Co všechno by musel Babiš vyvrátit, aby přestal být Burešem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

S cejchem spolupracovníka komunistické tajné policie se Andrej Babiš potýká od svého vstupu do politiky. Po úterním verdiktu Krajského soudu v Bratislavě je téměř jisté, že se ho oficiálně nezbaví ani v nejbližších letech.

Soud podle očekávání zamítl Babišovu žalobu proti slovenskému Ústavu paměti národa, který spravuje dokumenty po bývalé Státní bezpečnosti (StB). Pokud se nestane zázrak a tento rozsudek v mimořádném řízení nezruší nadřízená instance, zbyde šéfovi hnutí ANO jediná možnost, jak dosáhnout platného rozhodnutí, že je v registru agentů StB uveden neprávem – bude muset podat novou žalobu, a to na slovenské ministerstvo vnitra.

Vleklý spor, který už má za sebou zhruba deset let projednávání a různých verdiktů všech možných soudních instancí, by se tak vrátil znovu na začátek, navíc s vyhlídkou dalších let, než padne definitivní rozhodnutí.

Ve výsledku je zřejmé, že nálepka spolupracovníka Státní bezpečnosti Babišovi zůstane ještě nadlouho. A může tak sehrát svoji roli i v prezidentských volbách, které by se měly uskutečnit za zhruba sedm měsíců.

Bývalý premiér zatím kandidaturu na Hrad nepotvrdil, o jeho prezidentských ambicích ale svědčí vysoké nasazení v komunikaci s voliči. I když z průzkumů vychází jako největší favorit, k vítězství bude potřebovat také hlasy těch, pro které může být kolaborace s předlistopadovými bezpečnostními složkami stále velkou překážkou.

Spor o Babišovo agentství je ve srovnání s jeho dalšími kauzami v jedné věci specifický. Zatímco u obvinění v případu Čapí hnízdo nebo u střetu zájmů předseda ANO nezpochybňuje samotné skutky či fakta, ale spíše jejich právní výklad, svoji někdejší spolupráci s StB zcela popírá a tvrdí, že se k ní nikdy nezavázal. A to přesto, že povahu a míru jeho kontaktů s komunistickou tajnou službou dokládá množství dobových záznamů a dokumentů této bezpečnostní složky, která měla striktní pravidla pro vedení personálních písemností.

Babiš jednoduše tvrdí, že dochované archiválie o jeho spolupráci s StB nejsou věrohodné, tehdejší příslušníci je podle něj falšovali. Díky výpovědím těchto důstojníků, kteří Babišovu verzi potvrdili, pak šéf ANO v první fázi sporu opakovaně uspěl. Až teprve slovenský ústavní soud věrohodnost svědectví bývalých „estébáků“ smetl.

V druhém kole soudních procesů, které se před Babišem nyní otevřelo, se tak znovu bude posuzovat, jakou důkazní váhu mají dokumenty z archivů StB, z odborného pohledu historické prameny úřední povahy.

Dohromady se jedná o více než desítku různých spisů a svazků, které nějak souvisí s činností agenta Bureše. Nejsilnější důkazní hodnotu mají podle analýzy Seznam Zpráv tři z nich.

Pokud by měl Babiš někomu obzvlášť poděkovat za usnadnění žaloby, je to bývalý šéf Státní bezpečnosti Alojz Lorenc. V důsledku jeho pokynu ke hromadným skartacím byla v prosinci 1989 zničena i naprostá většina obsahu svazku agenta Bureše.

Díky tomu může Babiš například tvrdit, že tajnou spolupráci s StB nepodepsal. Mezi zničenými dokumenty mohl být i tento závazek.

I z omezeného torza svazku, které se zachovalo, se však dá vývoj Babišovy spolupráce s tajnou službou poměrně dobře rekonstruovat. Příslušník, který měl skartaci spisu na starosti, z něj sice odstranil většinu dokumentů, podle pokynů shora ale ponechal obal spisu, na němž byly uvedené hlavní údaje – jméno a datum narození, registrační číslo, krycí jméno a datum registrace, nebo jména příslušníků, kteří měli Babiše postupně na starosti.

Kromě obalu se zachovalo i několik dalších písemností ze svazku. Některé důležité kroky ve styku mezi StB a Babišem zůstaly zaznamenány v Seznamu dokumentů. Konkrétně to bylo 32 záznamů o písemnostech, které měly před zničením 45 stran.

