Článek
Pobýval v těsné blízkosti běloruského diktátora Alexandra Lukašenka. Nyní žije Anatolij Kotov v exilu a pracuje pro organizaci BSSF (Belarusian Sport Solidarity Foundation). Nadaci založili v srpnu 2020 funkcionáři a sportovci včetně olympijských medailistů na podporu kolegů, kteří ve své vlasti čelí represím. Mnozí těžce zaplatili za účast na demonstracích, které v Bělorusku vyvolaly zmanipulované prezidentské volby. Skončili v zadržovacích celách, byli vyloučeni z národních týmů, vyřazeni ze soutěží, zbaveni stipendií. To vše kvůli nepohodlnému politickému názoru.
Velmi otevřený rozhovor Seznam Zprávám poskytl Anatolij Kotov během své krátké návštěvy Prahy.
Co za práci jste dělal v Bělorusku ve státních službách?
Byl jsem diplomatem, později poradcem prezidenta pro otázky zahraniční politiky, a kromě toho jsem pracoval v Běloruském olympijském výboru, kde jsem se také zabýval zahraniční politikou. Takže obecně mezinárodní vztahy a zlepšování image státu, což se do roku 2019 víceméně dařilo a mělo to smysl.
Po zfalšovaných volbách 2020 však nemělo smysl v tom pokračovat. Protože všechno, pro co jsem pracoval, ztratilo smysl. Došlo k tak velkým protestům a represím, které předtím Bělorusko neznalo.
Anatolij Kotov v současnosti pracuje pro Běloruský fond sportovní solidarity (BSSF).
Souhlasil jste do té doby s režimem? Byl jste k němu loajální?
Loajalita má své hranice, což se projevilo silně v roce 2020, kdy spousta zaměstnanců odešla - měli své červené linie, za které nešli. Není možné zabíjet lidi, není možné jich tisíce zatýkat. Loajalita mých kolegů spočívala v tom, že existoval zájem na jakousi přirozenou evoluci, díky které by se režim změnil a Bělorusko by se modernizovalo zevnitř.
Vím, že mnoho lidí takhle přemýšlelo: Čím víc by bylo v systému normálních lidí, vzdělaných lidí a lidí, kteří nemyslí na kolchoz, ale na normální stát Evropy, tím by bylo pravděpodobnější, že k němu dospějeme.
Bohužel byla to do určité míry iluze. Režim si sám stanovil své červené linie, za které při transformaci nikdy nešel. Když se objeví pro režim nebezpečí, režim okamžitě rezignuje na všechny modernizační nápady.
Lukašenkův režim je zločinný, nemá co do činění se systémy evropské demokracie. Vy jste už řekl, že čekat na vnitřní transformaci bylo iluzí. Jak zpětně s odstupem času svou práci v Bělorusku hodnotíte?
Nemám se za co stydět - nikoho jsem nezabil, naopak jsem v rámci diplomatické služby pomáhal obyčejným Bělorusům, kteří se mohli ocitnout v těžké situaci v zahraničí. Ale samozřejmě je mi líto, že jsem tak dlouho věřil, že se to dá změnit zevnitř. I když rok 2020 byl pro mnoho lidí překvapením - probudili se a viděli, čemu skutečně slouží to, co dělají.
Lidé si nepřipouštěli, že byli drze využíváni.
Vy jste Bělorusko loni opustil i s rodinou. Ve který moment jste se rozhodl emigrovat? Co byl ten spouštěč?
Upřímně? Bylo to v tu samou chvíli, kdy jsem se rozhodl pro odchod ze státní služby. Napadlo mě, že jsem bývalým zaměstnancem státní instituce v režimu, čili mi neodpustí, že jsem odešel. V průběhu času se ukázalo, že jsem měl pravdu. Jediným způsobem, jak zůstat v Bělorusku, bylo mlčet a nic nedělat, žít klidný soukromý život. Bohužel to bylo v mém případě nemožné, protože jsme v Minsku bydleli asi 200 metrů od místa, kde byl zabit demonstrant Alexandr Tarajkovský, takže celá ta vojenská operace probíhala přímo pod našimi okny.
