atentát na vládního politika. Je to nestoudné a je to rozdmýchávání těch nejhorších nálad v zemi. Ale přesto se vůči tomu obtížně vystupuje, protože – bohužel – jsme to nedávno zažili.
Tohle je situace, v níž se teď Slovensko nachází. Byl jsem minulý týden v Bratislavě na vystoupení s tamním vynikajícím zábavným podcastem Piatoček. Tématem měla být politická satira a tak vůbec nezávazné legrační plkání při západu slunce na břehu Dunaje. Ve skutečnosti to byly dvě hodiny koncentrované skepse na pódiu, ale hlavně v mnohasethlavém publiku.
Přitom to známe všude po světě: politické satiře se nejlépe daří, jsou-li u moci politici, které vaše publikum úplně nemiluje. Fanoušci Piatočku, amerických late night shows nebo Šťastného pondělí – všichni se přece rádi zasmějí vtipům na svého neoblíbeného politika. Jen to asi funguje v poměrech, kde cítíte šanci na změnu. A Bratislava léta roku 2024 tak rozhodně nepůsobí.
Z publika jsem několikrát slyšel očekávatelnou narážku: „A vás, Čechy, to čeká po příštích volbách taky.“ Nevím. Nejsem zatím takový skeptik. Andrej Babiš tu měl po volbách 2017 spolehlivou hlasovací většinu s KSČM a SPD, pomstychtivého Zemana na Hradě, a stejně se mu nepovedlo Česko změnit tak, jak by si přál. Možná díky mnohem silnějším institucím, než jsou ty slovenské. (Taky jste rádi, že máme Senát, bez nějž nelze například měnit volební zákony?)
Na druhou stranu to, co sledujeme na Slovensku, je docela srozumitelné upozornění, jak rychle dokáže demokracie při zručném řízení zdegenerovat v systém, který se sice řídí formálními postupy, ve skutečnosti v něm ale každý den mizí mechanismy, které dělají demokracii „trvale udržitelnou“.
Mimochodem, ono setkání v Bratislavě proběhlo ještě předtím, než ministryně kultury Martina Šimkovičová ze SNS po úspěšném zestátnění veřejnoprávní televize a rozhlasu odvolala také ředitelku Národní galerie a ředitele Slovenského národního divadla. Jistě, má na to právo a něco podobného jsme zažili i kdysi v Česku. Jen je to v kontextu ukázka smyslu existence Ficovy vlády: obsazení všech pozic, zajištění beztrestnosti pro spojence a totální ponížení nepřátel. V tomhle případě oné „kulturní fronty“ či „bratislavské kavárny“, jak se po českém vzoru začalo i na Slovensku říkat odpůrcům dnešní vládní garnitury.
Dohromady se to taky občas nazývá „únos státu“.
Na Slovensku ho právě sledujeme v přímém přenosu a měli bychom se dívat dost pozorně. Jak říká Frank Underwood v seriálu House of cards: Demokracie se tolik přeceňuje!
