Rada Česku z Polska: Přidejte se k severu, než dopadnete jako Slovensko

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na domácí politické scéně to nejde tak rychle, jak slibovali. Otrávili tím tu část voličů, která jim může chybět příští rok na jaře v důležitých prezidentských volbách.

V zahraniční ale vládní tým Donalda Tuska sklízí uznání. Navíc se staví do čela nových evropských iniciativ – a tam by své místo mělo hledat i Česko, říká polský politolog Tomasz Słomka.

Vláda Občanské koalice, Třetí cesty a Levice nastoupila přesně před rokem, 13. prosince.

S expertem z Varšavské univerzity Seznam Zprávy probraly, jak se během roku od velkého polského mocenského střídání země proměnila. Navzdory výtkám ohledně absence větší vize nebo pomalému tempu změn by dal Tomasz Słomka Tuskově vládě slabší dvojku.

Za důležitý má politolog zejména polský „návrat do EU“, tedy proměnu z „veto hráče“ a spojence orbánovského Maďarska v regionálního konstruktivního lídra. Řeč v té souvislosti přišla i na pozici Česka a na „mrtvou visegrádskou čtyřku“.

Jak vidí Polsko po roce vlády Donalda Tuska samo sebe v zahraniční politice? Zdá se, že resuscitace osy Paříž-Berlín-Varšava zatím úplně nevyšla – i kvůli politickým krizím ve Francii a Německu. Místo toho teď vidíme polský důraz vazby v severní Evropě, respektive na státy kolem Baltského moře. Je tohle budoucnost Evropy? Je polská?

Vláda Donalda Tuska se snažila vzkřísit Výmarský trojúhelník, tedy skupinu Francie, Německa a Polska. Manifestovala tím svou odlišnost od předchozích vlád strany Právo a spravedlnost (PiS), které nebraly ohledy na evropské partnery a sázely hlavně na spojenectví s USA. Obnovení trojúhelníku zatím úplně nevyšlo, roli v tom hraje i politická nestabilita ve Francii a předčasný konec kabinetu Olafa Scholze v Německu. Navzdory všem předpokladům je na téhle ose nejstabilnějším prvkem právě Polsko.

Musíme ale zmínit i Visegrádskou skupinu. Myslím, že její doba skončila. V minulosti sice Polsko, Česko, Slovensko i Maďarsko dovedla V4 ke společným úspěchům, jako je vstup do NATO nebo EU, ale jaký význam má teď? Zatímco polská a česká vláda podporují Ukrajinu, vlády na Slovensku a v Maďarsku demonstrují, že se jim Ukrajinu podporovat nechce. Maďarský premiér Viktor Orbán se dokonce otevřeně prezentuje jako Putinův přítel.

Visegrádská skupina skončila. Vyčerpala svůj potenciál. A to nás vede ke třetímu bodu: státům Baltského moře. Myslím, že tohle je budoucnost. To, že Švédsko a Finsko vstoupily do NATO, dalo tomuhle baltskému spojenectví nový impulz. Jde o státy skutečně ohrožené Ruskem, o státy v první linii.

Zaspekulujme si trochu, kde je v této nové entitě místo pro Česko. V Praze sice letos opakovaně byli polský ministr zahraniční Radosław Sikorski a premiér Donald Tusk, konalo se společné jednání vlád, všichni si vztahy pochvalují, ale v koncepci nové polské zahraniční politiky jako by Česko nehrálo roli. Na jednání severských států Praha podle všeho pozvánku nedostala. Jsme příliš malý partner? Nebo jde o pragmatickou zdrženlivost? Příští rok na podzim budeme mít parlamentní volby, které mohou přinést velkou politickou změnu.

U vás může dojít k tomu, že nová vláda bude reagovat na rusko-ukrajinskou válku podobně jako teď Slovensko.

Možnost politického zemětřesení je na stole. To je důvod, proč je Varšava rezervovanější? Nebo kde hledat příčiny toho, že Česko automaticky není v nových evropských iniciativách po boku Polska? Nechyběla na „skandinávsko-baltsko-polském summitu“ Praha?

Praha tam rozhodně chyběla, je ale nutné podotknout, že to byly státy, které spojuje přístup k Baltskému moři a státy v první linii, které ohrožuje ruská agrese. Česko v téhle skupině teoreticky není, a Polsko tam bylo poprvé na pozvání.

Na druhou stranu je podle mě potřeba, aby se Česko do této skupiny integrovalo a „vytáhlo“ se tím pryč z mrtvé visegrádské čtyřky. A aby ho partneři v tomto baltském systému brali jako rovnocenného partnera. To by pak také mohlo motivovat české elity, aby nepřešly na „druhou stranu“, která nechce klást Rusku odpor.