Nemohl jsem tedy dělat, že se nic neděje tak, jak to dělalo mnoho mých kolegů, kteří bydleli jinde. Ta pacifikace lidí byla natolik brutální, lidé ve vazbě byli mučeni a represe trvají dál - teď je v Bělorusku na 900 mezinárodně uznaných politických vězňů. Desítky tisíc lidí přišly o práci, protože měly jiný názor. O tom tématu se nemluví, nepíše.
Já jsem si nepřipouštěl, že to může trvat déle než rok. Myslel jsem, že se situace vyřeší dřív, ale pletl jsem se. Domníval jsem se totiž, že v režimu je víc lidí při smyslech, kteří přemýšlí o budoucnosti. Mýlil jsem se. Teď máme, co máme… Únos letadla Ryanair, krize na hranicích s EU.
Jak Lukašenkův režim funguje? Jak je jeho aparát silný, do čeho všeho vidí?
Poslední měsíce se režim rychle mění na klasickou juntu. Všude se objevují uniformované složky, v každé organizaci a vkladem významnějším podniku je ředitel pro bezpečnost, který propouští lidi, co v roce 2020 připojili svůj podpis pod petici některého z opozičních prezidentských kandidátů.
Na čele už téměř všech sportovních organizací stojí jmenovaný voják, který se vůbec nevyzná ve sportu. Tam se nemůže dostat nikdo bez přímého souhlasu Lukašenka.
Takový systém junty vede k tomu, že se poškozuje hospodářství. Lukašenko to zřejmě považuje za jediný dostupný systém, který mu umožňuje udržet si moc. Vojáci prostě splní rozkaz, propustí z podniku 50 specialistů a nezajímá je, že se za měsíc položí podnik na lopatky, protože nikdo neumí obsluhovat stroje. To se týká i vzdělávání a vědy. Oni nemyslí na následky.
Teď pracujete pro Běloruský fond sportovní solidarity (BSSF). Čím se zabýváte?
Základní myšlenkou je pomoc sportovcům a trenérům, kteří se z politických důvodu ocitli v obtížné životní situaci. Takových lidí je mnoho - více než 2000 lidí ze sportovního světa podepsalo otevřenou výzvu proti mučení a falšování voleb. Dost známých sportovců se účastnilo demonstrací za nové volby.
To bylo vůbec poprvé, protože sportovci v Bělorusku jsou velmi závislí na vůli státu. Když udělají „krok vedle“, přijdou o stipendium, o podporu. Proto se založila nadace na pomoc v takových případech, včetně pomoci při odjezdu ze země. Jde o právní, psychologickou, finanční pomoc.
To je také případ atletky Krysciny Cimanouské z letošního léta?
Ona se v těžké situaci ocitla vlastně náhodou, ale pomohli jsme jí začít fakticky nový život. Nebylo to pro ni lehké, ale aspoň se cítí bezpečně a právě začíná v Polsku nový sportovní život. Dosud jsme pomohli na 300 sportovcům nebo trenérům, které pronásleduje režim. BSSF dál jako nadace působí jako reprezentanti sportovců na mezinárodním poli.
Už měsíce trvá na hranicích EU s Běloruskem takzvaná migrační krize. Kde se vzal ten nápad, že běloruský režim vyvolá na hranicích s Polskem a pobaltskými státy nápor migrantů?
Ten nápad není nový, nové je ale měřítko. Pokaždé, když došlo mezi Běloruskem a Západem k nějakým opatřením, objevovali se na hranicích EU migranti. Dříve to byly desítky lidí a pokaždé to skončilo tím, že se Litva, Lotyšsko a v menší míře Polsko pokoušely ten pohraniční incident vyřešit. Spočívalo to v tom, že EU dávala Bělorusku peníze na, řekněme, zdokonalení infrastruktury ochrany hranice.
Letošní rok je výjimkou, co se měřítka týče. To nejsou desítky ani stovky lidí, ale tisíce lidí, které byly navedeny na hranice cíleně.