Skartacím unikl také Evidenční list výdajů, z něhož lze vyčíst, že například v roce 1984 proběhly s Babišem čtyři schůzky, z nichž dotyčný příslušník vykázal náklady na pohoštění 246 československých korun, v následujícím roce to byly čtyři schůzky s náklady 193 Kčs.

Spis na Andreje Babiše s krycím jménem Bureš zavedla StB už v srpnu 1980. Konkrétně jej založili pracovníci Analyticko-informačního a statisticko-evidenčního odboru Správy kontrarozvědky v Bratislavě.

Návrh na založení spisu předložil Július Šuman, starší referent oddělení, které mělo na Slovensku starosti zahraniční obchod, a tedy i podnik Petrimex, kde Babiš pracoval. Právě Šuman bude o 34 let později jako jeden ze tří exdůstojníků tajné služby svědčit, že do Babišova spisu zakládal nepravdivé údaje.

Babiš byl nejprve veden v kategorii „důvěrník“, což bylo označení pro kandidáty, které si kontrarozvědka StB vytipovala pro utajenou spolupráci. Objekt jejich zájmu přitom v této fázi nemusel o úmyslech služby vědět.

K posunu došlo na podzim 1982. Podle uchovaného zápisu, který vypracoval tehdejší nadporučík Šuman, byl Babiš naverbován 11. listopadu v bratislavské vinárně U obuvníka. Kromě Šumana se schůzky zúčastnil i jeho nadřízený, kapitán Rastislav Mátray.

„Kandidát závazek po přečtení podepsal bez dalších otázek a souhlasil, aby bylo i nadále používáno krycí jméno Bureš,“ stojí v sepsané Zprávě o získání ke spolupráci. Ta prošla předepsaným schvalovacím kolečkem a 23. listopadu byl Babišův status v evidenci Státní bezpečnosti změněn z „důvěrník“ na „agent“.

Teprve v minulém roce se objevil další významný doklad o někdejší spolupráci předsedy hnutí ANO se Státní bezpečností, který při první vlně soudních jednání chyběl. Pracovníci Ústavu paměti národa našli při třídění dokumentů statistickou kartu s Babišovými základními údaji, včetně registračního čísla nebo označení agent, vytištěném červeným razítkem.

Důležité je, že údaje na kartě odpovídají záznamům v registračním protokolu a dalším již dříve známým dokumentům. Na kartě je uvedeno také datum přerušení utajené spolupráce, jména příslušníků StB, kteří Babiše řídili, nebo podpis příslušníka statisticko-evidenčního oddělení.

Karta nepřímo zpochybňuje tvrzení bývalých důstojníků tajné služby, že Babišovu vědomou spolupráci fingovali a vpisovali nepravdivé údaje. Vyplňování karty vycházelo z pevně daných pravidel. Předkládal ji operativní příslušník StB, v tomto případě Július Šuman. Jeden stejnopis karty tajného spolupracovníka zůstával na statisticko-evidenčním útvaru StB, druhý byl uchováván na útvaru, který svazek vedl. Správnost údajů na kartě přitom stvrzoval podpisem nejen operační důstojník, neboli řídící orgán, ale i jiný příslušník z oddělení statistiky a evidence.

Když se svazek předával mezi jednotlivými příslušníky, což se u toho Babišova událo celkem čtyřikrát, musel ten, kdo svazek přebíral, předložit na evidenci písemný souhlas náčelníka oddělení. Až poté se mohly u příslušného agenta zapsat změny v registračním protokolu i na statistické kartě.

V Babišově svazku se nedochovala žádná jeho vlastní zpráva nebo doklad, jenž by přímo dokumentoval předávání informací či přímo donášení tajné policii. Jeden takový záznam se ale našel v jiném souboru, který spravuje český Archiv bezpečnostních složek v Praze. Šlo o svazek, který Státní bezpečnost vedla na podnik zahraničního obchodu Chemapol. Pod něj původně spadal i Babišův zaměstnavatel, bratislavský Petrimex.

