Strach, úplatky, vydírání. Zpráva rozkryla praktiky Kimovy mravnostní čety

Lee Suk-jeong si vydělávala dobré peníze jako pašeračka. Z Číny dovážela do Severní Koreje vzácné komodity jako zlato a cigarety. Přes hranice se jí dařilo tajně dostávat ještě jednu velmi cennou věc – jihokorejskou kulturu.

Právě šíření v KLDR zakázaných seriálů, filmů nebo hudby ji dostalo do hledáčku tzv. nesocialistických skupin blízkých diktátorovi Kim Čong-unovi, píše deník The Washington Post. Síť informátorů se snaží o potírání činností, které režim považuje za „nesocialistické“ nebo odporující zásadám národa.

Jak tyto skupiny přesně fungují, zůstávalo podobně jako další informace z mezinárodně izolované země z velké části tajemstvím. Centrum pro lidská práva Severokorejců se sídlem v Soulu ovšem vypracovalo zprávu, která se jejich činnost snaží rozkrýt.

Skupina se zaměřuje na přestupky proti režimu, mezi které spadá například držení nebo sledování jihokorejských médií, zpěv, tanec nebo používání jazyka nebo obratů, které nejsou považovány za severokorejské. V neposlední řadě se snaží zabránit také pokusům o útěk ze země nebo kritice režimu.

Za porušení předpisů pak obvinění končí v pracovních táborech, v krajním případě je můžou veřejně popravit, vyplývá z výzkumu. Mezi metody skupiny patří hlavně strach, úplatky a vydírání. Je zřejmé, že porušování lidských práv je v její činnosti všudypřítomné. Agresivní prohlídky nebo fyzické a psychické týrání pak byly podle svědectví běžnou součástí vyšetřování.

„Ženy byly prohledávány, mučeny a bity. Tam (v Severní Koreji) nevíme, co jsou to lidská práva. Takový pojem jsme neměli. O tomto slovním spojení jsem se dozvěděla až v Jižní Koreji,“ řekla bývalá prokurátorka, která z totalitní země uprchla v roce 2019.

Zpráva vychází z rozhovorů s 32 bývalými členy skupiny a oběťmi, z nichž mnozí v letech 2018 až 2020, těsně před uzavřením hranic Severní Koreje kvůli pandemii, ze země odešli.

„Tato skupina byla ve stínu. Nebyla oficiálně veřejná. Museli jsme prozkoumat její přítomnost v každodenním životě severokorejských obyvatel prostřednictvím ústních svědectví,“ uvedla pro deník The Washington Post Su Bobae, výzkumná pracovnice skupiny pro lidská práva. „Prostřednictvím svědectví jsme zjistili, jak nesocialistické skupiny hrají roli inspektora v rámci společnosti, která je protkaná sledováním.“

Dohled nad společností severokorejský režim zpřísnil po smrtícím hladomoru v 90. letech, jenž si podle odhadů vyžádal na 3 miliony obětí. Právě v té době řada rodin přežívala díky nelegálnímu dovozu zboží z Číny, což povzbudilo celý černý trh. Takzvané „jangmadang“ dnes tvoří podle listu jednu ze stěžejních oblastí severokorejské ekonomiky.

Rozmach dovozu zboží z ciziny nicméně přinesl také příliv informací a kultury, která totalitní režim ohrozila. Jihokorejská dramata a filmy ukazovaly, že Jih je prosperující kapitalistická země, a ne chudá země plná žebráků a zločinců, jak ji líčila severokorejská propaganda, podotkla Lee.

„Měli jsme pusu dokořán a hladověli jsme, zavření schovaní doma, jen jsme se dívali,“ popsala sledování zahraničních snímků. „Viděli jsme realitu a bláznili jsme. Byli jsme pohlceni.“

Nesocialistické skupiny začaly působit koncem 90. let a nakonec se rozšířily do všech regionů, odvětví a místních komunit, podotkla zpráva. Když se nejmladší vůdce z dynastie Kimů v prosinci 2011 chopil moci, skupiny zdvojnásobily své úsilí o potlačení šíření jihokorejských médií, která lídr země označil za „zákeřnou rakovinu“ rozkládající severokorejskou společnost.

„Režim Kim Čong-una se snaží zabránit tomu, aby informace zvenčí ovlivňovaly ideologii lidí. Ideologie je považována za klíčový prvek pro udržení režimu,“ vysvětlila Su.

Kim se na rozdíl od svých předchůdců potýká s generací, která vyrostla s volnějším přístupem k zahraničnímu pašovanému zboží a zábavě, což ji v mnoha případech nabádá k útěku ze země. Zpráva uvádí, že od roku 2010 se velké množství porušení zjištěných nesocialistickými skupinami týká konzumace jihokorejských médií severokorejskými mileniály, tedy lidí narozených v 80. a první polovině 90. let.

Podle výpovědí svědků se úřady zaměřují taktéž na jejich rodiče a obviňují je z toho, že svým dětem nedokázali zabránit v hledání alternativních médií.

Kontakt s jihokorejskou kulturou je podle uprchlíků mluvících ve zprávě nicméně rozšířený napříč severokorejskou společností. Naprostá většina lidí podle nich dělá činnosti, které jsou v rozporu s režimem.

Někteří se záměrem obstarat si obživu, kdy směnný obchod nebo pašování zboží doplňují jejich skromnou mzdu. Jiní ze zvědavosti vyvolané novými a neznámými věcmi, které se mohou dozvědět z nelegálních médií. Také se jednoduše chtějí pobavit a touží po svobodě.

Lidskoprávní organizace také přiblížila, jak fungují členové nesocialistických skupin. Pracují pro ně většinou jen několik měsíců, nanejvýš pak dva roky. Časové omezení vysvětlují výzkumníci snahou režimu zabránit utvoření vazeb na společnost.

Podle Kim Eun-duka, bývalého severokorejského prokurátora, jenž dohlížel na práci příslušníků, mají často stanovenou kvótu, kterou musí naplnit, a snaží se chytit pachatele přímo při činu.

Jeden z bývalých členů skupiny pak přiblížil, jak může vypadat zatýkací proces: využívají například vypínání elektřiny. „Když jdeme po výpadku proudu, nemohou vyndat kazetu z přehrávače. Jeden člověk stojí přede dveřmi, aby nikdo zevnitř nemohl vyjít ven, a druhý člověk nařídí vypnutí elektřiny a do domu vstoupí, jakmile vypadne proud. Znovu zapneme elektřinu a vyndáme kazetu. Pak je přistihneme při činu.“

Členové skupiny obvykle přijímají úplatky nebo vydírají obviněné. Lee uvedla, že nesocialistické skupiny se obvykle zaměřují na velké pašeráky, jako je ona, kteří si mohou dovolit zaplatit vysoké částky za propuštění. „Říkají, že když se ke skupině přidáte na jeden zátah, je to lepší než jít do Ruska (vydělávat peníze),“ řekla.

Zjištění ukazují, že povaha trestu nicméně nezáleží na tom, o jaký čin šlo, nýbrž na aktuální snaze režimu o udržení kontroly nad občany.