Souhlasím s tvrzením, že se Česko v době, kdy se přeuspořádává Evropa, ocitlo poněkud v nejistotě a musí najít svou cestu. Nejlepším krokem by bylo, aby se přidalo ke státům Baltského moře, které budou hrát v bezpečnostní problematice tu nejdůležitější roli. Česko je náš spojenec a důsledně se staví proti ruské agresi na Ukrajině, zároveň se však ocitlo v jakémsi politickém limbu.

Proč to tak je?

Mám hned několik hypotéz. Když upadla Visegrádská skupina, jíž je Česko součástí, změnila se v polské politice konfigurace a prostě se díváme jinam.

Zároveň mám dojem, že polská vláda sama nemá o partnerství s Českem jasnou představu a neví, jak vaši zemi začlenit do okruhu svých blízkých partnerů. Neví, kam s vámi. Myslím, že je to chyba, protože polsko-český tandem by mohl být velmi důležitý pro ukotvení baltské skupiny ve střední Evropě.

Vláda Donalda Tuska je ve funkci přesně rok. Kromě svých diplomatických aspirací slibovala rychlé a velké změny i na domácí půdě. Jak byste teď Tuskovu vládu oznámkoval? Klidně se držte polského systému známkování, přepočítám to.

Pokud bych měl známkovat od jedné do šesti, dal bych vládě čtyři.

To znamená dobrou známku. V Česku, kde známkujeme opačně, by to byla slabší dvojka.

Vláda nedosáhla cílů, které si stanovila na první měsíce. Mezi veřejností rezonuje například to, že „zúčtování“ s předchozími vládami PiS nejde tak rychle, jak slibovali. Objevují se i výtky, že vláda nebojuje dostatečně s inflací. Tématem je teď i cena kostky másla, která atakuje psychologickou hranici 10 zlotých (v přepočtu 60 korun). Kabinet ale také podnikl důležité kroky v oblasti ochrany zdraví, vrátilo se například financování umělého oplodnění, a sociální politiky.

Tu známku ale dávám i kvůli tomu, že vláda má špatnou komunikaci. Nemá mluvčího, který by každý den vysvětloval její kroky, a to je velká chyba.

Jak se Polsko za rok s Tuskem změnilo? V Česku, tedy hlavně na sociálních sítích, má teď Polsko image dynamického regionální lídra, který nás předehnal politicky, infrastrukturně i ekonomicky. Myslím si, že na to má vliv i to, že někteří Češi pořád na Polsko koukají prizmatem 80., 90. let a pak se diví realitě, ale i tuzemský pocit ze stagnace. Jak to vidíte vy?

Důležité je, že se Polsko v posledním roce začalo „vracet“ do evropských institucí, do evropské debaty, protože poslední vlády strany PiS věci hlavně blokovaly a s Maďary jsme byli veto hráči. Měli jsme velmi špatnou image i kvůli demontáži demokratického právního státu.

Teď jsme se v Evropě vrátili ke konstruktivní debatě a doma směřujeme k nápravě vlády práva. Mám ale dojem, že to se doceňuje víc v Evropě a na zahraničních sociálních sítích než v samotném Polsku, kde panuje kolem celé věci velká netrpělivost. Jenže tenhle proces nápravy nemůže být zbrklý a musí se dělat krok po kroku.

V parlamentních volbách 2023 byla velkým mobilizačním tématem modernizace, respektive sliby změn v oblasti protipotratové legislativy nebo práv LGBT+ lidí. Nepromarnila už koalice tuhle důvěru a naděje, které do ní lidé vložili?

Mezi voliči vlády podle mě panuje přesvědčení, že se tato očekávání naplnit nepodařilo, a to se týká zejména slibů zlepšování lidských práv. Na ně v kampani kladl důraz sám Tusk. Slibovalo se, že velmi rychle dojde k liberalizaci přísných potratových zákonů nebo že se zavede registrované partnerství. K tomu během roku nedošlo. A není to kvůli opozici, i když je silná, ale kvůli vnitřní „blokádě“ v koalici a konzervativním silám, kterými jsou ve vládě lidovci z PSL a hnutí Polsko 2050.

Slibovalo se také, že se politici PiS budou zodpovídat za své kroky, že rychle dojde ke „zúčtování“ s PiS. A tady to zklamání části voličů také panuje, protože se jim tento proces zdá příliš pomalý.

Koalice to zdůvodňuje tím, že prezident Andrzej Duda, který je spjatý s PiS, by některé změny nedopustil a zablokoval by je svým silným vetem. To by ale nemělo vládu od takových iniciativ odrazovat, měla by je mít připravené a pokud by zákony prezident vetoval, měly by se znovu rychle předložit a schválit po změně v prezidentském paláci příští rok v létě. Panuje přesvědčení, že by prezident neměl sloužit vládě jako výmluva.