Zápis, který sepsal v prosinci 1984 tehdejší řídící důstojník agenta Bureše František Hákač, zaznamenává Babišovo svědectví o schůzce s rakouským obchodním zástupcem Alfredem Hicklem. Ten tlumočil špatnou náladu svého šéfa, který nechtěl přijet do Bratislavy na vánoční večírek se zaměstnanci Petrimexu, protože musel předtím vypovídat na ministerstvu vnitra.

Podle Hickla už přitom jeho šéf nechal zakoupit několik videorekordérů ve speciálním obchodu Tuzex, v nichž se dalo v bývalém Československu kupovat západní zboží za speciální poukázky. Část z této elektroniky měla směřovat do Prahy.

„Hickl se vyjádřil o čs. občanech – funkcionářích zmiňovaných PZO (podniků zahraničního obchodu – pozn. red.), že jsou hloupí, když k takovým věcem sklouzávají a požadují takové úplatky. Konkrétně se však pramenu odmítl vyjádřit, kdo to požaduje a pro koho byly tyto hodnotné přístroje zakoupené,“ parafrázoval důstojník získané informace. Babiš, který je v záznamu v souladu s pravidly StB označován jako „pramen“, si podle zápisu tipnul, že úplatky mohly směřovat k vedoucím pracovníkům Chemapolu a Petrimexu.

V závěru písemného záznamu příslušník Hákač uvedl, že svému agentovi důvěřuje. „Poznatky jsou získané seriózním pramenem,“ napsal.

Informace od agenta Bureše o podplácení jeho kolegů měly přímý dopad na další práci StB. Ekonomická kontrarozvědka se díky nim zaměřila na rakouského obchodníka, se kterým Babiš mluvil. Spis na Alfreda Hickla jakožto „prověřovanou osobu“ vedla následující dva a půl roku. Uzavřela ho kvůli tomu, že Hickl odešel do důchodu a přestal do Petrimexu jezdit.

Babišovi právníci před soudem namítali, že věrohodnost dokumentů StB, které se Babiše týkají, snižují některé nesrovnalosti. Historik z Ústavu paměti národa Jerguš Sivoš, který se fungování StB na Slovensku systematicky zabývá a napsal o něm několik publikací, připouští, že například Babišův spis vykazuje „nedostatky administrativního charakteru“, podobné se však podle něj vyskytovaly i u jiných spisů a svazků a neměly vliv na evidenci tajného spolupracovníka.

„Posuzované spisy, respektive svazky vznikly, byly evidované a vedené v souladu s interními předpisy Ministerstva vnitra ČSSR,“ uvedl Sivoš v analýze archivních dokumentů o Babišově spolupráci s StB, která vyšla v loňské Česko-slovenské historické ročence.

Historik navíc upozornil na dvě dosud přehlížené skutečnosti.

Zaprvé, dva ze čtyř důstojníků StB, kteří měli Babišův spis postupně na starosti, byli vedením komunistické tajné policie zařazeni mezi takzvané „kádrové rezervy“, tedy prověřené pracovníky, s nimiž se počítalo na vedoucí místa. Šlo o Júlia Šumana a Františka Hákače, kteří se podle dokumentů s Babišem v první polovině 80. let osobně stýkali, v roce 2014 ale před soudem tvrdili, že Babiš ve skutečnosti nebyl řádným agentem.

A zadruhé, Babišova tajná spolupráce s StB prošla v 80. letech několika kontrolami nadřízených. Důležitá byla zejména rozsáhlá prověrka v září 1986, při níž se hodnotil „přínos každého agenta“. Z původně 127 agentů, kteří spadali pod odbor na ochranu socialistické ekonomiky, jich zůstalo v aktivní spolupráci jen 54. Mezi nimi byl i agent Bureš, přestože už tou dobou rok žil jako obchodní zástupce v Maroku.

S tím souvisí i jedna malá záhada s agentem Burešem spojená. V zahraničí totiž neměl za normálních okolností spadat pod pravomoc kontrarozvědky.

V archivu se sice zachoval záznam o přerušení spolupráce z roku 1987, pozoruhodné však je, že přerušení tehdy nebylo zaevidováno na statisticko-evidenčním útvaru StB, jak vyplývalo ze směrnic. Když spolupráce nebyla obnovena do dvou let od přerušení, měla kontrarozvědka svazek ukončit a uložit do archivu. Proč se to v Babišově případě nestalo, je zatím záhadou.

Analýzy Seznam Zpráv: