Nediplomatické, ale účelné. Proč Kyjev ponížil německého prezidenta

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Krátce po zahájení útoku ruských vojsk na Ukrajinu německý prezident Frank-Walter Steinmeier tvrdě odsoudil režim Vladimira Putina. V následujících týdnech kritiku zopakoval a mnohokrát vyjádřil Kyjevu solidaritu. Veřejně také uznal chybu, že v minulosti prosazoval úzké politické i hospodářské vztahy Německa a Ruska.

Přesto Steinmeier zakusil nečekaný políček z nejvyšších míst Ukrajiny.

V úterý dopoledne přicestoval do Polska, odkud se měl večer spolu s dalšími čtyřmi prezidenty vydat vlakem na cestu do Kyjeva. Z okruhu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského ale přišel vzkaz, že není vítán.

Pro Steinmeiera šlo o dvojnásob trapnou situaci i z toho důvodu, že Kyjev dal najevo svůj negativní postoj na poslední chvíli. Zpráva o „vetování“ jeho návštěvy se roznesla ve chvíli, kdy jednal s polským protějškem Andrzejem Dudou. V improvizovaném projevu k novinářům na německé ambasádě ve Varšavě pak musel uznat, že jeho přítomnost na Ukrajině „zjevně není žádoucí“ a neplánovaně se vrátit do Berlína.

V Německu vyvolala stopka pro Steinmeiera vlnu pobouřených reakcí. Zavržené hlavy státu se zastali politici, komentátoři i politologové. Padala slova jako potupa, ponížení nebo šikana.

„Ukrajinské vedení může mít důvod k nespokojenosti, ale rozhodně ne dobrý důvod urážet německou hlavu státu. Zejména proto, že Steinmeier hned od začátku našel jasná slova o ruské útočné válce,“ lamentoval kupříkladu list Süddeutsche Zeitung.

Deník Welt zase připomněl, že Německo je vůbec největším finančním dárcem Ukrajině během války. Podle poslance za vládní Zelené Jürgena Trittina jde o „velký úspěch propagandy Vladimira Putina“.

Od začátku války na Ukrajině tak zazněla asi nejsilnější kritika na adresu prezidenta Zelenského od některé ze západních zemí.

V tomto případě měla ovšem ještě specifický podtón. Odmítnutí návštěvy hlavy státu mnozí Němci vnímají jako něco, co si už opravdu nezaslouží.

Velká část německé politické a byznysové elity dlouhá léta sázela na vstřícné vztahy s Putinem, neodradila ji ani anexe poloostrova Krym před osmi lety, ani jiné varovné signály z Kremlu. O to více trpká je pro Němce sebereflexe, kterou si vynutilo zahájení ruské invaze.

V týdnech po 24. únoru museli snášet tvrdé výčitky za dřívější podlézání Rusku a bezhlavé prohlubování závislosti na ruských surovinách.

Jednání Kyjeva vůči Berlínu se může zdát hrubé i ze střední Evropy. Zelenskému však nejde o nějaké vyřizování osobních účtů se Steinmeierem. Usiluje o změnu postoje Německa ve prospěch své země, která je ve válce s agresorem. Aby Zelenskyj a jeho vláda dosáhli svého, využívají psychologickou zranitelnost Německa ohledně jeho dřívějších nadstandardních vztahů s Ruskem a veřejně Berlínu předhazují jeho špatné svědomí.

Ukrajina se jednak snaží docílit, aby protiruské sankce zahrnuly i embargo na ruskou ropu a zemní plyn, a připravily tak Moskvu o miliardové příjmy na financování války. Zde je ale radikální změna postoje Německa takřka nemožná, protože nejsilnější evropská ekonomika se bez ruského zemního plynu v dohledné době jednoduše neobejde.

Reálnější a zároveň asi také naléhavější je druhý cíl – aby vláda v čele s Olafem Scholzem uvolnila vývoz těžké vojenské techniky, hlavně tanků, které ukrajinská armáda potřebuje pro očekávaný hlavní střet s Rusy o region Donbasu.

Zelenskyj jedná svým způsobem pragmaticky. Od Německa nepotřebuje návštěvu prezidenta, která má nanejvýš symbolický dopad, ale skutečné činy. A zbraně mu nemůže zajistit Steinmeier, ale kancléř Scholz.

Touto optikou je třeba číst i prohlášení ukrajinského velvyslance v Berlíně Andrije Melnyka, proslulého nediplomatickým vyjadřováním na adresu hostitelské země, že Scholz je na rozdíl od Steinmeiera na Ukrajině „srdečně vítán“ – právě kvůli jednání o dodávce tanků.

Spolkový kancléř se tak ocitl v podobně nepříjemné situaci jako prezident. Ačkoli nerad, musel říci, že se na Ukrajinu momentálně nechystá. Zdůvodnil to i tím, že se Zelenským je v úzkém spojení jako s žádným jiným prezidentem a v Kyjevě byl navíc v únoru, nedlouho před zahájením ruského útoku.

Podle dostupných informací brání vývozu těžkých zbraní na Ukrajinu tajné usnesení vládního kabinetu, které by Scholz musel zrušit. Kancléř se však stále zdráhá.

„Dodáváme zbraně, které dodávají i všichni ostatní,“ řekl Scholz ve středečním rozhlasovém rozhovoru pro stanici rbb. A nabručeně si postěžoval, z kolika lidí se najednou stali experti na zbraně.

Nemalou roli hraje fakt, že Scholz zastupuje sociální demokracii (SPD), tedy stranu, která se v uplynulých letech asi nejvíce zasloužila o nadbíhání Rusku a nyní zůstává v otázce vývozu těžkých zbraní zdrženlivější než zbytek koalice.

Například ministryně obrany za SPD Christine Lambrechtová zdůraznila, že Bundeswehr si nemůže dovolit přijít o tanky, aby nesnižoval svoji bojeschopnost. Podle politiků z jiných stran se dá ale tento problém vyřešit tak, že Německo pro Ukrajinu sežene jiné zbraně v zahraničí, nejlépe sovětské výroby, které Ukrajinci dobře znají.

Tlak na Scholze nicméně roste, a to i zevnitř koalice. Zbylé dvě vládní strany, Zelení a liberální FDP, už dodávky těžkých zbraní Ukrajině podpořily. Ministryně zahraničí Annalena Baerbocková k tomu dokonce veřejně vyzvala na okraj jednání ministrů zahraničí EU, což se vnímalo jako nepřímá kritika kancléře.

Se Scholzem si nebral servítky ani stranický kolega ministryně, šéf evropského výboru německého parlamentu Anton Hofreiter. „Masivně ztrácíme podporu všech našich sousedů,“ prohlásil poslanec, který se nedávno vrátil z Ukrajiny. „Problém je v kancléřství,“ dodal.