Víza jim vydaly běloruské konzuláty, logistiku řídily běloruské cestovní kancléře náležící státu. Ti lidé bydleli ve státních hotelech, dopravu a přesuny řídily uniformované složky. Vojáci vytlačovali migranty na polské území, i když by normálně nikdy nedovolili, aby se kdokoli pohyboval v pásmu podél hranice. Je evidentní, že je krize uměle řízená Běloruskem.
Jaké jsou teď nálady Bělorusů? Těch, kteří se třeba sami režimu nepostavili, ale u svých známých nebo rodiny se s represemi státu setkali. Lukašenko přinejmenším v této chvíli vyhrál…
Lidé jsou unavení, zoufalí… Ještě to vystihuje dobře polské slovo wkurw (vulgárně naštvanost, pozn. red.). Na druhou stranu jsou unavení i ti, co stojí na druhé straně - represivní složky. Každý chce prostě návrat k normálu, ale každý tu normalitu vidí jinak. Asi všichni si přejí, aby se situace vrátila do května 2020, kdy bylo všechno jakž takž ok. Ale všichni vědí, že je to nemožné.
Říkáte jakž takž ok, ale i v té době přeci probíhaly represe, nebyla svobodná média.
Ale jakž takž to bylo ok. Každý měl možnost vyjet do zahraničí, vydělat si tam, pracovat tam. Obecně platilo, že pokud má někdo problémy s tím, jak to v zemi vypadá, mohl svou nespokojenost do určitého stupně vyjádřit v médiích, mohl vycestovat. Teď taková možnost není.
Do roku 2020 platilo, že když někdo překročil červenou čáru stanovenou státem, dostal pokutu a tím to skončilo. A teď je takový prohřešek spojený přímo s ohrožením života, protože v běloruských vězeních jsou vytvářeny zvláštní podmínky pro politické vězně.
Jedním z politických vězňů je i Maryja Kalesnikavová, která byla letos oceněna Cenou Václava Havla za lidská práva. Soud ji letos v září ve vykonstruovaném procesu poslal na 11 let do vězení. Máte nějaké zprávy, jak na tom aktuálně je?
Maryja se má dobře, tedy v rámci podmínek, které má. Je mediálně známá, proto se režim bojí zařídit jí příliš špatné podmínky. To se nedá říct o mnoha ostatních.
Jsou případy, kdy ve vězení lidé zemřeli. Je mnoho lidí, kteří jsou cíleně nakaženi koronavirem. Cela, která je pro dvě nebo čtyři osoby, a místo toho je jich tam 15, a jeden z nich má covid-19, tak to znamená, že ho budou mít všichni. Lidé jsou ve vězení i s rakovinou, ale to tam také nikoho nezajímá.
Alexandr Lukašenko při listopadové návštěvě nemocnice ve městě Orša.
Jak je to v Bělorusku s očkováním proti covidu-19?
Obecně lze situaci s covidem-19 v Bělorusku popsat jako genocidu. Od začátku tu byly Lukašenkovy rady o pití vodky, sauně, hokeji nebo práci na poli, ale žádný systém ochrany zdraví.
Proočkovanost je v Bělorusku zhruba na 25 procentech, což je nejnižší úroveň v celém regionu. Podobně je na tom asi jen Ukrajina, ale to je mnohem větší stát.
Horší je ještě umělé omezení očkovacích látek, které se používají - jsou to jen čínské a ruské vakcíny. Polsko nabízelo Bělorusku evropské vakcíny zadarmo a mechanismus, jak naočkovat všechny obyvatele bezplatně, ale režim to prostě odmítl.
Protiepidemická omezení neexistují?
Nic takového není. Běloruská společnost na protest proti hloupostem, které Lukašenko o covidu-19 říká, začala nosit roušky. Další den Lukašenko zorganizoval poradu s ministerstvem zdravotnictví a zrušil se režim povinného nošení roušek, protože se to vnímalo jako politické ohrožení. Žádné kroky na úrovni státu, aby se společnost chránila před covidem-19, se nepodnikají.
Každý se musí chránit sám.
