Bráně do bezpečí dochází síly. Peněz pro uprchlíky máme málo, říkají

/Od našeho zvláštního zpravodaje v Polsku/

Je to vůbec nejvýchodnější bod Polska. Cestou k němu v autě chytám víc ukrajinských rádií než polských. V jednu chvíli se dokonce z rádia ozvou sirény a varování před leteckým útokem – je to vysílání rozhlasu z Lvova, které chytám pár kilometrů před polsko-ukrajinským hraničním přechodem Zosin-Ustyluh.

Jde o jednu z menších celnic, která slouží jen pro polské a ukrajinské občany. V úterý dopoledne je tady celkem klid. Jen o kus dál od přechodu u stanů s čajem, jídlem, oblečením či sim kartami postává pár lidí s kufry a taškami. Dopravu koordinuje policie, bezpečnost hlídá tajná služba, jsou tu vojáci územní obrany i dobrovolníci z neziskového sektoru.

„Teď je tady klid, ale šla bych se už po třech týdnech pořádně vyspat,“ říká dobrovolnice Magdalena z organizace Polska Akcja Humanitarna. „Lidé mají odvoz, a pokud ne, míří do blízkého Hrubešova,“ dodává. Právě dobrovolníky, jako je Magdalena v rozhovoru pro Seznam Zprávy, oceňuje Paweł Wojciechowski, místostarosta Hrubešova. Sedmnáctitisícové město u hranic by podle něj uprchlickou vlnu bez dobrovolníků nezvládlo.

Jaká je v Hrubešově humanitární situace?

Vzhledem k velikosti našeho města se potýkáme na naše možnosti s opravdu velkou vlnou. Máme tu dva hraniční přechody Zosin-Ustyluh a Dołhobyczów-Uhryniv a chvílemi se denní počty uprchlíků pohybovaly okolo tří tisíc, přičemž lůžek v městském sportovním centru je 500. Bylo to tak, že lidé na odjezd autobusů čekali také na tribuně.

Poslední dva dny se situace trochu zklidnila, ale ty transporty přijíždějí dál. Obzvlášť na přechodu v Zosině je vidět menší provoz, ale i přesto musíme být připraveni na další vývoj. Opíráme se pořád o pomoc dobrovolníků, která je pro nás velmi důležitá. Bez dobrovolníků bychom si tady opravdu neporadili. Bavíme se o pomoci ve smyslu práce fyzické, ale také o darech – potravinách, hygienických potřebách. To, co už nepotřebujeme, je oblečení. Také lidi vyzýváme, aby k nám s dary nejezdili bez předchozí domluvy nebo ověření, co potřebujeme a co už ne.

Ze dvou hraničních přechodů sem tedy lidé jezdí strávit noc nebo dvě? Jak probíhá organizace?

My přijímáme jen část uprchlíků, kteří přejdou hranice. V Zosině to bylo na 20 tisíc uprchlíků denně a k nám jich z těchto počtů přišla jen část. Většina pokračuje do jiných přijímacích bodů například v Zámostí nebo Helmu, případně hned jedou do ubytování v jiných částech země.

U nás to spočívá v tom, že je přijímací místo takovou přestupní stanicí. Lidé sem skutečně přijíždějí hlavně na chvíli, na pár hodin, aby si odpočinuli, vyspali se, najedli se. A za chvíli už nastupují na autobus do Varšavy. Stává se jen zřídka, že by tu trávili déle než den.

Úsilí samospráv jde vidět. Jak v téhle situaci pomáhá stát?

V tuhle chvíli máme od vlády podporu hlavně, co se týče především dopravy do dalších částí Polska – hasiči vozí lidi autobusy hlavně do Poznaně, Varšavy, Bělostoku, Toruně, Gdaňsku a Štětina.

Máme už třetí týden téhle krize a ty formality vyřízení pomoci od státu trvají příliš dlouho. Na začátku bychom si bez vnější pomoci dobrovolníků opravdu neporadili. Přijímací bod obsluhují zaměstnanci našeho úřadu, ale jejich běžná práce se nezastavila, chod úřadu musí pokračovat. Už týden hledáme zaměstnance, kteří by pracovali v přijímacím bodu místo úředníků. Jejich místa by měl financovat stát.

