Článek
/Od našeho zvláštního zpravodaje z Varšavy/
„Stěny našeho minského baru byly pomalované uměním podobně jako tady ve Varšavě. Co kus, to originál. Když jsme se rozhodli zavřít, dohodli jsme se, že všechno přemalujeme šedivou barvou, protože šeď, to je barva Běloruska,“ říká mi menší potetovaný zarostlý spolumajitel baru Karma.
Představuje se jako Gleb – prostě Gleb. „Vždycky, když se někde v Minsku objeví sebemenší graffiti, hned ho zamalují šedivou barvou. Pokaždé jiným odstínem,“ vysvětluje svůj příměr Běloruska k šedi.
Vzhůru do tajného baru
Nejdřív se spolu bavíme ve stylovém baru, který je umístěný v jednom z pilířů Mostu Poniatowského. Není nijak označený a trefit ten správný oblouk z tolika arkád slavného varšavského mostu je za tmy oříšek.
Potemnělý podnik je z venku nápadný jen stovkami samolepek na sklech a malbami na stěnách. Mezi nimi je i velký portrét běloruského malíře a politického vězně Lukašenkova režimu Aleše Puškina. Letos v červenci za nejasných okolností ve svých 57 letech zemřel v běloruském vězení.
Po chvilce mě Bělorus Gleb Kovalev bere po schode vzhůru do „tajného baru“, do nějž je možné vstoupit, jen když znáte heslo. Je tu podstatně klidněji.
Gleb Kovalev.
„Tohle je zatím největší úspěch mého života,“ říká Gleb o baru Karma. Je jedním z jeho 12 spolumajitelů. Podnik otevřeli loni na začátku léta, 100 dní od začátku války, kterou na pokyn prezidenta Vladimira Putina rozpoutali Rusové na Ukrajině. „Tehdy přišlo asi 600 lidí, a to jsme neplatili vůbec žádnou reklamu. Prostě se to rozkřiklo,“ vzpomíná.
Bar se stal základnou a místem setkávání hlavně mladých emigrantů, kteří z Běloruska utekli před diktaturou Alexandra Lukašenka.
Gleb nazývá Karmu „prvním hipsterským emigrantským barem ve Varšavě“. Pochvaluje si, že se kolem vytvořila velká komunita – podobně jako tomu bylo v Minsku, kde roky fungovala vůbec první Karma.
300 metrů od KGB
Malý minský bar, ve kterém se lidé museli schválně tak trochu tísnit, a tím pádem spolu i mluvit, se nacházel asi 300 metrů od sídla tajné policie KGB.
Bar platil za součást minské undergroundové scény. „Chodila tam spousta umělců a studentů. Každé pondělí po každém stém prodaném drinku u nás někdo vyhrál tetování od těch nejlepších tatérů. Nebylo to ale jen o tetování a alkoholu, byla to malá bublina bezpečí. Najednou jsem si uvědomil, kolik z mých přátel jsou LGBT lidé,“ vypráví Gleb.
Zlom nastal v srpnu 2020. Diktátor Lukašenko tehdy nechal zfalšovat prezidentské volby a krvavě potlačil občanské prodemokratické protesty. V zemi tím odstartovala mimořádná vlna politických represí, která trvá dodnes.
Ve dnech po volbách, kdy Bělorusové vyšli do ulic, zaútočily na bar režimní pořádkové síly OMON, „Lukašenkovy mlátičky“. „Schovávali se u nás lidé, kteří se účastnili protestů, novináři i zranění. Jednoho ze spolumajitelů zatkli jen kvůli tomu, že se pokoušel do baru dostat škvírou pod stahovací roletou. Zbili ho a ponížili,“ vypráví Gleb.
„Tehdy jsem si uvědomil, že musím zemi navždycky opustit. Byla to jen pitomá bublina, kterou oni praskli,“ dodává ke ztrátě pocitu bezpečí. K poznání, že nechce žít v diktatuře, však dospěl už dříve.
„Poprvé mě pořádkové jednotky OMON zadržely na ulici v roce 2016, a to byl zážitek, který změnil můj život,“ líčí Gleb. Tehdy v Minsku náhodou procházel kolem piety k připomínce zavražděného běloruského novináře Pavla Šeremeta. Kritik Lukašenkova i Putinova režimu zemřel v Kyjevě při výbuchu nálože nastražené v autě.
„Došlo mi, že tyhle jednotky můžou cokoli, a že jim na mém životě vůbec nezáleží. Přestal jsem s apolitičností. Před tím jsem sám sebe považoval za naprosto apolitického člověka. Spousta lidí v Bělorusku žije v sebeklamu. V Bělorusku musíš ukrývat svou svobodomyslnost,“ říká.
V listopadu 2020 odešel z Minsku nejdřív do polské Vratislavi a odtud pak do Kyjeva. „Rozešli jsme se s mým týmem v Bělorusku, protože jsem začal veřejně mluvit o našem příběhu, a oni byli stále v Minsku,“ říká.
Když se ozvaly výbuchy, bylo jasno
V centru Kyjeva se mu pak v létě 2021 podařilo díky novým známostem společně s několika přáteli otevřít další bar. Ze začátku se v něm koncentrovali Bělorusové, ale pak se to prolomilo a chodit začali i Ukrajinci. „Kyjev je šílený, konkurence je tam obrovská. Zaujali jsme ale nabídkou soukromí, šlo totiž tak trochu o tajný bar,“ vysvětluje Gleb, s čím v ukrajinské metropoli uspěli.
Pauzu v kyjevském byznysu si vynutila ruská invaze. V době vpádu ruských vojsk byl Gleb v Kyjevě. „Věděli jsme, že je něco na spadnutí, když Putin uznal Doněck a Luhansk za součást Ruska. Měli jsme už připravené auto. V noci na 24. února mi zavolal jeden člen velmi známé běloruské kapely, která už je v zemi zakázaná, a úplně opilý mi řekl, že ráno začne válka. To bylo poslední varování,“ vzpomíná na únorovou noc 2022, která změnila Evropu.
„Počkal jsem do brzkého rána, a když se přímo v Kyjevě ozvaly hlasité výbuchy, všechny jsem vzbudil a s přítelkyní, kolegou, jeho manželkou a dětmi jsme vyrazili do Polska. Na hranicích jsme čekali 50 hodin,“ vzpomíná, jak opouštěl nový domov.
Válka na Ukrajině znamenala ještě jeden zlom. Bar v Minsku, který zůstal otevřený i po neúspěšném pokusu o prodemokratickou revoluci, se zavřel. Důvodem bylo politické rozhodnutí. Tentokrát ne režimní, ale vlastní. Šlo o protest proti běloruské účasti na ruském vpádu na Ukrajinu.
Takřka kopie baru Karma ve Varšavě prosperuje. Sám Gleb říká, že od té doby, co Bělorusko opustil, nebyl ani jeden den smutný: „Svoboda je pro mě hlavní. Ale řada lidí z naší komunity je tak smutná a trápí se steskem po domově, že se raději vrátí zpět a tam jdou za mříže.“
„Když jsem bar otevíral, říkal jsem si, že se opravdu můžu stát jakýmsi emigračním influencerem,“ přemítá dál Gleb, který v Polsku pobývá na základě politického azylu. „Můžu tak pomoci mým mladším bratrům a sestrám v Bělorusku s rychlejším rozhodnutím o odchodu ze země. Aby platili daně jinde a aby se cítili i jinde jako doma, mezi svými,“ dodává s tím, že varšavskému baru Karma nejde jen o zisk.