Na základě toho všeho si myslím, že dojde k demobilizaci dvou voličských skupin, které jsou důležité zejména pro Tuskovu Občanskou koalici a pro Levici: mladých lidí a žen. Právě jejich mobilizace přitom současnou koalici dovedla v roce 2023 k moci.

Na druhou stranu, nejsou očekávání některých voličských skupin přehnaná, co se rychlosti změn týče? Ani liberalizace potratů, ani registrovaná partnerství navíc nejsou v koaliční smlouvě.

Poláci během osmi let vlád PiS zapomněli, že v demokratickém státě mohou vládnout koaliční kabinety, ve kterých panují různé názory a debatuje se, a rozhodnutí se nemusí přijímat okamžitě. Zvykli jsme si, že se nediskutuje, že se rozhoduje ihned. A ta změna teď voliče paradoxně rozčiluje, ačkoli právě to je pozitivní vlastnost demokratického systému.

Když přejdeme přímo k postavě premiéra Tuska –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v Polsku bývá ještě společně s předsedou PiS Jarosławem Kaczyńským vykreslovaný jako politický génius. V posledních letech se mi ale zdá, že oba spíš jen reagují na každodenní politické dění. Nebo je Tusk opravdu dva kroky před ostatními?

V Polsku jsou jen dva politici tak vysoké úrovně, a to Tusk s Kaczyńským. Skuteční vůdci, kteří jsou schopni držet otěže, jiná liga než ostatní. To, že tu není nikdo další, je zároveň smutná vizitka obou dvou, protože nedovolili, aby se vychovala nástupnická politická elita. Už přitom nejsou nejmladší.

Donald Tusk je vynikající a zkušený politik, ale myslím si, že mu nesedí vládnutí v koalici, kde je tolik uskupení. Lépe se mu vládlo dřív, když byl v koalici jen s jednou stranou. Teď musí počítat s mnoha potenciálně vzpurnými aktéry.

Navzdory tomu je pořád hlavním arbitrem on, i když, jak jste naznačil, řídí věci v běhu a nezdá se, že by měl větší vizi. Dokonce není ani jasné, zda vláda v téhle podobně vydrží do voleb v roce 2027. Otázkou také je, jak se do vztahů v koalici promítne kampaň před důležitými prezidentskými volbami, které budou příští rok na jaře.

U toho mikromanagementu a reakcí na politické dění za běhu mě napadá třeba i skloňovaný Štít Východ, projekt opevňování hranic s Ruskem a Běloruskem. Ohlásili ho v květnu před volbami do Evropského parlamentu a tehdy to popravdě nepůsobilo jako detailně připravený plán. Teď už se na něm pracuje, ale na jaře se dostaly ven jen dvě obecné vizualizace a politické přísliby.

Od roku 2003 tu máme prakticky kontinuální volební kampaň, takže mnoho z těch politických kroků má za cíl hlavně oslovit voliče, než že by byly promyšlenou strategií státu.

V případě Štítu Východ to má mince dvě strany. To, že ho vláda prezentovala před volbami, mělo demonstrovat, že stát pokračuje v budování obranných schopností a koná v oblasti bezpečnosti. Samozřejmě šlo zároveň o oslovení voličů pravice, jimž zejména záleží na tématu bezpečnosti. Vláda jim demonstrovala, že se tomuto tématu věnuje a nepodceňuje ho, takže to v kampani určitě mělo význam.

Je tu i aktuální záležitost ohledně soukromých televizí TVN a Polsat, které vláda zapíše na seznam strategických firem, čímž bude mít kontrolu nad případnou změnou majitele. Tím premiér zřejmě reagoval na spekulace o prodeji nejsledovanější televize TVN, již teď vlastní americká společnost. Média psala, že o ni má zájem maďarský mediální magnát blízký Orbánovi, z čehož by prý měla radost Kaczyńského strana, a spekulovalo se i o zájmu české PPF, která to však popírá. Je to podle vás promyšlený krok, nebo reakce na politické a mediální dění?

Nejspíš je to součást snahy o to, aby se tak zásadní, důležitá polská média nedostala do rukou potenciálních stoupenců Ruské federace a nestala se tlampači pro šíření ruské propagandy v Polsku. I média jsou součástí hybridní války. Ale na druhou stranu samozřejmě i toto prohlášení televizí za strategické instituce zapadá do prezidentské volební kampaně. Ukazuje to, že vláda nedopustí, aby sem prosákly východní vlivy a ovlivnilo to demokratická a nezávislá média.