Od státu nám přišla minulý týden částka 170 tisíc (900 tisíc korun, pozn. red.) na náklady na organizaci našeho bodu pro uprchlíky, ale doslova za jeden až dva dny už jsme ty peníze neměli. Musíme platit faktury za elektřinu, vodu, odvoz odpadků – to nás během dvou týdnů stálo už 80 tisíc zlotých. A to nemluvíme o dalších nákladech spojených se stravováním atd. Mělo by nám přijít dalších 600 tisíc zlotých (3,1 milionu korun), ale to jsou peníze, které stejně na správný a stabilní provoz zařízení pro uprchlíky stačit nebudou.

Obce u hranic byly první, které na uprchlickou vlnu musely reagovat. Už jste zmínil, že důležitou oporou pro vás byli dobrovolníci. Stejné je to i na nádražích ve Varšavě, kde už je patrná únava. Jak jsou na tom dobrovolníci u vás?

Střídají se, protože centrum funguje non stop. Limitem jsou ale samozřejmě fyzické možnosti lidí, nemohou pracovat déle než 8 až 10 hodin, musí odpočívat. Záleží to vždy na jednotlivci, někteří pracují až 12 hodin. Obtížné je pro nás najít dobrovolníky ochotné pracovat v noci zhruba od 22. hodiny do 6 do rána. Přesto tu takoví lidé jsou.

Nicméně je to už třetí týden, takže pokles zájmu i energie jde znát, proto se snažíme shánět ty zmíněné zaměstnance. Dobrovolníky ale budeme potřebovat dál. Šlo hlavně o naše obyvatele, kteří to mají blízko, pomáhali a pak se šli domů vyspat. Jsou tu ale skupiny z celého Polska, nevládní organizace, skauti. Všem se snažíme zařídit nocleh, například v domě kultury. Uvidíme, jak to bude vypadat v příštích týdnech, protože zatím se nedá moc očekávat, že se situace změní.

Jakou roli pro zdejší solidaritu hraje blízkost Ukrajiny?

Solidarita je dál obrovská. To, jestli zůstanou tady, záleží na tom, jestli je chce někdo přijmout. My jsme tu velmi blízko hranic s Ukrajinou, takže ty osobní vazby tady byly velké a lidé přirozeně přijímali své známé už na začátku války. Jde i o Ukrajince, kteří tu pracovali a přijali rodiny nebo i neznámé lidi.

Nám se tu do školy přihlásilo zatím sedm ukrajinských dětí, čili tu někteří chtějí zůstat na delší dobu.

My především musíme z uprchlického centra lidi přepravovat dál do Polska a do západních zemí, protože přicházejí další lidé, které nemůžeme rozmisťovat tady. Musíme odbavovat „vlnu“ tak, jak přichází.

Přihlašují se nám i západní nevládní organizace, které například nabízejí lidem 300 noclehů a zajišťují i transport. Ale i tak do Polska už přišlo 1,9 milionu lidí a většina z nich zůstává v Polsku. To odpovídá uprchlické krizi v roce 2015 a 2016 a číslům z Německa. To, že lidé zůstávají v Polsku, znamená, že se chtějí Ukrajinci do vlasti vrátit, a proto zůstávají blízko hranicím.

Už jste zmínil, že pár dětí se zapsalo k vám do školy. Budou se učit polsky, nebo se například do výuky zapojí ukrajinsky mluvící učitelé?

Pokud jde o školství, jsme teď ve fázi, že to není regulováno. Vláda musí schválit nový zákon. Pokud jde o děti, které začnou chodit do škol u nás, ty se budou učit polsky. Čtyři z nich polsky umí, tři ne.

Ukrajinští uprchlíci si mohou od středy žádat o tzv. PESEL, tedy polskou obdobu českého rodného čísla. Jak jsou na to samosprávy připravené? Čekají nával?

Zákon byl přijat v neděli, takže se na to připravujeme. Je to spoustu lidí, kteří budou o PESEL žádat, takže pro úřady je to velká výzva. Musíme brát v úvahu, že musíme řešit také záležitosti polských občanů. Uvažuje se o tom, že registrační terminály se zřídí už na hranicích, aby ulevily úřadům.

Lidé si teď budou moci požádat o kód na jakémkoli příslušným úřadu bez ohledu na to, kam se přestěhovali. Celou proceduru neznám, ale je k ní potřeba disponovat terminálem na čtení otisků prstů a také pořizovat fotku, čili chvíli to zabere.

Po jedné krizi – pandemii – tu máme další a nemůžeme se konejšit tím, že jen tak skončí.